Frédéric Mistral

držitel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1904

 

Frédéric Mistral se narodil roku 1830 na jihofrancouzském venkově, v Maillaine, na otcově farmě, jejíž tradice sahaly až do 16. století. Skutečnosti týkající se života na otcově pozemcích a historie těchto míst silně ovlivnily Mistrala v jeho pozdější práci v oblasti literatury, za niž dostal v roce 1904 Nobelovu cenu.

Frédéric Mistral studoval Královskou kolej v Avignonu, kde nalezl vztah k antickým básníkům, a poté práva na univerzitě v Aix-en-Provence. Společně se svým profesorem z Královské koleje, Josephem Roumanillem, se zajímal a studoval starou provensálskou poezii. Důvodem těchto studií bylo oživení národního jazyka, okcitánštiny. To vedlo v roce 1852 k vydání prvního sborníku současných provensálských básníků Li Prouvencalo a o dva roky později k založení Felibrige - asociace provensálských básníků vyzývající k jazykové renesanci jižní Francie. Renesance jazyka se nespočívala v v revitalizaci staré okcitánštiny, ale ve vytvoření nového jazyka. Důkazem této snahy je dílo, na kterém Frédéric Mistral pracoval přes dvacet let. Slovník Trésor dóu Félibrige, který vycházel v letech 1879 - 1886, zachycoval rozmanitost mnoha okcitánských dialektů. Provensálské nářečí využil Mistral i ve své osobní tvorbě. Byl to lyrickoepický básník nejen po formální stránce, ale i po stránce pocitů a sdělení v básních, kde jeho hlavním motivem byla Provensál. Frédéric Mistral zemřel 25. března roku 1914.

Dílo Frédérica Mistrala

Miréio (1859) - příběh dvou nešťastných milenců

Calendau (1867) - lyrickoepická báseň o dvanácti zpěvech, kde je hlavním hrdinou provensálský rybář. Toto dílo se stalo jakousi „hymnou" všech snah za renesanci národního jazyka

Zlaté ostrovy (Lis isclo dór, 1875) - sbírka vlasteneckých a intimních básní

Lou tresor dóu félibrige (1879 - 1886) - novoprovensálský slovník

La raço latino (1879)

Nerto (1889) - výpravná báseň popisující historii Avignonských papežů

Královna Jana (1890, La rèino Jano) - tragédie o Panně Orleánské

Báseň Rhony (1897, Lou Pouèmo dóu rose) - Mistralova vrcholná epika

Discours et dicho (1906)

Moun espelido (1906) - Mistralovy paměti

Lis Oulivado (1912)

 

Ukázka

Kudlanka nábožná

(Zlaté ostrovy)

Dnes za letního odpůldne
jsem zpola bdě a zpola sně
zdřím' na mezi, jak mile je mi,
a mámen snem
mdlou hlavu jsem
tisk' k zemi.

A tu jsem viděl v ječmeně
cos' odrážet se zeleně
na dvouřadovém plavém klásku.
Já ze spánku
zřel kudlanku,
tu krásku!

„Kudlanko krásná," řek' jsem k ní,
„ty za své stálé modlení
jsi odměňována prý Bohem.
Prý předvídáš
a radu dáš
též v mnohém.

Rci, přítelkyně, vypověz,
jak moje milá spala dnes!
Co myslí si či dělá nyní?
Má v očích svých
pláč nebo smích,
ach, rci mi!"

Hmyz, na kolenou klečící,
se zachvěl na své metlici,
jež klonila se nad mé ruce,
a křídlo vzpjal
a zamával
jím prudce.

A jeho tenký, tichý hlas
se jako letní vánek třás'
a šelestivě zved' se ke mně
a v ucho mně
vnik' důvěrně
a jemně.

„Já vidím," řek' mi, „dívčinu
pod starou třešní ve stínu...
Strom, spouštěje své větve na ni,
svou úrodu,
plod po plodu,
k ní sklání.

A vonné třešně ruměnné
jsou tvrdé jako z kamene
a v lesklém listí pode stíny
tak lákají,
až sbíhají
se sliny.

Těch plodů, jež už dozrály,
tak rudých jako korály,
strom nabízí té dívce švarné
chuť, nach a pel,
žel, třikrát žel,
však marně.

Dívenka vzdychá, cítíc hlad,
chce skáčíc si jich natrhat:
„Proč milý se zde nenahodil?
On na stromě,
v klín byl by mně
je shodil!"
...

A já jsem poté žencům řek':
„Hej, ženci, nechte kousíček,
kde kudlanka přes léto snívá
a pod klasem
na poli svém
se skrývá!"