Thomas Mann

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Osobnosti, Vydáno dne: 14. 10. 2008

mann_anotacee.jpgVýznamný německý prozaik, představitel německého realizmu, nositel Nobelovy ceny za literaturu udělenou v roce 1929.

* 6. června 1875; Lübeck

+ 12. Srpna 1955; Curych



 

 

mann_tvar.jpgThomas Mann se narodil 6. 6. 1875 v Lübecku do rodiny vlivného a bohatého obchodníka a matky brazilského původu jako jeden ze tří synů (Heinrich Mann - spisovatel, Karl Viktor Mann - ekonom). Záhy po smrti otce a krachu rodinné firmy se rodina přestěhovala v roce 1893 do Mnichova, kde Thomas Mann zůstal až do roku 1933. V Mnichově pracoval v časopisu Simplicissmus, krátce pracoval pro pojišťovnu Fire, zajímal se o žurnalistiku a navštěvoval přednášky na vysoké škole. V letech 1895 - 1898 žil s bratrem Heinrichem v Itálii. V roce 1905 se oženil s dcerou židovského obchodníka, s níž měl šest dětí. Manželství s Katiou Pringsheimovou bylo spíše papírového charakteru, protože u Thomase Manna převažovala náklonnost k mužům než k ženám. Tato skutečnost vyplynula až dlouho po jeho smrti, kdy byly zveřejněny jeho deníky. Thomas Mann kladl ve své próze důraz na to, aby každá jeho postava v knize měla reálný podklad v Mannově životě. Svou literární kariéru začal debutem Gefallen v roce 1894. A následně vydal své nejslavnější román Budenbrookovi a to v roce 1901, který mu vynesl Nobelovu cenu za literaturu udělenou v roce 1929 - Švédská akademie mu ji předala „zejména za jeho mohutný román Buddenbrookovi, který během let získával stále vyšší uznání jako jedno z klasických děl současné literatury" (citace Švédské akademie). Ve 30. letech varoval Thomas Mann před nástupem nacismu v projevu Apel na rozum. V roce 1933 se začal uchylovat do Švýcarska a když byl v roce 1936 zbaven doktorátu (ten mu byl o deset let později navrácen) emigroval definitivně do švýcarského Curychu, kde působil jako redaktor časopisu Mass und Wert a poté se dostal do USA a zde pracoval jako profesor na univerzitě v Princetonu. V roce 1941 se usadil v Californii, kde se kolem něj sdružovali ostatní intelektuálové, které Hitlerův režim vyhnal z Německa (Bertolt a Helli Brechtovi a Bruno a Liesel Frankovi). Po válce se Thomas Mann vrátil do Evropy (hlavně kvůli perzekuci komunistů v USA, která mu nebyla vlastní).

Roku 1947 prodělal Thomas Mann operaci plic a zůstal v Curychu, kde také 12. 8. 1955 také zemřel.

 

 

Dílo Thomase Manna

Novely a povídky


Divadelní hry


Romány


Eseje



Opera:

Benjamin Britten : Smrt v Benátkách

 

 

Citáty Thomase Manna:

Dějiny jsou to, co se událo a co se stále znovu děje.

mann_hrob.jpegKdo ti povídá o chybách druhých, bude i druhým povídat o chybách tvých.

Kdo ví, jakou cenu má láska? Jenom ten, kdo miluje, a ten, koho nikdo nemiluje.

Knihy jsou nádobami ducha.

Láska zbavená mlčenlivosti by ztratila svoji nesmrtelnou chuť a vůni.hro

Lidé, kteří příliš žijí, netvoří.

Myšlenková hloubka se má usmívat. Čím větší hlupák, tím větší kakabus.

Myšlenky nemohou přežít, jestliže za ně člověk nemůže bojovat.

Pochvala je odporná potrava. Chutná sice dobře, ale člověk se jí rychle přejí.

Pozitivní na skeptikovi je, že podle něho je všechno možné.

Proti krásné ženě, která mlčí, nelze nic namítat.

hrob manželů Mannových v Kilchbergu

Všechno velké, co tu kdy bylo, bylo tu vždy jaksi navzdory tomu.

Vůle odolává krutosti, podléhá však lásce a dobrotě.

Zármutek můžeme nést sami. Ale abychom se dovedli těšit z radosti, musíme se o ni s někým podělit.

Zklamání je jako zmrzlá ruka, může se vyléčit, ale pořád bolí.

 

Ukázka z knihy:

Smrt v Benátkách

Hlavním hrdinou je úspěšný postarší spisovatel Gustav von Aschenbach, který vede osamělý život - žena mu záhy zemřela, jediná dcera se vdala a s otcem se moc často nestýká. Aschenbach je doslova otrokem svého nadání, cítí se povinen svůj talent zužitkovat a tak bez ustání pracuje, aniž by poznal, co je skutečný život. Nakonec se ale přece jen rozhodne, že by mu kratší prázdniny pomohly, a poté, co vystřídá několik turistických středisek, odcestuje do Benátek, které pro něj mají mystický význam. V hotelu ho zaujme polská šlechtická rodina, především jejich syn Tadzio, ve kterém Aschenbach nachází opravdový ideál krásy. V Benátkách nicméně vládne špatné počasí, které neprospívá spisovatelovu zdraví. A tak se Aschenbach rozhodne odjet. Svého rozhodnutí ale záhy lituje. Odjezd mu naštěstí překazí nepříjemnost se zavazadly, proto se rozhodne zůstat, a vzápětí zjišťuje, že místo nechce a nemůže opustit právě kvůli krásnému polskému chlapci. V následujících dnech se Tadzio stává sluncem Aschenbachova žití. Všude jej pronásleduje pohledem a obdivuje se jeho dokonalé kráse. Ale s chlapcem nemluví, nemá dost odvahy ho oslovit. Tadzio jeho pohledy opětuje, avšak to, co se u Aschenbacha dá nazvat jistým druhem lásky, je u chlapce pouhá dětská zvědavost a radost ze zájmu někoho cizího o svou osobu. Tadzio je pro Aschenbacha velkou inspirací, pod vlivem chlapce vytvoří spisovatel výbornou stať, o které se mluví jako o jeho nejlepší práci.
Ve stejnou dobu vypukne v Benátkách epidemie indické cholery, kterou zpočátku úřady zatajují, aby nepřišly o turisty, ale která se nakonec projeví ve své plné síle a hrůze. Aschenbach se pravdu o epidemii dozví velmi brzy, není ale schopen z Benátek odjet, protože se nedokáže odpoutat od Tadzia. Nakonec ovšem odjíždí i polská rodina a zničený Aschenbach umírá pod vlivem choroby i chatrného psychického zdraví, když naposledy pozoruje Tadzia, jak si hraje s dětmi na pláži.

Citát z knihy:

- Aschenbach se náhodně setkává s Tadziem a chlapec se na spisovatele usměje.

"Ten, kdo tento úsměv přijal, odkvapil s ním jako s nějakým osudným darem. Byl tak hluboce otřesen, že musel prchnout ze světla terasy a zahrady před hotelem a spěšnými kroky zamířit do zadního parku, do tmy. Z úst mu unikla podivně rozhořčená a něžná výstraha: "Takhle se nesmíš usmívat! Slyšíš, takhle se na nikoho nesmíme usmívat!" Klesl na lavičku a všecek bez sebe vdechoval vůni nočních rostlin. Opřel se o opěradlo lavičky, svěsil paže, a přemožen a obléván hrůzou, zašeptal tradiční formuli touhy - formuli v tomto případě nemožnou, absurdní, zavrženíhodnou, směšnou, a přesto i v tomto případě ještě posvátnou, úctyhodnou: "Miluji tě!"


Hlavní motiv:

Hlavním motivem je rozpor Aschenbachova skutečného života se snovým světem, který si vytvořil ve svých knihách. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že spisovatel má vše, co je zapotřebí ke spokojenému životu - slávu, uznání, kariéru, peníze, kreativní práci - přece jen dosáhl rovnováhy pouze ve svých knihách, nikoliv ve svém soukromém životě. Osamělý a stárnoucí muž nemá kromě práce nic, na čem by lpěl, a proto se tak lehce a neodvratně připoutal k polskému chlapci, ke kterému připodobňuje mýtické postavy: Hyacinta, Erose či Narcise.

 

* V následujícím díle o držitelích Nobelových cen za literaturu uveřejníme článek o americkém prozaikovi a držiteli tohoto prestižního ocenění za rok 1930 Sinclairu Lewisovi *