Epika

Letmé zadialektizování nad oblíbenými pojmy.

Hovoříme-li o epice, máme obvykle v nejobecnějším slova smyslu na mysli buďto epično kvalitativní, tedy dějovost, nebo epično kvantitativní, tedy monumentalitu výpravnosti, dalo by se tedy říci, že základem epiky je účelně vystavěný příběh, v němž estetickou roli tvoří napětí očekávání souvislostí příčinných, časových a prostorových. Na takto zobecněné úrovní bylo by možno považovat za jsoucí i průnik epiky s dramatem, přestože v klasickém dělení jsou, ještě navíc s lyričnem, stavěny souřadně, maximálně pak v kombinacích, nikoliv však jako druhy a rody, tehdy tedy konkretizujeme rozdíl mezi textovou výstavbou epiky a dramatu rozlišením promluvových pásem vypravěče a postav, mezi nimiž nacházíme kupříkladu těch rozdílů, že mluvčí postav je subjektivním pozorovotelem a aktérem děje i determinujícím prvkem užitého jazyka, kdežto naopak vypravěč se mnohdy, nestylizuje-li se sám v určitý nezbytný element příběhu, pak však dá se o něm hovořit jako o postavě, byť vzhledem k ostatnímu příběhu zabstraktizovanou, posouvá do pozadí, roviny objektivity a nezkresleného nadhledu.

Základním prvkem epiky je dění, tedy vložení dynamiky do námi vytvořeného světa, při jehož tvorbě naopak čerpáme z vlastní zkušenosti, čímž dáváme nekonečnosti  imaginárního světa určité mantinely, tedy to, co „zná autor“. Dalším krokem je ohraničení toho, co zná čtenář, tedy definice určitého filtru, jež se podílí na chronologické výstavbě děje, kdy dané reálie teprve nabývají svého významu a jednotlivé motivy se uzavírají v rámcích, počínaje expozicí jevu, po zdánlivou retardaci jeho důležitosti, přes vrchol využití, až po odeznění, které má rekapitulovat estetickou hodnotu celého rámce, což je zřejmé ze souvislosti faktu o střídání hluchých a silných dějových míst, které jen v této dualitě v plné síle vynikne a má-li být vyvrcholení obvykle nejsilnějším místem, následovává nejhlubší poklid, kdy však stále doznívá estetické působení z předchozího motivu. Odtud, ale nejen odtud, nýbrž i z depatetizačních tendencí moderní litertaury, také původ konce rezignací a smířením, místo tzv. posledního extatického vzepětí či šťastného vyznění.

Takovýmto rámcem se vyznačují každé dílčí části příběhu (např. stálá existence jevu, jež může být třeba hrdinovou vlastností, vlastností světa či determinovaností osudu, příčiny, náhody nebo pravidel, kapitolní část celého příběhu či odbočující část s retardační úlohou) i příběh sám, kdy expozicí se z nulové hodnoty rozevírá clona čtenářova náhledu, aby se dále vyvíjela a to buď kratší či delší dobu, někdy i skrz celý děj, někdy může také dojít k zastavení celkového vývoje čtenářova poznání a pokračovat vývoj jen dílčí, tedy např. již v známém světě a zaběhnutých reáliích se všemi uvedenými aktéry a rámcovými motivy probíhá proměna dílčí s vlastní expozicí i závěrem, kterou pak nazveme esencí nebo leitmotivem díla, byť její expozice nerovná se uvedení čtenáře v svět.

Expozici může následovat retardace v schématickém střídání s vyhroceními, kde nejčastěji kvalitativně nejdůležitější a kvantitativně nejvyšší vyhrocení, často paralelizující mnohá další vyhrocení jednotlivých dílčích motivů a tím umocňující jejich vyznění. Toto vyvrcholení většinou sestává z určitého zatemnění nebo vyvrcholení temnění čtenářova poznání zdánlivou bezvýchodností a nenalézáním souvislostí, čili tzv. krizí, v níž v zákrytu přichází po jakémsi přehoupnutí přes maximální vrchol rozřešení, pospojování exponovaných jevů s jejich určením a koncem a to jak ve smyslu estetické spokojenosti, rozčarovanosti, melancholie či jiného vyznění pro čtenáře.