Když je vám dvacet, pojem stáří se ve vaší slovní zásobě nevyskytuje. A proč taky - mysl i tělo fungují bez problémů, přítomnost je více či méně skvělá a budoucnost se prostě neřeší. Staří lidé nejsou nic než poněkud otravní, ale v podstatě neškodní návštěvníci z planety vzdálené stovky světelných let. A když je nejhůř, sluchátka iPodu narvaná do uší, spolehlivě odstřihnou jejich protivné mentorování.
Když se vám přehoupne padesátka, ony světelné roky se bez varování promění v roky obyčejné a ta divná planeta je náhle na dohled. A blíží se.
V organismu to stále častěji hapruje a vy začínáte panikařit a počítat - vrásky, které přicházejí (pokud jste žena), a vlasy, které vás opouštějí (jste-li muž). Pružnost pojednou chybí nejen kůži a kloubům, ale také mozkovým buňkám. Odmítají vpouštět nové informace, jako by si řekly: Stop! To, co známe, nám stačí, na další kašleme, však už to nějak doklepeme až do konce.
A aby toho nebylo dost, v kapsičkách paměti se začínají objevovat díry. Nejdřív malé, pak větší. Zapomínáte klíče, adresy, jména a data narozenin, co jste komu řekli a co jste chtěli udělat. Ale nejhorší je, když zapomenete, že jste ještě donedávna byli otevření a ochotní přijímat nové věci, lidi i zážitky. Když zkostnatíte tam uvnitř a vaše řeč bude poznenáhlu jako vadná gramofonová deska, přemílající pořád dokolečka dávno obehranou melodii. Když si mladí - místo aby vám naslouchali - vrazí do uší umělohmotné čudlíky se svým oblíbeným kraválem a vyrazí objevovat svět.
Ne zchátralost těla, ale právě tohle mě na stáří tolik děsí. Mohu jen doufat, že až ten čas přijde, zvládnu se s tím poprat a že si neproměním zbytek života v noční můru osamělosti. Že najdu dost sil hledět dopředu a nikoliv jen do minulosti.
Většině z vás se zřejmě stáří nevyhne. Tak si ho nepokazte. Je to (řečeno slovy klasika) bohužel zatím jediný způsob, jak se dožít vysokého věku.