François Mauriac

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Osobnosti, Vydáno dne: 17. 02. 2009

muriac_anotace.gifVýznamný francouzský básník, dramatik a romanopisec. Jeden z tradičních římskokatolických spisovatelů. Nositel Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1952.
Narozen: 11. října 1885 v Bordeaux
Zemřel: 1. září 1970 v Paříži

 

 



 

 

muriac_portret.jpgFrançois Charles Mauriac se narodil 11. října 1885 v silně katolické rodině úspěšného bankéře Jeana-Paula Mauriaca v Bordeaux. Jeho otec však brzy zamřel a Mauriac vyrůstal se čtyřmi sourozenci a matkou u prarodičů.  V roce 1892 začal chodit na školu zřizovanou Mariánským řádem a po dokončení přešel na univerzitu v Bodeaux, na které promoval v roce 1905. O tři roky úspěšně složil zkoušky na univerzitě École Nationale des Chartes v Paříži, ale zůstal zde jen několik měsíců, protože se chtěl naplno věnovat literatuře.

V roce 1909 debutoval sbírkou básní - Spjaté ruce. Od poezie se po čase odklonil a začal psát prózu. V kariéře Françoise Mauriaca se významně odrazili tři francouzští spisovatelé Marcel Proust, Blaise Pascal (matematik a fyzik) a Jean Racine (současník Moliéra). Ve svých raných prozaických dílech považoval Mauriac za důležitý prvek poetičnost textu, protože jedině tak šlo uzavřít všechny prvky do požadovaného žánru díla. Roku 1913 se oženil s Jeanne Lafon a zanedlouho se jim narodil první syn Claude (také známý romanopisec). První světovou válku prožil Mauriac na Balkáně v polní nemocnici Červeného kříže. Po návratu z války se jeho zážitky pochopitelně odrazili i v tvorbě. V roce 1925 opustil válečná témata a využil téma marnosti lásky. Roku 1933 byl François Mauriac zvolen do Francouzské akademie a začal přispívat do deníku Le Figaro, kde ostře napadal rostoucí sílu fašizmu. Koncem 30. let psal Mauriac divadelní hry, ale ty nikdy nedosáhly takových úspěchů jako romány a eseje.

Druhá světová válka byla pro Françoise Mauriaca obdobím skrývání a boje proti německým okupantům. Psal pod pseudonymem Forez, skrýval svoji rodinu a psal články, které byly poté pašovány do Londýna, aby sloužily jako propaganda. Působil také v protifašistickém hnutí La Résistance. Po válce se Mauriac stal příznivcem protikoloniální politiky Charlese De Gaulla. Stavěl se za svobodu Alžírska a Maroka. V roce 1952 získal François Mauriac Nobelovu cenu za literaturu za: pronikavou znalost lidské duše a uměleckou intenzitu, s nimiž v románové podobě tlumočí drama lidského života (citace z odůvodnění Švédské akademie). Roku 1958 byl De Gaullem vyznamenán Velkým křížem čestné legie (toto vyznamenání je udělováno ve Francii od roku 1802 za vojenský, vědecký, kulturní nebo společenský přínos celé Francii). V polovině 50. let působil v deníku Bloc-notes, kde získal velkou popularitu, a koncem napsal rozsáhlou životopisnou esej o De Gaullovi.

François Mauriac byl moderním romanopiscem, který neměnil charaktery postav ve svých dílech na základě událostí, ale ponechával je takové, jakými byly na počátku. Tím se lišil od většiny tehdejších spisovatelů, kteří svoje hrdiny stále zakládali na romantickém stylu, kdy se podstata člověka změní uvědoměním chyb. François Mauriac zemřel 1. 9. 1970 v Paříži a je pochován na hřbitově Vémars, Val d'Oise.

muriac_detstvi_dum.jpg  muriac_rodina.jpg

Dům v Sain-Symphorien, kde François Mauriac trávil svoje dětství společně se svými sestřenicemi a bratranci. V roce 2001 jej odkoupila místní obecní rada se zíměrem zde vybudovat spisovatelské centurm podle vzoru Françoise Mauriaca, který se nechával inspirovat zdejší přírodou. Na fotografii vpravo je Mauriacova rodina - matka a 4 sourozenci. François Mauriac je ten, který sedí matce na klíně.

 

Dílo Françoise Mauriaca

Poezie

Romány

Divadelní hry

Eseje, biografie, polemiky, politické úvahy, články a vzpomínky

Česká vydání

 

Obsah díla Tereza Desqueyrouxová:

Děj knihy vychází ze skutečné události. Mladá manželka začíná postupně nenávidět svého manžela, obhroublého statkáře, který se ze všeho nejvíce bojí své smrti, a je nakonec svou nenávistí a prázdnotou svého okolí dohnána k pokusu o jeho vraždu. Terezino provinění je kvůli rodinné cti před veřejností utajeno, travička je však ztrestána rodinným soudem, kterému se podrobuje.

Román zobrazuje neklid a nenaplnění člověka, nuceného žít v provinciálním prostředí, omezeném množstvím předsudků, včetně sexuálních. Dílo ve svém hlavním poselství obsahuje autorovo tradiční téma hříchu a vykoupení, resp. obhajobu člověka, který se sice jednoznačně provinil, ale jedinečnost jeho osobní citové a morální zkušenosti zůstává vnějšímu světu při jeho posuzování skryta, ačkoli je hlavním a jediným skutečným jeho obrazem ve vztahu k etickému kodexu.

Tereza žije se svým mužem Bernardem, který dělá vše pro rodinu (mají spolu dceru), je ale trochu bez citu. Tereza má ráda sestru svého manžela Annu, ta se má vdát, ale doopravdy touží po jiném muži. Tereza má za úkol ji přesvědčit, ať nechá svého dosavadního milence, který je filosof. To se jí povede a sama se zamiluje do jeho myšlenek o svobodě člověka, což je také jedna z věcí, která ji ukázala, v jakém stereotypním životě žije. Rozhodne se, že svého manžela otráví. Při braní jeho léků mu „zapomene" říct, že už si jich vzal hodně. To mu ovšem jenom přitíží, tudíž zajde do lékárny a koupí tam jed. On je však zachráněn, ji uvězní a celá rodina ji nenávidí. Při procesu je však díky svědectví manžela vysvobozena, dělá jako by se to nestalo. Ten však vymyslí plán, jak uchránit čest své rodiny. Musí spolu spořádaně chodit do kostela, na trh. Dcerku nechá odjet pod záminkou zdravotních důvodů, aby ji ochránil. Terezu nechá zavřenou na vesnici (ostatním vysvětluje, že chce být sama), což je pro ni velký trest, samotu nese špatně. Často chodí do lesa kvůli stromům, které miluje. Ta stále miluje filosofa, touží za ním odjet do Paříže. Když za ní na venkov přijede její manžel, řekne jí, že sestra Anna si musí vzít muže, kterého jí už předtím nutili. Pokud se jí to podaří, tak ji nechá odejít. Tereza, když cítí  možnost svobody, pomůže Anně ke svatbě. Když jedou do Paříže, Tereza si uvědomí, že svého manžela Bernarda miluje, ten ji už ale nechce. Nechá ji odjet a ona si konečně užívá svobodu v Paříži.

Tereza Desqueyrouxová byla v roce 1962 převedena na filmové plátno režisérem Georgesem Franjuem. V hlavních rolích se zde představili Emmanuelle Riva, Philippe Noiret, Edith Scob a Sami Frey.

 muriac_tereza_kniha.jpg muriac_tereza_film.jpg

Obálka knihy a fotografie z filmu natočeného v roce 1962 Georgesem Franjuem

Krátké úryvky z knihy Tereza Desqueyrouxová:

 

Bože smiluj se, smiluj se
Nad blázny ať muži nebo
Ženami! Ó Stvořiteli, mohou
Existovat netvoři v očích
Toho, kdo jediný ví, proč
Existují, jak se stali takovými,
Jací jsou, a jak
By se mohli tomu vyhnout...

Jako anotaci pro toto dílo zvolil Mauriac fragment básně Charlese Baudelaira

***

„Jak jsi, Bernarde, směšný s tím svým strachem ze smrti! Nemáš nikdy hrozný pocit vlastní zbytečnosti? Jako já? Ne? Nemyslíš, že život lidí jako jsme my, se už podobá smrti?"

***

„Teď si tak prohlížel Terezu, bezkrevnou, kost a kůže, a říkal si, jaký byl blázen, že tu strašnou ženu stůj co stůj neodstranil - jako házíme do vody pekelný stroj, který může každou chvíli vybuchnout. Ať vědomě nebo nevědomky Tereza vyvolávala drama - něco horšího než drama: zpráva z černé kroniky, musila být buď zločincem, nebo obětí..."

 

 

 

*Sir Winston L. Churchill byl významným britským státníkem období 2. světové války, britským premiérem, ale také historikem a spisovatelem. Za svoje literární dílo obdržel Nobelovu cenu za literaturu v roce 1953. V příštím článku o nositelích této ceny se dozvíte více*