Albert Camus

Autor: Harr <harr(at)atlas.cz>, Téma: Osobnosti, Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Albert_Camus; http://www.iliter, Vydáno dne: 31. 03. 2009
camus_anotace.jpg
Francouzský spisovatel, dramatik, filozof, držitel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1957.

Datum narození: 07. 11. 1913 - Mondovi/Alžírsko
Datum úmrtí:      04. 01. 1960 - Villeblevin, Francie


camus_portret.jpgFrancouzský spisovatel, esejista, publicista, dramatik a filosof narozený v alžírském Mondovi. Zakladatel a představitel moderního pasívního existencialismu. Na Mustafově gymnáziu v Alžíru (1923-1930) se rozvinul jeho zájem o literaturu a filozofii. Kvůli onemocnění tuberkolózou musel studia přerušit (dokončil je v roce 1936) a vzdát se učitelského povolání. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, ale zanedlouho ji na protest proti jejímu postoji k arabskému světu opustil. Vystřídal různá zaměstnání, až se v roce 1938 stal novinářem. Hodně cestoval (navštívil např. Španělsko, Itálii a tehdejší Československo), v roce 1940 byl vyhoštěn z Alžírska a usadil v Paříži, kde se věnoval divadlu. Během druhé světové války působil v protifašistickém odboji, v letech 1945-47 ilegálně publikoval v časopise 'Combat', později se angažoval proti francouzské koloniální politice v Alžírsku. Tři roky po získání Nobelovy ceny za literaturu (1957) tragicky zahynul při vážné automobilové nehodě nedaleko města Sens.

Ve svých esejích odmítl kolektivní revoluci, čímž se dostal do roztržky s J.-P. Sartrem (1951). Uznával však revoltujícího člověka, který se nespokojuje s konstatováním absurdity (absurdno je hřích bez boha). Vzpoura se má stát bojem proti utrpení a zlu, v revoltě člověk sám sebe přesahuje a utvrzuje svou existenci. Reagoval na ztrátu víry v tradiční hodnoty a na nesmyslnost života.

 

Dílo:

V povídkách, dramatech, esejích a románech (díky proslulému Cizinci, 1942, se stal "duchovním otcem" celé jedné poválečné generace) rozvinul Camus své pojetí "filozofie absurdna": - Tradiční hodnoty ztratily smysl - život člověka by se proto měl vyvíjet na základě "zbožnosti bez Boha", kdy jde o odpovědnost jedince za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností "odsouzen", a mezilidské solidarity, vyvěrající ze společné revolty proti absurditě.
Cizinec - 1942, román, kterým autor zahájil svou úspěšnou literární dráhu. Uplatnil v něm svou filozofii absurdity lidské existence. Hrdina Meursault při rekapitulaci svého života před popravou dochází k závěru, že je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě.

Próza:

Cizinec - 1942, román, kterým autor zahájil svou úspěšnou literární dráhu. Uplatnil v něm svou filozofii absurdity lidské existence. Děj se odehrává v Alžírsku asi v první polovině 20: století. Dá se rozdělit na část dějovou a úvahovou.


1) dějová část: Je vyprávěna v ich-formě a zachycuje poslední část života úředníka Mersaulta (hlavní hrdina). Příběh začíná pohřbem Mersaultovy matky, měl matku rád, ale necítí lítost, smířil se s tím, že smrt musí někdy přijít. Bere život tak, jak jde, nenechává se vyvést ze svého klidu. Krátce po pohřbu naváže kontakt se svou bývalou kolegyní Marií a seznámí se se sousedem pochybného charakteru Raymondem. Dokonce Raymondovi napíše dopis na rozloučenou s jeho nevěrnou milenkou a zjišťuje, že Raymond má problémy s partou Arabů (jeden z party je bratrem oné dívky). Mersault, Marie a Raymond odcestují na chatu Raymondova přítele. Procházejí se po pláži, Raymonda napadnou Arabové a zasadí mu ránu nožem, poté prchají. Mersault se prochází dále a uvidí mezi skalisky jednoho z útočníků. Jelikož je vzrušen a vyprovokován předcházející událostí, násilníka chladnokrevně zastřelí.
2) úvahová část: V této části je Mersault zatčen, vyslýchán, vidíme jeho vězeňský život, výslechy i soudní proces. Čeká na popravu, rekapituluje si svůj život a přemýšlí o jeho smyslu. Nechápe absurdní svět, ve kterém člověka hodnotí jen z vnějšku a ne podle vnitřních pohnutek. Všichni jej označují jako bezcitného, protože neplakal na matčině pohřbu, potom hned šel s dívkou do kina a ještě navíc zabil člověka. Není schopen orientovat se v hodnotovém řádu společnosti, je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě, který je mu v podstatě lhostejný. Nevěří v Boha, ale pouze v jedinou životní jistotu - smrt. Ze svého jednání obviňuje společnost, neboť vinu na současných poměrech mají všichni lidé, jimž nezáleží na lásce, přátelství, mravnosti ani životě.

Velice důležitým jevem v tomto románu je slunce a také teplo jelikož právě ve chvílích kdy svítí slunce, Mersault se dostává do nepříjemných situací. Můžeme si toho povšimnout během pohřbu Marsaultovy matky, ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů, či na konci během Mersaultova procesu.

Mor - dílo je jakousi románovou kronikou. Jejíž děj se odehrává v Oranu - městě zamořeném morem. Kroniku píše jeden z hrdinů (lékař Bernard Rieux), využívá při tom zápisky intelektuála Tarraoua. Román Mor od Alberta Camuse, držitele Nobelovy ceny za r. 1957, je poněkud náročnějším čtivem se zřetelnou filozofickou rovinou charakteristickou pro autora - vzpourou, bojem, vzepřením se neradostnému lidskému údělu. Zavede nás do alžírského města Oranu, kde poznenáhlu vypukne morová epidemie. Tragédie začne hromadným úhynem krys ve městě, lidské oběti na sebe nenechají dlouho čekat. Zpočátku nechce nikdo uvěřit varování dr.Rieuxe (jedné z hlavních postav knihy), který záhy odhalí velké nebezpečí a požaduje po starostovi zavedení tvrdých bezpečnostních opatření včetně karantény. Zanedlouho je však starosta nucen uznat oprávněnost požadavků dr.Rieuxe a město se změní v hermeticky uzavřený mikrosvět. Vojáci dohlíží na to, aby se z oploceného města nikdo nedostal. Situace se stane natolik vážnou, že kdokoliv se o to pokusí, je zastřelen. Dovnitř proudí pouze zásoby potravin a zdravotnický materiál. Začíná boj mezi obyvateli a zhoubnou nákazou. Počáteční panika se změní v odhodlání lidí postavit se tváří krizovému stavu.Mrtvých ale přibývá, provizorní hřbitovy se plní, protilátky neúčinkují, jak by měly a síly docházejí.Nikdo si nemůže být jist, zda to nebude právě on, koho mor pozve ke hře o život. Camus údajně tímto dílem naznačil boj proti fašismu.


Pád  - román z roku 1956

Exil a království  - povídková kniha z roku 1957

První člověk - vydáno posmrtně v rocw 1994, fragment textu byl nalezen na místě autonehody, při které Camus zemřel.

Mýtus o Sisyfovi - 1942, motivem je mu antický mýtus o Sisyfovi, který pojal trochu netradičně - z pohledu Sisyfa. Sisyfos může být šťasten. Jeho osud je stejný jako osud všech lidí, avšak on si, na rozdíl od nich, uvědomuje marnost své snahy, proto je „pánem" tohoto svého neodvratného osudu. Není tedy v zajetí marné naděje, tudíž je svobodnější. Kniha postihuje úděl moderního člověka v jeho absurditě a absurdno povyšuje na filozofickou kategorii. Z východisek beznaděje, zbytečnosti a lhostejnosti dospívá argumentací k pozitivním závěrům: pomocí absurdních prožitků je dovoleno člověku dál pokračovat v životě.

Dramatická tvorba:


Caligula - vyšlo knižně až roku1944. Pravděpodobně autorovo nejlepší drama. Hru o římském císaři pojal opět netradičně, Caligulu představuje jako člověka, který revoltuje proti absurditě pomocí zločinů a her smrti. Nebere ho jako blázna. Proti Caligulovi vzniká vzpoura - ten se jí však směje. Hra je zaměřená proti diktátorským režimům.
Nedorozumění - 1944, hra o třech dějstvích, Překlad: Alena Šabatková

DĚJ:

Matka s dcerou Martou vedou v horách neprosperující hostinec. Jediné, z čeho žijí, je vraždění bohatých obchodních cestujících. Nyní se obě připravují na poslední vraždu, kdy by konečně mohly prodat docela solidní dům a přestěhovat se spolu k moři.

Jejich nájemce je muž středního věku, nejspíše docela bohatý a tvrdí, že nechal manželku ve Státech, kde žije. Marta se k němu chová velmi odtažitě a neustále mu dává najevo, že se s ním nechce ani trošku sblížit. Zato matka má z cizince divný pocit a nechce se jí do vraždy. Samotný cizinec s nimi také hraje komedii. Přijel sem po letech, kdy opustil jejich dům jako nezdárný syn a nyní po smrti otce se chce o matku a sestru Martu postarat. Dokonce si přivezl i manželku Marii, ale tu nechal bydlet jinde, aby za tu krátkou dobu mohl poznat, jak se jeho rodině daří.
Když mu pak přinesou čaj, který si ani neobjednal, chce se matce přiznat. Po usnutí jej obě pozorují. Starší žena nechce pomoci dceři s tělem pod jez, kam házely všechny své oběti, zatímco dcera si stojí zatvrzele za svým. Vypadá to, že muže nenávidí za štěstí, jaké měl v životě, a za to, že mohl žít u moře, což se jí nikdy nesplnilo. Nakonec se matka podvolí a spolu s Martou odnese tělo.
Druhý den ráno se obě ženy vydají do pokoje sebrat a zničit vše, co muži náleželo. Při hledání náhodou naleznou jeho pas, z něhož poznají, že zavražděný k nim patřil. Matka, zničená představou, že ani nepoznala vlastního syna, opustí svou dceru a skočí pod jez. Na scénu navíc přijde Marie hledající svého manžela. V této zvláštní situaci jí Marta bez okolků vypoví, co se přesně stalo, a potom odejde na půdu se oběsit.

Tragédie končí. Zůstává jen osamocená žena, která pro marnivost svého muže, ztratila celou rodinu, aniž by ji vlastně poznala.

camus_podpis.jpgStav obležení - 1948

Spravedliví - 1949

Posedlí - 1959

Vedle další tvorby překládal a adaptoval divadelní hry cizích autorů (Dostojevskij, Lope de Vega, Calderón).

Esej:

A. Camus napsal celou řadu esejů, většina z nich je spíše filosoficky laděna, některé mají i více beletristickou podobu.

Česká vydání:

 

Kromě toho ještě vyšly dvě Camusovy dramatizace:

Citáty:

Své zásady by si člověk měl šetřit pro velké příležitosti.  

Nad lidskou ctí není nikdo.  

Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se museli vzdát toho, co milujeme.  

Pravé štěstí spočívá v radostech z vlastní povahy.  

Rozum korumpuje srdce.  

Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je povážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců.  

Nic nemá na světě takovou cenu, abychom se kvůli tomu mohli odvrátit od toho, co milujeme.  

Snazší je dosáhnout úspěchu, obtížnější si ho zasloužit.  

Láska ze soucitu je vlastně jen ranou z milosti.  

Nebýt milován, to je smůla, ale nemilovat, to je neštěstí.  

Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se kvůli tomu odvrátili od toho, co milujeme. A přesto já sám se taky odvracím a ani pořádně nevím proč."

 

Ukázky z děl:

Cizinec

Útulek je dva kilometry za vesnicí. Došel jsem tam pěšky a hned jsem chtěl vidět maminku. Jenomže správce řekl, že mám jít nejdřív k řediteli. Ředitel měl něco na práci a pár minut jsem musel čekat. Správce nezavřel ústa ani na chvíli a potom mě přijal ředitel u sebe v kanceláři. Byl to malý stařeček se stužkou Čestné legie. Prohlédl si mě svýma jasnýma očima. Potom mi stiskl ruku a tak dlouho mě držel, že jsem byl na rozpacích, jak se ho mám pustit. Podíval se do nějakých lejster a řekl: "Paní Meursaultová k nám přišla před třemi roky. Byl jste její jedinou oporou." Myslel jsem, že mi chce něco vytýkat, a začal jsem mu to vysvětlovat. Ale hned mě přerušil: "Nepotřebujete se ospravedlňovat, milý synu. Pročetl jsem si akta vaší matky. Vy jste ji nemohl podporovat a ona musela mít opatrovnici. Máte skrovný příjem. Když to uvážíme bylo ji lépe u nás." Řekl jsem: "Ano, pane řediteli." A on ještě řekl: " Víte, měla tu přátelé, vrstevníky. Mohla s nimi sdílet radosti a zájmy, které odpovídají jejich věku. Vy jste mladý a ona by s vámi zábavy jistě neužila."
Měl pravdu. Dokud maminka bývala doma, nedělala nic jiného, než že se na mě pořád jen tiše dívala. První dny v útulku často plakala. Ale to jen proto, že tam nebyla zvyklá. Za pár měsíců by byla plakala, kdyby z ústavu musela pryč. Zase jen ze zvyku. Taky trochu kvůli tomuhle jsem za ní poslední rok skoro nejezdil. Nehledě na to, že jsem tím pokaždé vlastně přicházel o neděli - a to ani nepočítám námahu, než člověk došel k autobusu a sehnal lístek, a pak dvě hodiny jízdy.


Ředitel mi pořád ještě něco vykládal. Ale skoro jsem ho už neposlouchal. Potom řekl: "Mám za to, že chcete maminku vidět." Beze slova jsem se zvedl a on šel ke dveřím přede mnou. Na schodišti mi vysvětloval: "Přemístili jsem ji do márnice. Aby to nemělo na chovance neblahý vliv. Pokaždé když některý z nich zemře, dva tři dny bývají ostatní nepokojní. To s nimi je pak těžké pořízení."

***

Odpoledne v sále ustavičně vířily hustý vzduch mohutné ventilátory a malé pestré vějíře porotců se míhaly všechny jedním směrem. Měl jsem dojem, že advokátova obhajovací řeč nikdy neskončí. Přesto jsem ho ale jednu chvíli začal poslouchat, poněvadž řekl: "Je pravda, zabil jsem." A pak pokračoval stejným tónem, a kdykoli mluvil o mě, vždycky říkal "já". Nestačil jsem nad tím žasnout. Nahnul jsem se k jednomu četníkovi a ptal jsem se ho, proč to dělá. Řekl mi, abych mlčel, a za chvilku dodal: "To dělá každý advokát." Řekl jsem si, že mě tím od mého vlastního případu ještě víc odstrkují, že ze mě dělají nicotnou figurku a do jisté míry se stavějí na mé místo. Ale to už jsem stejně myslím byl od té soudní síně na hony daleko. Kromě toho se mi advokát zdál směšný. Jen zcela zběžně uplatňoval, že šlo o provokaci, a potom začal taky mluvit o mé duši. Jenže mně se zdálo, že zdaleka není tak schopný jako prokurátor. "I já jsem se sklonil nad touto duší," řekl, "avšak na rozdíl od zasloužilého představitele státního zastupitelství jsem tam cosi nalezl, a dokonce mohu tvrdit, že jsem v ní četl jak v otevřené knize."

Mýtus o Sysifovi

Existuje pouze jeden opravdu závažný filozofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená odpovědět základní filozofickou otázku. Všechno ostatní, zda je svět trojrozměrný, zda duch má devět nebo dvanáct kategorií, je až druhotné.

***

Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje po celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však pouze ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědomělým. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením.

Probíhá-li sestup některé dny v bolesti, může se dít také v radosti. Toto slovo není nadnesené. Opět si představuji Sisyfa vracejícího se ke svému balvanu a počínající bolest. Když se představy země drží příliš silně ve vzpomínkách, když volání štěstí začne příliš tížit, stává se, že se smutek vkrádá do lidského srdce: to je vítězství balvanu, to je balvan sám. Nesmírná tíseň je příliš těžká, aby mohla být unesena. To jsou naše getsemanské noci. Ale zdrcující pravdy zanikají, jsou-li poznány. Tak Oidipus byl ovládán osudem dříve, než ho poznal. Tragédie začíná ve chvíli, kdy ho zná. Ale v tomtéž okamžiku, slepý a zoufalý, rozpozná, že jediný svazek, který jej poutá ke světu, je svěží ruka dívky. Nezměrná slova tedy zní: "Přes tolik zkoušek můj pokročilý věk a velikost mé duše posoudili, že vše je dobré." Sofoklův Oidipus stejně jako Dostojevského Kirilov tak dávají vzorec absurdního vítězství. Antická moudrost dospěla k modernímu heroismu.

 

Z čtenářského deníku:

Exil a království

Camusův cyklus povídek "Exil a království" vyšel roku 1957, rok po vydání románu "Pád", který se autor, vzhledem k rozšiřujícímu se rozsahu, rozhodl publikovat odděleně. Tato sbírka vzniká v období těžké společenské izolace, kdy na Camuse byla uvalena "klatba" jeho dosavadním přítelem J.-P. Sartrem a ostatními levicovými intelektuály. K tomu všemu se navíc přidává hluboká osobní krize - Camusova manželka Francine se opakované pokusí o sebevraždu, což je její poslední zoufalý pokus obrátit pozornost záletného manžela zpátky na sebe.

camus_pomnik.jpg

Povídky cyklu:

CIZOLOŽNICE
Povídka se odehrává v Camusově rodném Alžírsku. Hlavní hrdinkou je Janina, manželka workoholického obchodníka s látkami Marcela. Janina cestuje se svým mužem po zapadlých arabských vesničkách a snaží se prodat co mohou, protože kvůli válce váznou obchody. Na Janinu však těžce dopadá samota jejího života a odcizení. Není si jistá, jestli svého manžela opravdu miluje, nebo jestli se jedná pouze o jakousi setrvačnost a potřebu být milována a ochraňována. V noci se proto vykrade z jejich společné ložnice a odejde k hradbám města, kde dlouze pozoruje hvězdnou oblohu a poušť. Něco se v ní zlomí a ona prožívá doslova "milostné spojení s nebeskou klenbou". Poté se vrátí zpátky do ložnice, ale Marcel se probudí a zjistí, že jeho žena pláče. Když se jí ptá, co se stalo, tak Janina odpovídá, že to nic není.

ODPADLÍK ANEB ZMATENÍ MYSLI
Jedná se střídavě o monolog internovaného blázna a soubor surrealistických asociací. Mladý misionář, který pevně věří v Boha, se vydá do solného města, kde hodlá Araby obrátit na křesťanskou víru. Nicméně stane se pravý opak - misionář je mučen a nakonec začne věřit ve fetiš, s nímž žije v jedné místnosti, a jemuž slouží. Později do města přicházejí Francouzi a s nimi znovu křesťanství. Misionář se rozhodne nové kněze zabít a čeká na ně s ukradenou puškou. Nakonec se však ukáže, že nikde na nikoho nečeká - Arabové z něj udělali otroka, který se dočista zbláznil.

NĚMÍ
Bílí alžírští dělníci pracující v bednárně uspořádali neúspěšnou stávku za zvýšení platů. Po několika dnech se opět vracejí do práce. Jsou ale zamlklí a rozhněvaní na svého zaměstnavatele, který ač se jim snaží vyjít vstříc, nemůže mnoho udělat, protože obchody nejdou kvůli válce dobře. Hlavní postavou je dělník Yvars, který soucítí se svým nadřízeným, ale zároveň nemůže porušit mlčení, ke kterému se všichni zavázali. Neodpovídají proto na zaměstnavatelův pozdrav ani na jeho otázky, což ale Yvarsovi přijde kruté a neslušné. Nakonec tedy mezi znepřátelenými stranami povolí a vyhraje lidská solidarita - zaměstnavatelova dcerka totiž znenadání omdlí a těžce onemocní.

HOST
K učiteli žijícímu na okraji pouště přivede četník arabského zločince-vraha a žádá po něm, aby ho odvedl do nedaleké věznice. Učiteli se tento úkol příčí, a proto se chová k zajatci jako k hostu. Když ho má potom druhý den ráno odvést, tak ho vybaví vodou a zásobami, aby mohl utéct, ale vězně to ani nenapadne - pouze se jako ovce mechanicky vypraví na cestu k věznici. Když se učitel vrátí, tak najde na tabuli načmáraný vzkaz od zajatcových příbuzných, kteří slibují pomstu.

JONÁŠ ANEB UMĚLEC PŘI PRÁCI
Jedná se o povídku s autobiografickými rysy. Jonáš je nadaný malíř, který pevně věří ve svou šťastnou hvězdu, a přičítá jí všechny úspěchy. Je skromný a laskavý. Společně se svou ženou a třemi dětmi bydlí ve stísněném bytě, kde je často navštěvují nejrůznější přátelé, pochlebovači a začínající umělci. Jonáš kočuje z pokoje do pokoje a snaží se nalézt alespoň trochu klidu a soukromí. Nakonec se ocitne v umělecké krizi, všichni obdivovatelé ho opustí a on si postaví palandu v obývacím pokoji. Nakonec ho políbí múza a Jonáš horečnatě pracuje, až celý vyčerpaný dokončí svůj poslední obraz - celé bílé plátno, do jehož středu vepsal Jonáš drobnými písmeny slova, která se dají číst buď jako "Jsem s vámi" nebo "Jsem sám".

RAŠÍCÍ KÁMEN
Tato povídka je inspirována autorovou cestou po Latinské Americe a odehrává se tamtéž. Zápaďácký inženýr d'Arrast hodlá v Iguape postavit přehradu. Při své cestě se ale setká s domorodým kuchařem, který slíbil Kristu, že pokud ho zachrání z mořských vln (loď, na které pracoval, ztroskotala) tak ponese na hlavě padesátikilový kámen při příležitosti svátku sv. Jiří. Celou předcházející noc však kuchař protancoval, a tak nemá dost sil. D'Arrast mu pomůže kámen nést a shodí ho až uprostřed kuchařovi chatrče. Tam se symbolicky sejdou všichni jeho příbuzní a pozvou d'Arrasta, aby se posadil s nimi.


Sbírka "Exil a království" plně vystihuje Camusovo pojetí "filozofie absurdna" - tradiční hodnoty ztrácejí smysl a člověk se cítí opuštěný zmatený a sám, protože je odsouzen k odpovědnosti za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností odsouzen.

Exil lze v tomto díle chápat jako jednotlivé separace - oddělení od sebe sama, od milovaných bytostí, lidí, světa, přírody, Boha, řádu či jednoznačného vyššího smyslu existence. Exil je opakem Království, které můžeme na té neobecnější úrovni rozumět jako sjednocení, splynutí se vším, od čeho jsme byli tak bolestně odtrženi. Sám autor v předmluvě svého díla definuje Království jako určitou formu "svobodného a oproštěného života, jenž musíme znovu nalézt, tedy jako jediné možné východisko z původně ne vždy radostného lidského údělu."
Všichni hrdinové Camusových povídek se v této sbírce alespoň na chvíli Království dotkli a zakusili onen neobyčejný okamžik absolutního splynutí se vším. Jejich budoucnost však zůstává velmi nejistá a čtenář se může pouze dohadovat, co se s nimi stane. Já osobně bych řekla, že ani jednomu z nich není souzeno v Království setrvat. Všichni pouze symbolicky zaklepali na onu bránu a na chvíli nakoukli dovnitř, ale nebylo jim přáno vstoupit a zůstat. Setkání s Královstvím nikdy není líčeno jako událost, který by obrátila život hlavní postavy na ruby. Osudy jednotlivých postav zůstávají nedopovězeny a jejich životy visí kdesi mezi oběma protichůdnými póly. Exil už není úplný, protože se podařilo pohlédnout za jeho hranice, ale Království je ještě hodně daleko.

Jedná se o velmi zajímavou a poutavou knihu, která reflektuje události v autorově osobním životě. "Programová nejasnost" a nedopovězené konce dávají sbírce nečekaný punc modernosti. Camusem poměrně pozdě objevená zásada neustálého zpochybňování, střetávání se protikladů, promyšleného střídání vážných pasáží s ironickými a systematického zařazování naprosto otevřených konců zahaluje celou knihu oním kouzlem tajemnosti a neuchopitelnosti, které je tak příznačné pro romány Franze Kafky. Touto sbírkou se Camus asi nejvíce přiblížil Kafkově pojetí absurdity - člověk ví o svém neradostném údělu, ale nemá sílu proti němu bojovat.

Recenze autorových Zápisníků:

Albert Camus
Zápisníky I

Camusovy deníky
Zápisníky I (1935 - 1942), první díl deníků, které si Albert Camus psal od roku 1935 až do své smrti v roce 1960, jsou knihou, která mnohé čtenáře, zejména pak obdivovatele tohoto francouzského romanopisce a esejisty, možná poněkud překvapí. Přeložila V. Dufková.

Zápisníky Alberta Camuse se od většiny deníkové literatury podstatným způsobem liší, ostatně proto jsem také řekl, že mnohé čtenáře kniha jistě překvapí. Domnívám se totiž, že nejeden milovník "autentické literatury", kterou představují deníky nebo autobiografické zápisky, by očekával, že právě Camus jeho touhu dokáže uspokojit vrchovatou měrou. Toto očekávání by ostatně podpořil i stručný přehled spisovatelových životopisných údajů - i z nich je totiž nade vší pochybnost zřejmé, že doba, k níž se Zápisníky vztahují, jistě byla pro Camuse plná významných událostí - dva sňatky, účast na "Divadlu práce" a posléze organizování "Týmového divadla", jeho vstup do komunistické strany a následná roztržka s touto stranou. Avšak nic z toho v Zápisnících nenajdeme. Stejně jako zde nenajdeme žádné hlubokomyslné úvahy o existencialistické filosofii, o levicové politice, ani o začínající válce. Zápisníky jsou daleko spíše jakýmsi pracovním sešitem - sešitem, kam si spisovatel ukládá nejrůznější citace, výpisky z vlastní četby, krátké aforismy o přečtených knihách a v nichž, a to především, fascinujícím způsobem znovu a znovu hledá situace, momentky, které budou tvořit základ vznikajících románů, "vedro na přístavních hrázích - příšerné, zničující , bere dech. Pach dehtu v mocných závanech, který škrábe v krku. Zánik a pachuť smrti. Tohle je pravé ovzduší tragédie, a ne noc, jak se tvrdívá.". Zápisníky jsou tak určitým záznamem o autorském hledání, intimní sféra je z nich zcela vytěsněna, dokonce by snad šlo říci, že jsou pravým opakem autobiografie, že jsou textem, který záměrně chce být anti-autobiografický, naprosto neosobní - a v tomto duchu ostatně také vyznívá většina aforismů, která se v knize objevuje. Paradoxně tak kniha, která by měla podle všeho očekávání být nejvíce autobiografická, nejvíce osobní, je pravým opakem Camusova beletristického díla, kde, jak se domnívám, je přítomnost Camuse-člověka cítit velice silně.

Napsal: Ladislav Nagy

Albert Camus

Zápisníky III - březen 1951 - prosinec 1959, přeložila V. Dufková, MF 2000, Zápisníky Alberta Camuse jsou dokumentem o osamělosti, křehkosti a síle myšlení
Třetím svazkem Zápisníků završilo nakladatelství Mladá fronta první české vydání tohoto pozoruhodného díla Alberta Camuse. (...)

Život jako peklo
Svými osobními vazbami i mnohými prvky svého díla, jakým je pojetí života jako pekla a pádu do existence, vyhrocený individualismus a osobní odpovědnost i za činy nepředložené (sebevraždou například může člověk vrátit životu urážku absurdity), s tím spjaté téma smrti a mezních situací, deskriptivními metodami psaní byl Albert Camus existencialistou. K tomuto proudu se ovšem sám neřadil a také slovník dává přednost jiným škatulkám, když je označuje nikoli za existencialistu, ale za esenciálního filozofa morálky.

Camusovy Zápisníky mají někde formu deníků, a tak například u datace nalezneme prostý záznam "Mlha", anebo zase sytou a zářivou lyrickou impresi, dávající výraz pocitu chvíle. Rovněž však reflektují dobovou literární scénu, jsou zprávami jak o stavu citů přátel, tak svých vlastních k nim, ale také zprávou o stavu světa vůbec -- vždyť Camus se sám angažoval jako levicový intelektuál jak ve válce, tak v nejrůznějších typech revolt, a mnohé záznamy stojí přímo v ohnisku dobových událostí.
Jsou to zároveň poznámkové bloky s bohatými výpisky z četby, v nichž lze nalézt řady skrytých i otevřených narážek na dobové polemiky (a politické komentáře, například k moskevským procesům), stejně jako projekty a poznámky k vlastnímu dílu i jeho korektury. Nalezneme tu dojetí a sentiment, stejně jako ironii a sarkasmus, namířený na jednotliviny i na všeobecná pravidla lidského existování. K nim patří také systém jazyka.

Tak jsou Zápisníky rovněž sbírkou formulací, slov, základních kamenů (námětů a projektů), materiálu pro potřeby vlastního díla. Ukazuje se tu sama lenivá posloupnost myšlení i jeho náhlé skřípoty a zkraty, toů co zjevně dokumentuje ono vědomí absurdity, které Camus zpracoval patrně ve svém nejproslulejším díle, Mýtu o Sisyfovi. (...)

úryvky z článku Marie Langerové, Lidové noviny, 17/8/2000

 

 

*V roce 1958 udělila Švédská akademie Nobelovu cenu za literaturu ruskému básníku a prozaikovi - Borisi Leonidoviči Pasternakovi.*