Samuel Beckett

Autor: Pavel Kotrba <koziii(at)seznam.cz>, Téma: Osobnosti, Vydáno dne: 23. 06. 2009

beckett_anotace.jpgIrský prozaik a dramatik, představitel absurdního dramatu, postmodernismu a avantgardy 20. století. Nositel Nobelovy ceny za literaturu udělené v roce 1969 jako druhý Ir po W. B. Yeatsovi.
Narozen: 13. dubna 1906, Dublin
Zemřel: 22. prosince 1989, Paříž 


 

 

beckett.jpgSamuel Barclay Beckett se narodil v protestantské rodině Williama Becketta, zeměměřiče, a Mary Roe, zdravotní sestry. Studoval na Portora Royal School a následně Trinity College v Dublinu, kde se věnoval filologii a právům, a kde roku 1927 získal titul bakaláře ve specializaci na italštinu a francouzštinu, po studiích nastoupil jako učitel v Belfastu a poté jako lektor angličtiny v Paříži na École Normale Supérieure. V během své profese lektora se seznámil se spisovatelem Jamesem Joycem, s nímž navázal hluboké přátelství, které mělo na Beckettovu tvorbu značný vliv. Roku 1931 se vrátil zpět do Dublinu, aby převzal magisterský titul a mohl vyučovat francouzštinu na Trinity College, a to do roku 1932. Po smrti otce se u Becketta objevily deprese a musel být hospitalizován v psychiatrické léčebně. Po ukončení léčby se nechvíli usadil v Londýně (1935-36), ale poté začal cestovat po Evropě. Jako spisovatel debutoval v roce 1930 svou sbírkou básní Děvkoskop (Whoroscope). Roku 1938 přijal jako svou vlast Francii, ale 2. světová válka ho přemístila ze spisovatelské dráhy na dráhu odboje. V roce 1942 mu gestapo pohrozilo zatčením a Beckett se musel stáhnout na jih Francie do městečka Dechevaux-Dumesnil, kde se živil jako zemědělec. Po válce sloužil Beckett u Červeného kříže v Normandii a poté natrvalo odešel do Paříže. Od roku 1950 se začal plně věnovat literatuře, společně s přáteli, spisovateli, diskutoval o literatuře - převážně próze a dramatu. Pokud psal díla ve francouzštině, překládal je do angličtiny sám a často radikálně měnil jejich formu. V tom spočívalo přesvědčení Becketta. Žádné slovo pro něj nebylo stejné v různých jazycích. V roce 1969 se Samuelu Beckettovi dostalo největšího uznání na poli literatury, získal Nobelovu cenu za literaturu, ale finanční odměnu odmítl a věnovali ji chudým umělcům.

V roce 1989 zemřela Beckettovi manželka, nadále zůstal v pečovatelském domě a ve svém pokoji i nadále přijímal návštěvy a psal. 22. prosince 1989 se u něj objevily dýchací obtíže a týž den zemřel. 

 

Dílo Samuela Becketta:

Rozhlasové hry:

Televize a film:

Próza:

Poezie:

Eseje:

Obsah díla Čekání na Godota:

Drama tvoří pouze dvě dějství. Dekorace se omezuje na jeden strom, scéna je tvořena venkovskou cestou. Právě zde se setkávají dva tuláci, přátelé, Estragon a Vladimír, z jejichž chaotického dialogu vyplývá jen jediné, že čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životní osudy. Jejich nekonečný rozhovor je přerušen příchodem dvojice pána Pozza s bičem a jeho sluhy Luckyho, který je jako otrok veden na provazu. První z nich ztělesňuje vychloubačnou a až sadistickou osobu, otrok je naopak bytostí zcela poníženou. Tuláci navazují s Pozzem absurdní rozhovor a po jejich odchodu vstupuje na scénu chlapec, oznamující, že pan Godot dnes nepřijde, ale že se určitě dostaví zítra. Odchodem chlapce končí první dějství. Druhé dějství je pokračuje takřka opakování dějství prvého. Jedinou změnou je zde, že brutální pán Pozzo přichází a je slepý, že jeho život je závislý na Luckym. Lucky je zase němý. Na konci druhého dějství se opět objevuje chlapec a sděluje, že ani dnes pan Godot nedorazí. Estragon a Vladimír tedy odcházejí s tím, že přijdou opět zítra. Chtějí odejít, ale přitom se ani nepohnou. Hra je mnohovýznamová. Chápejme ji jako tragické podobenství absurdity lidského údělu, jako důkaz, že jediným možným smyslem života je nesmyslné očekávání a jediným způsobem, jak si svůj úděl ulehčit, je zaplašovat čas, jenž je mu vymezen. A zabíjet je ho možno a nutno jakkoliv. Slova si zde dva hlavní protagonisté odrážejí jako pingpongové míčky, jejich úkolem není tomu druhému něco sdělit, ale jen zaplnit co nejvíce ubíjejícího času. Čekání na Godota není tedy hrou o rozbíjení sdělné funkce jazyka, ale hrou o čekání. Vladimír a Estragon jsou tuláci, kteří se snad už padesát let pohybují po stále týchž místech, ačkoliv přitom putují z místa na místo, tuláci redukovaní na nepatrné množství fyziologických potřeb a na dvě tři potřeby morální, nezůstat sami, čekat na Godota a zabíjet čas. Pozzo a Lucky jsou k sobě přivázání a to zcela materiálně, provazem a smyčkou. Jejich poměr je vztah pána a otroka, vzájemně připoutaných zištnými zájmy. Nakonec pak spolu setrvávají snad i ze zvyku a společně v průběhu hry fyzicky zchátrají tak, že se posléze v nabytém zmrzačení navzájem doplňují. V prvním dějství Lucky tancuje, jak mu Pozzo píská. A vlastně i tak, jak mu Pozzo nepíská, ale jak si on myslí, že by pískal, kdyby zapískal. V dějství druhém sice Pozzo stále vede Luckyho na provaze, ale ve skutečnosti jde, kam ho Lucky táhne, alespoň potud, pokud je sám schopen jít. Toto jejich fyzické zmrzačení je tragickou výzvou k lidskosti. Vladimír a Estragon jsou víceméně svobodní. Ve hře se na začátku scházejí, pak zase rozcházejí každý na jinou stranu a pak se zase vracejí k sobě. Jistě mají někdy jeden druhého dost, ale jeden bez druhého není schopen žít. Vladimír a Estragon jsou tuláci a zároveň i klauni, parodují sebe i Pozza s Luckym. V celém jejich dialogu nelze přesně rozeznat, která slova mají skutečně sdělnou hodnotu a která jsou řečena jen proto, aby zaplnila mlčení. Čekání na Godota se neobrací k divákovi s jednoznačnou a ucelenou odpovědí, kterou by do hry autor předem zašifroval. Spíše na něho naléhá sérií krutých otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď vlastní. Drama tedy není ani existencialistické, ani absurdní, ale pouze kruté. Krutost spočívá v tom, že vrhá divákovi do tváře otázky po smyslu hry, po smyslu existence postav, i po smyslu jeho vlastní existence, a odmítá přitom podat odpověď, jež by položené otázky utěšeně zrušila.

 

beckett_kniha.JPGPoezie Samuela Becketta

Přeložil Jaroslav Holoubek

Ať žije smrt má jediná
roční doba
bílé lilie chryzantémy
čerstvě opuštěná hnízda
blátivé aprílové listí
drsné zralé šedivé letní dny

Rozednívá se

vykoupit trpkost rozloučení
list rozvinout v tvých rukou
kdo nemá víc pro vylodění
a skla ukovaná nad tvýma očima

Sup

hladem svým znetvořuje nebe
moje mozková skořápka je plná
výšek a země

na ty co leží nosem v hlíně
leť střemhlav a snad se změní
a vstanou k životu

od utkané buňky potupený
může se hodit
jestliže hlad udělá
z nebe a země mršinu

Moucha

mezi scénou a mnou
leží rovina
a kromě ní prázdno

břichem k zemi
v jejích černých střevech
přepásáni ležíme
se vzrušenými tykadly padlých křídel
rozmačkává blankyt
křivé nohy v prázdnu a sající ústa
proti neviditelnému je bezmocný
palec na můru
vždyť přinesla moře a jasné nebe
sama se převrhla ke ztroskotání

 

Zdroj:

www.wikipedia.org

www.ld.johanesville.net

www.divokevino.cz

www.kirjaso.sci.fi