Bez metafory a vyzařování by to nešlo

Autor: Histes <magazin(at)postreh.com>, Téma: Romantické, Vydáno dne: 20. 02. 2010

„Jako, byl bys docela v pohodě, kdyby sis furt na něco nestěžoval.“

„Jako, byl bys docela v pohodě, kdyby sis furt na něco nestěžoval.“
„Jo a když na to dojde, tak vždycky jen koukáš a nikdy neoslovíš.“

„Když ona byla tak pěkná. Třeba bych si zkazil dojem, kdyby promluvila a zjistil bych, že má ikvetykve.“

„Alespoň bys věděl na čem jsi.“
„To bych nemohl popustit fantazii a napsat povídku o tom, jaké by bylo kdyby.“
„Nevím, jestli Tě bude nadosmrti bavit psát povídky o tom kdyby.“
„Ale že byla pěkná, ta co seděla u vedlejšího stolu.“

„Ale jo, prostě Tvůj typ.“
„Co to znamená můj typ?“
„Podobá se Bětce a vypadá mladší, než je.“
„Ale jo! Máš pravdu, podobá se. Asi nějaký zvyk, že se mi líbí podobné, jako Bětka.“
„Spíš zlozvyk. Nemůžeš se do konce života uchlastávat štětci.“

„Hele, kámo,“ ozval se nový osadník brněnské debatní skupiny, „musíš začít vyzařovat. Poutat pozornost.“
„Ale já už o ni nestojím. Chci se před všemi schovat, tak aby věděli, že jsem rád schovaný.“
„Já si myslím, že v tom vyzařování má pravdu. Hraje to velkou roli.“
„Hmm. Tak jo. Já to zkusím. Zase více poutat pozornost.“


***

Hodina psychologie, 17.2.2010

„A nyní si otestujeme některé dnešní poznatky v praxi. Zeptám se postupně každého, co Vás poslední dobu otravuje. Co vy, Richarde?“

„Vadí mně celá hodina psychologie, styl jakým to vedete. Děláte z nás idioty z VUT, kteří nemají na humanisty z Masaryčky a krom toho tady spousta aktivních idiotů taky je. Aby se cítili aktivní v hodině, přitakávají vám na ty nesmysly, co tu vykládáte.“

„Bože, zavři raději hubu, vole.“
„Ty zavři klapačku, dyť i já mám pocit, že tu řešíme samé píčoviny.“

„Oba držte hubu, svůj problém budete sdělovat později, teď jsem na řadě já.

Máme se tady učit pedagogickou psychologii, jak vyřešit ve škole šikanu, nebo nadchnout studentky, aniž by se zamilovaly tak, aby z toho byl průšvih. Jako abych se udržel, že jo. Ať se klidně zamilují. Ale my tady řešíme věci naprosto jasné a máme se biflovat nesmysly o tom, že existuje snad i psychologie vesmíru. Pak se mi vůbec nelíbí, že si jako učitelka hrajete na suveréna jen proto, že se necítíte dostatečnou autoritou, abyste tuhle bandu zafuněných techniků zvládla přirozenou cestou.“

„Jenže to je všechno váš problém a já se jimi vůbec nebudu zabývat.“
„Tak se mě příště neptejte, co mě otravuje.“

Konec hodiny
„Ahoj. Já jsem Natálie, Richarde. Nebo jak ti říkají?“
„Ty se mi líbíš. Můžeš mi říkat Ríša a pokud se mnou zajdeš na pizzu, přidám si tě na můj tajný profil na xichtbuku.“
„Tak jo, Ríšo. Ta přestřelka s tou pseudoučitelkou psychologie mě hodně pobavila. Tak jsem si říkala, že by to s tebou mohlo být hodně zajímavé.“
„Co jako?“
„No přece to.“
„Jo to. No jasně. To zapadá do mé sekvence vytyčených cílů. Založit klub, kde budou ty nejfajnovější holky dělat Smažená zelená rajčata. A chci i toho černocha, který usmaží všechny ty potvory, co mlátí holky.“
„Vůbec ti nerozumím.“
„No super, jsi první holka, která mě pochopila.“
„Vážně? A co ještě jiného děláš?“
„Hrával jsem na klavír, ale přestaly se mu vracet klapky a rozladil se. A elektrický nehraje tak přirozeně, je to jako s nafukovací pannou.“
„Jak to myslíš?“
„Člověk by z toho šílel. Ani když ji napudruješ, tak to pořád není ono. Spíš jako kdybys mrtvolu chystala do rakve. Nemůžeš se přitom pořádně uvolnit, říkáš si, že tady něco nehraje.“
„Pořád mluvíš v těchto metaforách?“
„Nás v šesté třídě učili, že když zvonečky cinkaly do našich vzpomínek, tak to byl přenesený význam toho, že tlouklo naše srdce. A protože zvonečky fakt nemám, nerozumím metaforám. Jsou to metafyzické bláboly s falešnou reaktancí ideálního vzorku opia vedoucího k trvalému poškození mozku. Jednodušeji se to jmenuje intelektuální tlachání.“

„Uveď příklad intelektuálního tlachání.“
„‘Lásko, dnes jsem v práci 3x vyslovil oxymóron.‘
‚Božíčku, zlato, jako se ti to povedlo? Vyslovil ses kriticky k nějaké nekritizovatelné záležitosti?‘
‚Řekl jsem svědkům Jehovovým, že jsou pravdomluvní lháři. Pak jsem rozšlápl rozšláplou žížalu a řekl, Bože, rozšlápl jsem stonohou žížalu.‘
‚A proč jsi se tak vyslovil?‘
‚Lásko, ne, ty na to přijdeš sama.‘
‚Nepřijdu.‘
‚Tak já Ti to vysvětlím. Ta žížala byla tak rozpláclá, než jsem ji rozplácl, že ji přede mnou muselo rozplácnout už 99 lidí. Už 99 lidí bylo přede mnou jednou nohou v žížale. Není to úžasné?‘
‚Ano, a víš že já dnes napsala báseň? Počkej, odrecituji ti ji.
Ptáci výsostně chřepčí
neposkvrněným žalem
za hrdopychým sténáním
křídel světlušek.
Ach. Ach. Ach.
Ty bezzubá svítící prdelko.‘

‚Cítím v tom stopové prvky erotiky, drahoušku.‘
‚Však to taky pokračuje.
Chytám tě do svých rukou,
Láskou tleskám do rytmu tvého opadávání.
Zmanipulovaná reklamou na časy lepší.
Na ty časy s křidélkama.‘


„A co byl ten třetí oxymóron? Ten v tom rozhovoru nepadl…“
„Byl jednoslovný. Říkali si drahoušku nebo zlato. Na tyhle lidi si dávej pozor, kocourku. To jsou falešní, proradní, ucukrovatělí slizští úchylové.“

***

Ano, hlavně vyzařovat. Jako ty světlušky. A až mě chytí, zjistí, že jsem jen obyčejná náladová a škaredá moucha. Jo a taky mám někoho oslovit, když se mi bude líbit.

„Líbí se mi holky s kytarou.“
Podívala se na mě na trolejbusové zastávce jako na největšího úchyla světa a šla raději na šalinu.
No jo, pokud chce člověk poznat zajímavé lidi, tak mu buď utečou, nebo svou snahou o navázání rozhovoru navnadíme dojem pána s bonbónkem. Ale ne, ona byla velká. No Vážně.

***

„Líbí se Ti moje dyndy, synečku? Jen životem prolezlá ženská ví, co chlapi potřebujou. No tak, neboj se, ty nevybouřený mládenče. Tač mi. Zahoď ostych a mácni si.“
Ach ne. Jen ne ten oplzlý úsměv. To jen, že občas osloví holky i mě. Jenže, tohle jsem Vám vůbec nechtěl vyprávět.

***

Nešilhám, nesmrdím, nekouřím, nemám v kapse bonbónek a nefetuju. Chcete mě?  

S tímhle nápisem na tričku jsem se vypravil na Českou (zastávka MHD). Opravdu jsem si to užíval. Slintal jsem u toho, šilhal, jedl syrová vajíčka, která jsem rozrážel o čelo a do toho zpíval státní hymnu České republiky. Kde jinde, než na České. Za chvíli jsem na své postižení vybral 300 korun a zavolal kamarádovi, že jsem vyřešil problém, jak kompenzovat stále narůstající cenu ďábelské topinky v Yachtu. Druhý den smrděl za mě (nevypral si oblečení po Yachtu) a taky mi rozrážel vajíčka klíčem od hudební místnosti. Prý abych z toho za dva dny nebyl padlý na hlavu. Vybrali jsme 500 korun, na druhý den koupili u Žida celé plato vajec (V ten den měl i s marťany vystoupit na Svoboďáku Sexy mozek.) a šli do Yachtu na 5 piv a pět topinek. Pálilo nás svědomí i žáha. Proto jsme se vypravili vyplácnout na kopce Medlánské pozorovat noční Brno, debatovat o světě a pozorovat Karosářské rozjezdy (od 23:00 se z nádraží hromadně rozjíždí ve stejné sekundě kolem sta autobusů).

„Hele, jak tě vůbec napadlo dělat ze sebe malomocného na České?“
„Zvoní tam kostel, Češi jsou vyčuraní a bez metafory by to nešlo. Pak ty hodiny psychologie stály za prd. Prostě není nad praxi. A hlavně říkala Janča, že prý musíš vyzařovat. Miluji zářijové Brno. Miluji podzim. No jo. Ale raději už mlčím, nebo přejdu od štětců k Nitkám.“

„Už moc přemýšlíš. Pujč mi raději tvoje slintavé kukátko. Budeme hledat naše rozdíly v dioptriích.“
„Tak jo.“

„Já věděl, že vás tu najdu. Prý jste v Yachtu sežrali všechny topinky. Tak mě napadlo, že Vás najdu tady.“

Já: „Nazdar Lukáši. Tu pátou jsem už nemohl. Zabalili mi ji do alobalu. Dáš si?“
Lukáš: „Tak jo.“
Já: „To mi neříkej, že jsi zase tahal desetilitrovou konev s ledem a jednou lahví Černé hory.“
Lukáš: „To víš. Jak jinak mezi zahrádkářskými koloniemi. A taky v té násadě mám žárovku, abych viděl na cestu.“
Martin: „Já mám čím dál větší pocit, že elektrotechnici jsou vážně pošuci.“
Já: „Víš, Martine, ono to zkrátka bez metafor a vyzařování nejde,“ řekl jsem na závěr. Protože mám vždy pravdu a poslední slovo. A běda, jestli ne.

Je to stejně samozřejmé, jako to, že Slováci s námi musí v hokeji prohrát. Nacionalismus by přeci neměl zvítězit, ne? *

* 4. oxymóron