Neklidné roky [12] Dívka s mlékem

Autor: Jakub Raida <jakub.raida(at)seznam.cz>, Téma: Romány, Vydáno dne: 31. 03. 2013

Roku 1150 n. l.

Pozn.: Aluze je asi očividná, nicméně předem upozorňuji, že historicita zde musela (opět) ustoupit. Řád německých rytířů totiž vznikl až o 80 let později.

Přespával ve starém srubu po dřevorubcích. Ráno bylo pošmourné a nesmělé. Snad proto si přispal a zastihli ho nepřipraveného. Bylo jich sedm: nemytých, zarostlých, spíš vlků, než lidí. Největší nuzáci, jejichž domovem je les a na chleba si vydělávají zrezlou kudlou.

„Já ti nevím,“ říkal jeden z nich tomu, který byl asi vůdcem. „Podívej, je to nějaký křižák, nebo co.“

„Houby křižák, někoho zabil a vzal mu plášť.“

Andrej měl na sobě přehoz s křížem a v ruce meč, ale kroužková košile mu ležela u nohou.

„Uvažujte,“ promluvil pevným hlasem, jakým se mluví na neposlušného psa. „Jsem skutečně křižák. Nemám zbroj, ale mám meč. Aspoň tři z vás určitě zabiju. Chcete to risknout? Stojí vám to za to?“

Ještě chvíli se s vůdcem lupičů poměřoval pohledy. Pak se lapka zachvěl, jako by pohlédl do očí smrtky. Sklonil ruku se sekerou a naznačil dlaní, že nebudou útočit. I ostatní sklonili zbraně. Andrej nic neřekl, jen se ohnul pro kroužkovku a, stále s mečem v ruce, vycouval na lesní cestu. Ještě chvíli ty muže pozoroval a pak se rázně vydal pryč.

 

V první rokli, jak to jen šlo, se nasoukal do zbroje. Teprve pak dostal konečně pocit, že není sledován a vrátil meč do pochvy. Ušel však sotva míli a přepadli jej ze zálohy.

Hlupáci, pomyslel si, měli zkusit šance, když jsem neměl zbroj. Také že první zásahy noži se svezly po kroužcích a výhoda překvapení tak vzala za své. Andrej stačil i tasit meč, ale po ráně palicí na rameno jej zase upustil. Chytil jednoho z chlapů kolem těla a vrhnul se s ním ze svahu, nad kterým vedla pěšina. Jeli dobrých sto sáhů po hlíně a jehličí, než se dole zastavili o říční kameny. Andrej vstal první a kopem rozbil mužovu hlavu o kámen. Řeka se zbarvila krví, kterou rychle odnášel proud.

Andrej vzal mrtvole nůž a vydal se prudce do kopce, ovšem jiným směrem, než k němu sestupovali bandité. V kroužkovce musel napínat všechny síly, aby je stačil oběhnout. Nadběhl mu pouze jeden, ten rychlý s palicí. Andrej mu vrazil nůž do břicha a otočil s ním, slábnoucí muž jej však stále docela silnou ranou palice zasáhl do hlavy.

Nahoru se Andrej spíš dopotácel, než doběhl. Chopil se meče a muži, který mu byl přímo v patách, rozetnul rovnou hlavu. Ostatní zůstali, kde stáli. Byli sice čtyři, ale Andrej stál na vyšší pozici, ve zbroji a s mečem, zbrocený krví a hrozivý.

Začínal blouznit a točila se mu hlava, ale věděl, že se mu nesmí podlomit kolena. Jsou jako smečka divých zvířat: když ukáže slabost, tak ho zabijí.

Vydal divoký pokřik a vlastní hlas mu zase zněl jak vzdálená ozvěna. Je to všude stejné, celý svět. Opilci, Saracéni, banditi nebo rytíři... Jen maso a zuby. Andrej naznačil krok kupředu a muži se jak sehraná jednotka dali na útěk dolů k řece. Teprve, když přebrodili a zmizeli v mlází, padl Andrej na kolena a posléze do sedu. Nesmím ulehnout! opakoval si.

Zavřel oči a ještě rychle zadoufal, že jej tam tak nenajdou.

 

Probral se a bylo už pozdní odpoledne. Stále seděl, tělo vysílené hladem a hlava třeštící. Po nohavici mu též tekla krev. Nevěděl, zda ho někdo škrábl nožem, nebo se tak zranil při pádu o kameny, ale bylo mu jasné, že ztratil dost krve.

No tak, bylo ti už přece hůř... Ano, ale to jsem to tak nevnímal. To bylo tam. Tady jsem chtěl znovu žít. Proč to jen nejde? Jak nejde? Málo bojuješ, tak to je!

Zvedl se a opřel o meč. Vida, zas kříž tak, jak má být.

 

Začínalo se už smrákat, když vyšel z lesa. Krvácení ustalo, ale malátnost stále rostla. Rozkvetlá louka se zdála být skoro nekonečnou. Nakonec ho mdloby udolaly. Znovu šel na kolena. Zvedl hlavu a uviděl na obzoru zdi. Asi malá pevnost nějakého zemana. Pak spatřil malou holku, doslova andílka, jak k němu běží trávou, ale to si už nebyl jistý, jestli zas neblouzní. Opět omdlel a když se probral, děvče do něj strkalo prstem. Ošil se a dítě odskočilo.

Promnul si oči. Malá holka měla v ruce bílý džbán s mlékem a dívala se na něj. Jako by rozvažovala, zda utíkat, nebo ne.

„Já ti neublížím,“ řekl Andrej slabým hlasem.

„Jste rytíř?“

Andrej kývl hlavou a pak ukázal na mléko.

„Můžu se napít?“

Dívka se ani nehnula.

„Komu to mléko neseš?“ zeptal se.

„Tátovi.“

„Táta je dřevorubec?“

„To nesmím říct,“ zaculila se.

„Takže je pytlák,“ odtušil Andrej. „Neboj, nikomu to neřeknu. Dej mi napít toho mléka, ztratil jsem hodně krve a mám žízeň. Jinak tu umřu.“

Podala mu džbán a ucukla. Vypil jej rychlými doušky až do poloviny a pak se zvedl.

„Potřebuju zotavit. Zavedeš mne k vám domů?“

„Mám vás podpírat?“ zeptalo se po chvíli otálení děvče.

„Nes meč,“ řekl Andrej a ukázal na ležící zbraň.

Došli pomalu k opevněnému domu a tam se Andrej znovu skácel k zemi.

 

Teprve po pár dnech konečně nabral čistšího vědomí a přestal blouznit. Tak přeci se o mě postarali, pomyslel si a zvedl se z lože. Přes okno prosvítaly sluneční paprsky a z dvora zněly hlasy dětí. Andrej vyšel ven a stanul před dveřmi, kde jej ovíval chladný ranní vzduch. Tušil, že by na něj hrající děti měly působit idylickým a pozitivním pocitem, ale necítil nic, snad jen neurčitou tíži a chuť si zase lehnout a spát; spát a snad nikdy nevstát.

Vypadali takhle nějak on s Ančou? Jaký osud čeká tato dvě mláďata?

Děvče a chlapec si hráli na válku. Mlátili klacky o sebe, jen třísky lítaly. Míří na zbraň, ne na člověka, pomyslel si Andrej, chtějí si hrát na vojáky, ale podvědomě tuší, že způsobovat druhému bolest není správné. Je to zvláštní.

„Jen pojď!“ vyzval chlapec a přešel do střehu, tvář trochu zrudlou únavou a vlasy roztřepené.

„Když chceš mít dole pravou ruku, tak to vykračuješ špatnou nohou,“ řekl Andrej.

Děti se otočily.

„Kde jsou dospělí?“ zeptal se vzápětí.

„Jsou všichni v lese!“ řeklo směle děvčátko. „Je tady jen Jasna.“

Jako by po zakletí vlastním jménem, ve dveřích protějšího křídla budovy se objevila mladá dívka; Andrej hádal, že nedávno překročila práh dospělosti. Na sobě měla lněnou zástěru od krve a v ruce sekeru, vlasy stažené stuhou. Její plná ňadra napovídala, že je kojící matkou.

Andrej přešel přes dvůr. Uznalým pohledem ocenil chlapce, když si vyměnil přední nohu a už stál u mladé ženy.

„To tys o mne pečovala?“

„Většinou,“ řekla a pak mávla sekerou za sebe. „Jsem ráda, že už stojíte na nohou. Pomůžete mi?“

„Ovšem,“ kývl Andrej hlavou a přebral sekeru.

„Nemám tuhle práci moc ráda,“ řekla dívka a přitiskla slepici ke špalku.

Ostří dopadlo a hlava odskočila. Když zabili poslední slepici, Andreje zas přepadla malátnost.

„Sedněte si,“ doporučila mu Jasna, opřel se tedy o zeď a sledoval dívku, jak nabírá vodu ze studny.

„Proč se na mě tak díváte?“

„Jen tak. Domnívám se správně, že máš dítě?“

„Nemám,“ řekla rezolutně.

„Umřelo, že?“

„Ano,“ sykla si spíš pro sebe.

„To je mi líto.“

Na to už nic neřekla.

„Naštípám dříví, už se cítím dobře,“ navrhl Andrej.

„Jak myslíte.“

Andrej sundal z police velký kalač a položil špalek na špalek. V hlavě rozvíjel myšlenku o osudu dětí, teď rozvedenou o Jasnu. Ovšemže mu připomínala dospělou Anču. Dítě umřelo asi krátce po porodu. To se stává. Ale čí bylo? Také je její otec takový, je-li to její otec? Byl to nějaký z mužů jejího otce? Jeden z těch banditů, s kterými bojoval? Potulný rváč? Ať to byl kdokoliv, jaká je asi šance, že mu byla po vůli dobrovolně? O tom to celé je? O choutkách a zabíjení? Proč to vidí všude tam, kde ho vedou jeho kroky?

Udeřil a oba špalky se rozskočily.

„Ty máš tedy ránu!“

Andrej se otočil k vratům, v nichž stál zarostlý muž s pohůnky a psy v zádech. Každý z chlapů držel v rukou aspoň po jednom zajíci.

„Podívejte na ten jeho pohled! Je to mordýř,“ řekl jeden z mužů.

„Jsi rytíř, nebo jsi nějakého okradl?“ zeptal se pán domu, zatímco začal skládat z ramenou náklad a úlovky, v čemž ho ostatní následovali.

Andrej se ani nepousmál nad tím, po kolikáté už na to byl dotázán. Tady je prostě opravdu spíše pravděpodobné, že nějakého rytíře zabil a obral.

„Jsem rytíř kříže,“ řekl. „Před dvěma léty jsem se vrátil z kruciáty. Pobýval jsem rok ještě s řádem a pak odešel. Byl jsem na různých statcích, kde jsem za jídlo pomáhal s prací.“

„A kde se bereš tady?“

Andrej pokrčil rameny.

„Šel jsem, kam mě vedla cesta. Kus cesty odtud mě přepadli lupiči.“

Děti naslouchají hovoru dospělých nepohnutě a snad i trochu vyděšeně.

„Zabil jsem tři,“ dodá Andrej na závěr.

Muž si povzdechne.

„Můžeš tedy zatím zůstat. Jak se jmenuješ?“

„Andrej.“

„Já jsem Stabor a toto je má pevnost. Musíš přijmout její pravidla.“

„S tím nemám problém,“ řekl Andrej. „A všechno si odpracuji.“

„No, dobře,“ zamručel Stabor a pak se otočil na starší dceru: „Jasno, jak to, že už nehoří v kamnech?“

Vraty prošla starší žena s ošatkou plnou usušeného prádla.

„To je má žena, Apolena.“

Andrej se představil, ale oslovená mu ani nepohlédla do očí, jen cosi tiše zamrmlala a ztratila se v domě. Někteří z chlapů mu věnovali pohrdlivý, jiní bázlivý pohled. Nevšímal si ani jedněch, jen znovu pozvedl těžkou sekeru a vrátil se k práci.