Zvláštní pocit.  Nepřestávající hukot něčeho nedefinovatelného, hlava mi třeští, rukou nahmatávám na temeni pořádnou bouli.

Zvláštní pocit.  Nepřestávající hukot něčeho nedefinovatelného, hlava mi třeští, rukou nahmatávám na temeni pořádnou bouli. Kolem tma. Kde to jsem? Pod dlaněmi vlhká hlína, téměř bahno. Ech! Otírám ruce o džíny, pokouším se vstát. Auvajs! To zabolel levý kotník. Už vím. Sletěl jsem. Prohmatávám bolavé místo. Uch, bude to asi jen podvrtnuté, můžu s tím hýbat, sice s potížemi, ale jde to. Konečně stojím. Natahuji paže co nejvýš a pokouším se dosáhnout okraje. Marně. Kam dosáhnu, všude ještě pokračuje hlína, v té výšce se i drolí a padá mi do vlasů. Někde blízko tu běží motor nějakého stroje, rytmický hukot nepřestává. Tam určitě někdo musí být, dohlížet na to.
„Haló! Je tu někdo? Pomóc!“

“Vrrrrhhh, vrrrh!“. Šokující, hluboké, hrdelní vrčení nanejvýš rozzlobeného psa rezonuje vzduchem po jeho zahulákání. Tak blízko,  že si málem ucvrnkl do už beztak mokrých džín.  Strachem se mu stáhlo hrdlo a nebyl schopen vydat hlásku. To pomyšlení, že je tu s ním nějaké zvíře! Bude to pes, ale to ho vůbec neuklidnilo. Nějakou dobu se nehýbá. Je ticho. Až na neustálý rachot motoru. Veškerá jeho pozornost je vybičovaná ke krajnosti. Jak daleko od něj může být? Napíná zrak i sluch.Chvíli se mu zdá, že slyší dech. Ale není si jist. Teprve teď pociťuje narůstající pocit chladu.

No jo, je noc. Když kouknu nahoru, vidím i hvězdy. To jsem musel ležet pěkně dlouhou dobu omráčený. Tady dole je tma, nevidím na krok. Pomalu šátrám po kapsách. Mobil. Jenže, teď je mi k ničemu, ledaže bych ho v krajní nouzi použil místo kamene. Klíče, kapesník, dál nic. Jo, klíče! Mám na nich světelnou diodu k posvícení do zámku! Pomalu beru ten plochý váleček mezi prsty, snažím se namířit do směru, kde předpokládám, že je. Stisknu.
Ach bože! Ty bílé, vyceněné tesáky, nazelenalé světélka očí a znovu to nervy drásající zavrčení! „Nééé!“

Nadskakuje leknutím. Klíče mu vypadly. S panikou se sune co nejdál. Srdce mu příšerně buší, pot mu kane z čela a celý se třese. Proboha! Co to je za zvíře? Takovou hrůzu ještě nezažil. Jak se odsud dostane? Do rána tu sedět s tím…Ani neví, co to je. Teď je potichu. Taky raději ani nedutá. Snad ho někdo začne hledat. Ale kdo? Bydlí sám, máma s tátou si už zvykli, že k nim chodí jen tak jednou za čtrnáct dnů. Holky, které si občas vezme domů a pak se zase nějakou dobu nevídají, ty ho hledat nebudou. Žádná nemá o něho starost. Tomu si je naučil, jen ne vážný vztah. Jediný, kdo by ho mohl postrádat, je Karel. Pomalu se choulí do klubíčka a  objímá kolena. Horečně přemýšlí.

Karel, jediná naděje. No jo, ale bude se mi pokoušet dovolat na mobil. Baterie vybitá, Karel bude myslet, že jsem někoho sbalil a teď se oddávám radovánkám. Jsem v troubě. V práci mě hledat nebudou, včera jsem nastoupil dovolenou.
Ach jo, je mi do breku!  Nohou jsem se něčeho dotkl. Co, že by kámen?
Ne, deska. Ta stejná, na kterou jsem spoléhal, že mě udrží. Přitahuji ji opatrně blíž. Třeba se s ní, můžu aspoň bránit. Ohmatávám, jak je dlouhá. Tak to nebude na nic, snad jen v případě nejvyšší nouze. Sáhl jsem na místo zlomu. Je nařízla!  To mě nemohlo udržet! Proč jsem se nepodíval pořádně?!  Já bych se…. Zas je mi do breku. Já vůl!  Teď už je mi pořádná zima. Cvakám zuby, knoflíky na džisce zapínám až pod bradu. Hernajs, jak to přečkám do rána? Můj společník ve tmě ani nehlesne. Jemu asi zima není, určitě má pořádný kožich.