Doslova ho to deptá. „Pejsánku! No tak klid, to bude dobré…“ Snaží se tlumeným vlídným hlasem. Ztichl. Znovu na něj mluví, jen tiše, aby ho nedráždil. V té tmě nerozezná, co dělá.

„ Vhhhoouuuuuíííííííí, vhhhoouuuuíííííí.“ Zas leknutím až nadskočil! Vyje, on vyje! Snad to někoho přivolá. Jenže ten stroj, tu někde pořád hučí.  Nakřáplá hlava proti tomu docela citelně protestuje. Zase vyje! Ještě nikdy  neslyšel tolik smutku ve zvířecím hlase. Doslova ho to deptá. „Pejsánku! No tak klid, to bude dobré…“ Snaží se tlumeným vlídným hlasem. Ztichl. Znovu na něj mluví, jen tiše, aby ho nedráždil. V té tmě nerozezná, co dělá. Je klid.  Až na ten pravidelný pulsující zvuk. Marně se snaží odhadnout, co to může být. Už to vzdává. Přikrývá si dlaněmi uši a znovu se choulí.

Dostávám hlad. To mi ještě chybělo. Opodál se ozývá zakňučení. Asi mu je taky zima. Blikám si na hodinkách. Za deset jedenáct! A ráno svítá až po páté!  Šest hodin!  Hrozná představa…
Jak bych teď byl rád v pelíšku s Jarkou nebo Jitkou. Ani Klárka by nebyla k zahození. Moje přítulné kočičky. S každou je skvěle. Opravdu s každou. Nedělá mi problém ráno jednu vyprovodit a večer vítat jinou. Ta něha jedné noci mi plně vyhovuje. Když odejdou, už na ně nemyslím. Je to bez starosti. Více či méně pravidelně je střídám. Sem tam si některá najde stálou známost a my pak spolu zůstaneme jen přáteli. Občas sbalím novou a pak nějakou dobu trvá, odolávat její každodenní potřebě kontaktu. Pak se mi buď přizpůsobí a nebo mě pošle k čertu. Nic to pro mě neznamená, vždyť holek je tolik!

Pokládá hlavu na paže objímající kolena. Jednotvárný hukot stroje se nese nocí a v okolním sídlišti pohasínají okna.

„Šárko!“Probouzím se zvukem vlastního hlasu. Civím do tmy, byl to sen, stála přede mnou a usmívala se, ta jediná, která mi trochu rozhodila život. Vídal jsem ji už na základce, tehdy o ročník níž. Cůpkatou, ničím nevýraznou Šárku. Ve chvílích, kdy my blbli s partou na plácku mezi domy, ona sebou všude tahala své dva mladší sourozence. S nezměrnou trpělivostí jim utírala nosy a foukala odřená kolínka. Když mi naši vnutili na hlídání ségru, úplně samozřejmě ji přibrala do své školky. V devítce jsem si občas dovolil šáhnout holkám na prso, samozřejmě jako v legraci. Při honičkách na chodbě to bylo běžné. Jen u ní, jsem nemohl. Vždy nějak vytušila můj záměr a její pohled mě doslova zmrazil.
Koukám na nebe. Hvězdy pořád jasně svítí, mám štěstí, nebude pršet. Jen ten protivný chlad…
Šárka mi nejde z hlavy, snažím se usnout a trochu se klepu chladem. Myslím na to, jak jsem ji po letech potkal, jaká byla i potom, sladká, nádherná…