Potkal jí znovu, po několika týdnech,  měl štěstí.  Seděla u nich v restauraci, ve společnosti dvou rozesmátých dívek. Taky ho zahlédla a zamávala na pozdrav. Vyvolalo to vlnu pohledů ze strany jejich společnic a tiché špitání spojené s chichotem.

No právě! Tehdy dělal to, co by jako kuchař neměl. U nich v restauraci si z kuchyně odskakoval za bar. Vždy, když bylo volněji a směnu s ním měl  Pavel. Povídali si  spolu, Pavel odbíhal obsloužit hosty a náš hříšník,  do kuchyně spěchal, jen při objednávce jídla. Prostě idylka.
Ten večer nebylo moc hostů. V boxu nedaleko seděla dvojice, na ženu vidět nebylo. Jen na chlapa, normální pořízek. Něco nedůtklivě řešil. Sice nekřičel, ale z jeho nasupeného obličeje a gest tanuly výhružky, směrované k jeho společnici.
V tom mu Pavel donesl objednávku, tak se zvedl a šinul si to do kuchyně. Po cestě koukal na lístek. Odhadoval, kolik času mu zabere příprava. Docela přehlédl, že spor dvojice v boxu nabral na síle a ženská postava doslova „během“ vyrazila ke dveřím…
Srážka, navenek působící groteskně, jako nahraná ve filmu.
Když po ní hmátl, aby jí pomohl vstát,  zjistil, že ji zná.
Viděl Šárku, její uslzené oči a neštěstím zkormoucený obličej. Shýbla se pro kabelku,  řekla „Ahoj“ a byla ve dveřích. Užasle za ní civěl. Její společník vztekle hulákal: „Pitka jsi a pitkou zůstaneš!“
Zvedl se v něm vztek. Tři rychlé kroky a už ho držel pod krkem. V té chvíli vypadal jako bůh pomsty. „Ty hajzle! Cos jí udělal?“ Pozvedl chlapa dobrých deset čísel nad zem, ten se jen bezmocně klátil a sípal. Skončilo to naštěstí dobře, velice nedůtklivě upozornil toho pána, že by mohl skončit jako rozemleté maso na sekanou. A Pavel měl od té doby vždy nějaké připomínky ohledně zbrojního pasu na jeho sílu.

Ani nevím, jestli jsem spal.  Protivné, chladné vlhko mého oblečení mě nutí dělat aspoň něco. Zlomené prkno si vsouvám pod zadek a aspoň tak, relativně, sedím v suchu. Prkno po nějaké době začíná tlačit, jenže je to  lepší, než nic. Znovu myslím na Šárku. Po výstupu v restauraci,  jsem ji nějakou dobu neviděl, jen se mi občas vracely vzpomínky. Zvláštně pocitové útržky děje, její uslzený pohled, šlehnutí jejích vlasů při naší srážce, jemná vůně, co z ní zavanula.
Nějak jsem nemohl zapomenout. To jsem začal i zanedbávat své holky. Má  “přítulná zvířátka“,  jak jsem jim v legraci říkával. Neměl jsem náladu na jejich plané švitoření. Tak nějak jsem si  uvědomoval, že ve srovnání se Šárkou, by vypadaly, jak ukejhané husičky vedle ladné labutě.

Vypadá to, že opět poklimbává. Potkal jí znovu, po několika týdnech,  měl štěstí.  Seděla u nich v restauraci, ve společnosti dvou rozesmátých dívek. Taky ho zahlédla a zamávala na pozdrav. Vyvolalo to vlnu pohledů ze strany jejich společnic a tiché špitání spojené s chichotem. Sem tam, mu taky uteklo kouknutí. Byla krásná. Narezlé vlasy splývaly až na hruď, v rozjasněné tváři úsměv. Z obyčejné holky, jak ji kdysi znával, se vyklubala nádherná žena. Vyzařovala z ní síla osobnosti a přesto vypadala tak křehce. Využil chvíle, kdy chichotalky odešly na toaletu. S nezvykle sevřeným hrdlem ji tehdy pozval na kávu. Přijala.  Během několika dalších měsíců se cítil v sedmém nebi. Zamiloval se, snad poprvé v životě. Zbožňoval její spontánní smích a moc rád se díval do těch zvláštně, medově zbarvených očí. Jejich okolí předpovídalo brzkou svatbu.