Po chvilce je slyšet pomalé, opatrné capání psích tlapek v blátě. Zvířecí společník zvolna obchází člověka, čenich se mu chvěje nasávaným pachem. Znovu se stahuje do povzdálí.

Ze tmy této noci,  pod hlomozem rachotícího stroje se nedaleko ozývá tichounké zakňučení. Ale on, tentokrát nic, asi opravdu usnul. Po chvilce je slyšet pomalé, opatrné capání psích tlapek v blátě. Zvířecí společník zvolna obchází člověka, čenich se mu chvěje nasávaným pachem. Znovu se stahuje do povzdálí.

Panebože, mně je zima! Drkotám zuby a snažím se dechem zahřát ruce. Ten kravál snad nikdy neskončí, co to může takhle na stavbě běžet?  Kdyby tak bylo aspoň něco k jídlu. Vrtím se na tvrdé desce a uvědomuji si, že sedím na nějaké bouli. Co to tam mám? Šátrám rukou do zadní kapsy džín.
Tatranka! Docela splasklá od toho, jak se mnou prošla pádem do hloubky s přistáním do bláta. Zuby trhám celofán a cpu drobky do pusy. Sladká chuť mi zaplavuje chuťové pohárky, ach to blaho! Radost trvá jen chvíli, téměř polovina oplatku je znehodnocena bahnitou vodou, prosáklou skrz kapsu kalhot. Asi prasklina v obalu. Tohle nesním,  i kdybych měl pojít hlady. Fuj, stačil mi kousek s tou pachutí!

Nedaleko se ozývá znovu zakňučení.  Zvířeti neušlo, že člověk jí. Přilezlo ještě blíž a znovu kňučí. Povzdechl si, zbavil promáčený zbytek obalu a pak s jistým mrazením v zádech natáhl ruku. „ Na, tu máš Bobe.“
Neslyšel, jak se blíží, jeho čenich krátce zastudil a ruka byla prázdná. Jen mlasknutí. Ten oplatek zmizel bleskurychle. S pocitem úlevy stahuje ruku zpět.
Poslední stopy sladké chuti se rozplývají, malý kousek jídla přece jen pomáhá. Je mu líp, znovu se snaží usnout a vrtí se na desce.

Vida, jak to pesan rychle zbodl, ani mu nevadila ta blátivá majda. Už na mě nevrčí, aspoň nějaký pokrok. Šárka měla jorkšírského teriéra, byl to mrňavej, uňafanej prcek. Vešel se mi na jednu dlaň. Teda kdyby chtěl. On nechtěl, byl osobnost, mně důsledně přezíral. Asi mě prokoukl, že ji nechám, že dostanu ten pitomej strach ze závazku a zdrhnu. Ani nevím, jak se to stalo. Já se začal bát, bát se toho, jak mě to k ní poutá. Kudy jsem chodil, všude jsem myslel jen na ni a to jsem nechtěl. Bránil jsem se tomu svazujícímu pocitu, choval jsem se nemožně a ona mi řekla, že když chci volnost, tak,  že mám jít. A já šel.  Už je to rok a půl a já nemůžu pořád zapomenout.

Tma jakoby zřídla, nebe zesvětlalo. Ze tmy pomalu vystupují okraje stěn jámy. V přicházejícím svítaní, je vidět obrysy postav člověka a psa, tisknoucí se k sobě. Pohyb všechno rozhodil. Pes se rychle stáhl a muž se nechápavě rozhlíží. Jeden bok ho pojednou zastudil tam, kde to ještě před chvílí hřálo. Hned mu to dochází…Smích zní úlevně v téhle situaci. „ No teda, Bobe! Ty se tu u mě hřeješ a teď bys utek?“ Pes se přikrčeně kouká. Jak přibývá světla, je vidět zcuchané chlupy polepené jílem. A není tak veliký, jak se zdálo v nočním temnu. Tvar hlavy připomíná německého ovčáka, ale zase ta dlouhá, zcuchaná srst! Netroufal si odhadnout dalšího předka zvířete. Jen mu došlo, že pes je tu určitě déle než on.