Do očí se jí hrnou slzy. Jedno jediné slovo, na které je schopná myslet, jí běhá v hlavě a pulzuje ve spáncích. "PROČ?? Sakra proč, proč, proč????"
Horké slzy jí pálí, razí si stružky v jejích tvářích a tíží víc než ty nejtěžší kameny na světě. Cítí se tak bezmocná, ochromená... Jako kdyby ta osoba, která se tak cítí, ani nebyla ona. Jako by jí neznala. Neví, co má dělat. Připadá si prázdná, nepotřebná - odkopnuté tělo bez duše. Proč jsme se jen pohádali?? Sakra proč?? Nemuselo se to stát. 

Kapičky deště roztančily své vodní představení a smáčely ulice a chodníky. Pršelo už poměrně dlouho a pořád nepřestávalo. Anita měla náladu asi tak stejnou jako počasí. Bylo ji do pláče, smutek v srdíčku si brnkal na struny trápení a ona neměla tady a teď nikoho, kdo by ji vyslechl a objal. S nejlepší kamarádkou Andy se pohádali - stejně si teď lítala kdoví kde a na jejím mobilu se ozývalo jen hlasité: „Tůů....tůůů...Tůůůůů...!“
„Andy, kde jen jsi? Kde jen jsi? Potřebuji Tě!!!“

 Andy seděla zhroucená v koutě, obličej v dlaních a pořád plakala. Proudy slz už se vpily do kapesníků, ovšem nářek pořád nabýval na síle. Celá se třásla, pomalu se do ní začala dávat i zima. Její srdcervoucí naříkání: „Anito, prosím Tě, buď tu se mnou! Potřebuji Tě! Nechci Tě ztratit! Takhle to přece nemá být,“ se jen rozléhalo mezi stěnami.

Anita se oblékla. Vzala si své oblíbené tričko a kalhoty. Stejné měly s Andy, tenisky, mikinu a lehkou bundu. Vyšla do deště a přes záplavu svých nádherných hnědých vlasů, jak říkala Andy - největším lákadlem na kluky, si přehodila kapuci. Nevěděla kam jde, co bude dělat sama ve tmě a za deště. S Andy vždycky tančily a smály se, jací jsou dva blázni. Při vzpomínce se lehce usmála, přesto se jí oči opět zavalily slzami. Ani na cestu neviděla.

“Sama se stáváš teprve tehdy, až Tě všichni tví přátelé opustí. A já s Tebou budu navěky, to si pamatuj Anit, pamatuj!!“
„Nikomu na mně stejně nezáleží, všechno jsou jen slova,“ pomyslela si a začala se sama sebe ptát proč vlastně žije? Jestli to má cenu. Její život jí připadal teď tak prázdný....

 ***

Andy se trošku vzpamatovala a uklidnila. Už se netřásla a neplakala. Právě se totiž rozhodla. Musí za ní! Naházela na sebe všechny svršky, včetně Jejich trička, ještě od posledně zůstalo oblečení rozházené po podlaze, to když s Anitou přemýšlely před týdnem a kombinovaly, co si vezmou na sebe na ples, takže nebylo složité nic najít a oblečená vyrazila do deště.

 Anita akorát přecházela silnici. Nerozhlédla se napravo, nalevo, prostě jen šla s běsícími myšlenkami v hlavě. Začala jí být zima. Chtěla co nejdřív domů.

*** 

Najednou se ze strany přiřítilo auto a Anitu smetlo ze silnice. Byla však při vědomí, cítila stékat déšť po svém obličeji a všude viděla matně jen pár střepů, krev a jinak neproniknutelnou tmu. Pak nad sebou spatřila hnědé oči, takové měla přeci i její kamarádka. „Andy“,  vyhrkla „Mám tě ráda!“  Poté zavřela oči a vymanila se ze svého černého světa kamsi do barevné zářivé země...

Andy spěchala, skoro běžela. Když míjela park, nedalo jí to, musela se zastavit. Našla lavičku, na které spolu již dávno vyrývaly A+A na znamení jejich přátelství a ona k nim nehtem ještě doryla:  „NAVŽDY“!
Po cestě v duchu přemýšlela, jak mohla být tak bezohledná, proč se sakra jen hádaly?!?A jak mohla být tak hloupá a nechat zrovna dneska mobil doma?! Možná stačilo jen být s ní a ona nemusela nikam večer v noci chodit. Nadávala si, vztekala se na sebe, jak mohla být tak..tak pitomá, nemožná?!