Jen pár tichých slov, jen jedna hloupá zatoulaná slza s bolestí mísená - Vzpomínáš? Můj příteli...

Když přišla večer domů, našla několik naléhavých zpráv, několik nepřijatých hovorů, všechny označené stejným jménem: Anita. Hrklo v ní. Okamžitě začala vytáčet její číslo, jenže to nikdo nezvedal.

Nakonec  se po třech neúspěšných pokusech přeci jen dočkala. K jejímu překvapení, než stihla cokoli říct,ji příjemný mužský hlas předběhl a vyhrkl: „Andy?“

Jak může znát moje jméno? Kam jsem se to dovolala? -„Ano? Kdo je tam? -- Kde je Anita? -- Co je sní?“ Cítila ve svém hlasu stopy hysterie a začínala být podrážděná, vždycky tak projevovala svůj strach.
„Uklidněte se slečno. Našel jsem ten mobil u děvčete, které srazilo auto. Volala pořád jedno jméno “Andy“. Leží v nemocnici - je v komatu, ano, je to vážné!“
-„Hn...hned..jsem ta..a..am. Přij..e..du.“
S těmi slovy jí  upadl telefon a ona jen klesla v kolenou....
 
Ani ne za deset minut stála před nemocnicí. Její budova majestátně vyhlížela do okolí a návštěvník by neřekl, že za jejími okny se den co den odehrává drama na život a na smrt. Bez cedule ve štítu byste vážně nepoznali, že jde o nemocnici.

„Buď statečná..buď statečná..Bude to dobrý..Neboj se!!“ opakovala si v duchu Andy a vkročila nebo spíš vtrhla na recepci.
„Slečno, hledáte něco?“ optal se mladý muž za pultem.
„Já...já totiž hledám svojí kamarádku - Ani,“ v půlce slova se zarazila, zamyslela a pak jí došlo, že ten hlas přeci zná. To je –
„Tak slečno, potřebujete pomoc?“ naléhal mladík dál.
„Víte, vás znám. Zvedl jste mi ten telefon. Jsem Andy!“ vychrlila ze sebe konečně.
„Tak to pojďte se mnou, rychle!“ s těmi slovy ji chytil za ruku a doslova táhnul za sebou dlouhou nemocniční chodbou. Vylíčil jí ve zkratce, co se stalo: „Jel jsem do nemocnice, když jsem ji zahlédl zkroušenou na zemi…“

***

Anita se octla někde v hlubokém lese, sama. Andy nikde neviděla, ani neslyšela. Naproti ní šla nějaká osoba. Chvíli bystřila zrak, dokud v ní nerozeznala maminku.
„Maminko, co tu děláš? Ty ses mi vrátila? Nebudu už s tatínkem sama?“
Chtěla bych tě sice mít u sebe, ale si ještě mladá, musíš se vrátit. Tady tě párek v rohlíku s kečupem nečeká. Nic, čím ses vymykala tě tady nečeká. Běž tam, kde chutná rozměr, který si stavíme ke každé myšlence, aby se zalíbila a zakotvila v přístavu zahnutých šedých cest. :) Máš tam Andy a pak taky tátu. Tak utíkej. Mám tě ráda!“

***

 „Anitko, slyšíš mě, andílku můj? Jsem u tebe, tady, tvoje Andy. Prober se prosím, netrap mě. Omlouvám se ti za všechno.“
Andy seděla vedle postele v zeleném plášti a čepici přes vlasy, držela Anitu za ruku a tiše plakala. Byl na ně žalostný pohled. Anita napojená na všelijaké hadičky, ještě s proužkem zaschlé krve na čele vypadala tak zranitelně, křehce.

Neznámý  z recepce, taktéž v zeleném, jí  stiskl povzbudivě rameno a odešel za sklo, aby je nechal o samotě. Andy začala tiše zpívat všechny jejich  písničky, až vyčerpáním z celého dne a únavou usnula. Probudila se do slunného rána, přes sebe měla přehozenou deku a usmíval se na ní znovu ten pan neznámý.
„Kdo vlastně jste? Připadáte mi snad jako anděl strážný.“
„Jsem doktor. Byl jsem u celé té nehody, viděl jsem viníka a ještě v noci jsem se postaral o to, aby ho zatkli. To vše jsem vám neřekl, abych Vás ještě více nestresoval. Jinak se jmenuji Dean.
„Děkuji,“ zašeptala
„Měla bys jít domů, vyspat se a pak zase přijít. Jestli chceš doprovodím tě, akorát mi končí služba.
„Budu ráda. Díky moc!“