Stáváš u okna,
díváš se, jak dny jdou spát,
a ráno Měsíci
sbohem své dáváš.

Jsi prorok minulosti,
či snad jen slepá věštkyně,
jež s Delfami zapomněla umřít
a neví, jak vrátit čas zpátky.

Nepatříš sem,
a přesto zde chceš být,
cítit vůni vycházejícího Slunce,
koupat se v záři červánků
a plakat, plakat po nocích.

K ránu se brouzdáme
bosýma nohama v rose
a ani nevíme, jak hořce si ji ronila
pro Měsíc, který odešel
a Slunce, které přijde.