Tohle je předposlední díl...sama ještě nevím, jak to celé vlastně dopadne...

Bylo chladno. Sára stála na terase a choulila se v dlouhém svetru. Ve rtech nepřítomně svírala cigaretu. Dávno přestala kouřit a nutila do toho i Johna ( bohu dík za jeho krabičku cigaret ), ale když byla nervózní, vždycky dostala chuť. A dnes večer se s ní nechtěla prát.

 „Ahoj, holčičko,“ Sára sebou škubla a otočila se doleva, odkud hlas přicházel.
„Eleanor,“ ze srdce jí spadl kámen. „Vyděsila jsi mě.“
„Už to tak bývá…duchové mají strašit živé, ne?“ Eleanor se pousmála.
Sára si dlouze potáhla z cigarety, pustila ji na zem a botou rozdrtila.
Eleanor se jí dívala do očí napuchlých  od pláče. Byla to Sára, kdo nakonec uhnul pohledem. Vypadalo to, že ji pohled Eleanor pálí.
„Sáro…“ Eleanor ji pohladila po rameni. Sára by se tomu před měsícem od srdce zasmála…aby duch utěšoval ženu…tomu by prostě nevěřila. Možná tomu nevěřila ještě teď.
Prudce zakroutila hlavou, odstrčila ruku Eleanor a rychlým krokem se vydala ke dveřím.
„Stůj, jestli chceš ještě spatřit tvář svého syna !“ řekla to klidně, nijak přísně, ale Sáru při těch slovech zamrazilo.
„O Samovi tady nepadlo ani jedno slovo. A pokud o něm hodláš mluvit, tak beze mně.“
Sára měla celou tu dobu na Eleanor upřený pohled, ale v jednom okamžiku zmizela a objevila se u ní tak blízko, že se málem dotýkaly nosem. Sára přes ni na vteřinu viděla dveře.
„Přece bys nechtěla, aby Samuel trpěl za tvou neschopnost ?!“ vyjela na Sáru.
„Ne..“ sotva otevřela ústa. Ale Eleanor ji rozuměla dobře.
„To je dobře,“ mluvila kamenným hlasem a pár kroků ustoupila. „Teď si můžeš vyslechnout příběh…o tvém synovi.“
Sára zavřela oči a nadechla se. Potom přikývla.
„Řeknu to stručně. Nemáme moc času, holčičko, a tak mě prosím nepřerušuj. Samuel viděl mrtvé ještě předtím, než zemřel-“.
„Jak to myslíš ?!“
„Právě jsem to chtěla vysvětlit," řekla chladně. " Pamatuješ, jak jsi ho učila jezdit na kole, a jak se vždycky za rohem vašeho domu vyděsil a spadl z kola ? Nebo když  se ve škole pomočoval, protože se bál chodit na záchod ?  Jak za tebou přišel předevčírem do ložnice…a povídal ti o jiném světě ?“
Sára otevřela pusu a chtěla něco namítnout…ale nový proud slz jí v tom zabránil.
Bylo by možné, aby neviděla, že její syn nese takové břímě ? Že vidí mrtvé lidi ? Nikdy by si toho nevšimla ?
Tohle nemohla být pravda !
Ale byla…Sára to věděla.
„Zlato, nesmíš si to vyčítat,“ promluvila na ni soucitně Eleanor. „Mateřské oči leccos nevidí….ale já musím pokračovat ve vyprávění. Musíš ten příběh znát celý, Sáro. Ale jen pokud budeš chtít.“
Neodpověděla. Eleanor to brala jako souhlas.
„Je na čase, aby ses dozvěděla, čí ruka způsobila jeho smrt. Sáro..tím autem ho srazil můj vnuk. Tvůj manžel.“
Sára tvrdě padla koleny na dřevěnou podlahu terasy. Tvář se jí v úplňkovém světle leskla slzami. Byla by tam bez hybně seděla do rána, kdyby ji Eleanor jemně, ale pevně, neuchopila za tváře a otočila její obličej ke svému.
„Povinnosti tě nutí znát všechno.  John…vidí nás taky. Myslel si..víš..že je to kvůli Sama…on ho zavraždil úmyslně….protože si myslel, že to tím pro něj skončí…“
„Ne..tohle není pravda. Ty mi lžeš !“ odporovala Sára a v ústech měla slanou příchuť slz.
„Sáro, poslouchej mě. Tvůj manžel je vrah. Zabil svého…tvého…syna, jen aby pro něj byl život lehčí ! Je jen jediné řešení, jak můžeš pomoci Samovi. Ale na to musíš přijít ty.“
„Neodcházej…prosím…Eleanor…já nevím, co mám dělat…“ ale bylo už pozdě.
Sára zůstala na terase sama.
Asi po dvou hodinách se zvedla a pomalým krokem se šourala do domu.
Přišla jen na jedno řešení.
Syn za syna, krev za krev.

Probudila se kolem poledne na židli v kuchyni. Vedle ní seděl John  a usrkával kávu. Všimla si, že i před sebou má kouřící se šálek.
Udělalo se jí trochu nevolno, když si pomyslela, jak svýma, krví potřeštěnýma, rukama tu kávu chystá. Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy nenávisti.
Odsunula hrnek s kávou, vstala ze židle a odešla.
„Sáro !“ zavolal John. Neotočila se. Jen mávla rukou a pokračovala rychlým krokem ven.
Nesnesla  by pohled na muže, kterého si kdysi vzala.
Udýchaná od běhu stála před obchodem s obyčejným názvem. U babičky S. .
Ale Sáře se zdál jaksi neobyčejný. Něco na měn bylo špatně. Sakra, něco na celé téhle ulici bylo špatně. Lidi se tomu obchůdku vyhýbali, jakoby se ho báli.
No tak, Sáro. Můžeš tady buď hloupě postávat nebo jít dovnitř. Pomyslela si a pomalým, ale rozhodným krokem vstoupila.
Obchod vypadal úplně jinak, než očekávala. Myslela si, že najde bufet, kde bude pár stolků s ušmudlanými židlemi a za velkým, staromódní pultem bude stát „babička S.“
Místo toho stála v malé místnosti, kde bylo jen jedno okno zakryté rudými závěsy. Zdi byly tmavé a v krámku byl cítit vlhký zápach plísně.
Sára překročila práh. Podlaha v místnosti byla černá a kamenná. Za malým, konferenčním stolem seděla žena středního věku, vlasy měla svázané do copu.
Sára si nervózně prohlížela věci na policích…Bylo tam mnoho knih. Všechny byly obalené v černé kůži. V jedné mističce byly svíce. V druhé křídy. V poslední popel. A taky sklenice, plné nejrůznějších tekutin.
„Budete si něco přát?“ zaskřehotala ta žena.
„Ach…já…já nevím.“ roztržitě si prohrabávala vlasy.
„Sedněte si, možná byste mi měla říct, co vás trápí.“
A tak to Sára udělala. Posadila se. Povídala svůj příběh. Úplně všechno, včetně scestných mrtvých. Myslela si, že té ženě může věřit. Že takových příběhů už vyslechla nesčetně.
Když skončila, žena přikývla a začala míchat různé tekutiny a prášky. Potom podala Sáře malou sklenici, kde bylo sotva pár mililitrů namíchaného roztoku. Žena natáhla ruku a podala jí sklenici. Ale ta osoba, který ji potom stiskla ruku již nebyla ona.
„Sáro !‘“ řekla hlasem, který nepatřil jí. Sára sebou škubla. Ne kvůli svému jménu, byla zvyklá, že lidé ( mrtví ) jí teď často oslovovali jménem, ale ten hlas…mohl patřit možná tak  jedenáctileté holčičce. „Musíš  to dát svému muži do pití..“ najednou žena
( holčička )
škubla hlavou doleva, pak doprava. Svět kolem Sáry se začal točit. Dopadla na zem a zavřela oči. Když je otevřela, ocitla se v prosvětlené místnosti a nad ní stála ustrašená dívka.
„Není vám nic, paní ?“ zeptala se a podala Sáře ruku.
„Ne..jen..se mi zamotala hlava,“ přinutila se k úsměvu a dívka se uklidnila.
„Mám vám ten hrníček zabalit ?“ zeptala se sladkým hlasem a mrkla na Sáru.

Když se Sára dostala zpátky do svého pokoje, vytáhla si z kapsy malou lahvičku a založila si ji do skříně, pod všechno oblečení.
Někdo ji ze zadu uhodil do hlavy a Sára měla chvíli pocit, že omdlí. Potom  se prudce otočila a zahlédla muže, oblečeného celého v černém. Sáře narostl v krku knedlík a nebyla schopná se hnout.
Muž vytáhl z pod saka malý nožík a udělal Sáře krvavou ránu přes obličej.
Ozval se bolestný výkřik a Sára padla na na zem. Muž však ještě neskončil. Další rány přišly pár centimetrů pod krk a Sára chtěla znovu vykřiknout, ale nešlo to. Chladnýma očima viděla krev, která se jí rozpíjela na bílé sukni, viděla rozevřenou kůži a maso, které se skrývalo pod ní.
Posbírala všechny síly a uhodila muže do obličeje. Pak se prostě rozplynul. Zůstal po něm jen ten malý, krvavý nůž.

John to všechno pozoroval škvírou mezi dveřmi. To, co však viděl, bylo jak Sára vzala nůž a pořezala se do obličeje. Potom se zaznělo hlasité zaskřehotání. Nato se Sára svalila na zem a začala se řezat do hrudi.
Sára mávla nožíkem do vzduchu a najednou to všechno přestalo. Po tváři ji stékala krev a hrnula se jí do očí.
Rychle zaklonila hlavu a uhodila se do dvířek skříně. Skácela se na zem a když její hlava narazila do země, z úst jí vystříkla krev.
V tom okamžiku teprve zasáhl John...