Byl nádherný, teplý letní podvečer, stejný jako předtím. Snad vše se zdálo být shodné, vše kromě jejích pocitů.

Seděla obkročmo na lavičce, přesně tak jako minule. Dokonce měla na sobě i stejné černé tílko na ramínka a krátké, tmavě zelené šortky. Byl nádherný, teplý letní podvečer, stejný jako předtím. Snad vše se zdálo být shodné, vše kromě jejích pocitů. Ty byly zcela jiné. Cizí.
Její zasněný pohled spolu s roztřesenými prsty přejížděl sem a tam po popraskaném, rozrytém, ale přesto tvrdém dřevě, němě hledající otisky zašlých časů. Krásných časů. Bosou nohou nepřítomně, čistě mechanickým pohybem kývala dopředu a zase dozadu stejně neuvědoměle, jako ignorovala okolní svět.
Už dávno přestala cítit svěží, vlhký vzduch po nedávném dešti, prostupující okolní zelení košatých, listnatých stromů a keřů, vysokými, štíhlými stébly trávy, nepatrně se vlnící v jemném, lehounkém vánku, zelení tak jasnou jako tajuplná, okouzlující zář jeho světle modrých, toužících očí.
Byla celou svou ztrápenou, bolavou duší, roztříštěným srdcem i smutnou myslí pohroužena ve vzpomínkách. Ve vzpomínkách na něj. Ne ně dva, na všechnu tu nádheru a štěstí i neskonalou bolest a utrpení.
Pomalu zavřela oči. Sotva to udělala, ucítila jeho přítomnost. Nikoli vedle sebe na lavičce, jako tomu bývalo předtím, ale uvnitř sebe, ve svých niterných útrobách, v morku kostí. Prostupoval jí s jistou samozřejmostí, stejně jako vdechovaný vzduch proudí do plic. Nedělala nic. Jen nehybně seděla a opájela se jeho bolestně krásnou přítomností. Byl její součástí.
Znovu cítila, jak se jí něžně dotýká, jak ji líbá po celém těle. Cítila jeho přerývaný dech na své šíji stejně zřetelně, jako když se spolu poprvé milovali. Vnímala jeho hebkou kůži podbřišku, otírající se v divoce slastným i hravě procítěných pohybech o její vlastní, způsobující neutěšitelné třepetání maličkých křidélek někde v jejím břiše a dávající poznat hořkosladkou chuť prvního orgasmu. Cítila však i tu cizí, nepřirozenou prázdnotu v hrudi, když ji naposledy políbil na rozloučenou.
Z pod zavřených víček jí začaly stékat slzy. Stříbrným štětcem malovaly po jejích pihovatých tvářích rozpité, klikaté potůčky vody. Nesnažila se je zadržet. Na co? Vždycky je prolévala a nikdy je nikdo nesetřel, tak proč to teď měnit? Proč toužit po nemožném?  Proč chytat do zkřehlých rukou maličká, zlatavá zrna štěstí, když stejně v zápětí proklouznou mezi prsty a ztratí se nepovšimnutě nenávratně v temnotě věčnosti?
Její tělo se samo od sebe stočilo do klubíčka, ruce objaly bosé nohy, aby v nesmyslném gestu uchránily vše, co se uvnitř ní odehrávalo. Hlavu náhle tak těžkou unaveně položila na kolena, oči stále zavřené. Nechtěla je otevírat. Už nikdy. Chtěla tu jen tak sedět, nikým nepovšimnutá, všemi zapomenutá. Navždy. Už se nevzdat. Nebojovat. Prostě se vzdát. Podlehnout...