Tvé oči zjevují se ve snech,
neuhýbavé, kalné svým deštěm,
loužemi zrcadlících mraky
sahají prsty nehmatných dotyků...

padají z okapů do kanálových mříží,
porcovány litinou do obdélníků,
nevyřčená slova stahují svou tíží
do hlubin moře rašícího osení...

ani náhodný maják svým svitem,
co bliká a pohasíná za dunami vzpomínek,
započatou sebedestrukci nezmění
ten cíleně podaný lék...