No jak jinak, po bolesti úleva...

Tak to šlo několik týdnů. Ty pomalu přecházely v měsíce a měsíce v půl rok, až tady nakonec byl rok. Andy se s Deanem sblížila a stali se přáteli. Společně chodili do nemocnice, on pracovat, ona za Anitou a spolu odcházeli. Dean ji večer doprovázel již za tmy domů. Celou tu dlouhou dobu.
Po každé si s ní u lůžka povídala. Vyprávěla jí, co se děje nového, jak je jí krásně s Deanem, i když jsou jen přáteli a že se těší, až je seznámí, prý se jí bude líbit.

Opět pršelo. Počasí bylo vážně nevlídné, pošmourné. Dean na ni zapískal pod oknem, seběhla dolů po schodech a spolu se předháněli až do nemocnice. Sedla si snad už pomilionkráté do křesílka a pustila se opět do vyprávění. Několikrát už si říkala, že to snad vzdá, že již nemá tolik sil, ale už jen kvůli Anitě nemohla. Věřila, že to dopadne dobře. Jak tak přemýšlela, pocítila, že se ruka v její dlani pohnula. Vstala a jen nevěřícně koukala. Anita se začala probouzet! Ty protivný slzy ji opět zašimraly v očích, ale tentokrát znamenaly radost a sakra velkou.
„Andy, ahoj. Ty jsi tady?“ zašeptala
„Anitko jsem! Celou tu dobu," Andy se při vší radosti lehce a se soucitem usmála.
"Jdu zavolat jednoho fešáka, ten už tě tady vzpruží. No jo, ty už nespíš.. Tak já zítra donesu něco dobrého k snědku, v nemocnici jsou stejně jen samé blivajzy. Ty jo, víš že jsem se od tebe nikdy nedozvěděla, jestli jíš paštiku?"

Od té doby bylo všechno báječné. Anita se rychle zotavovala, do týdne prý může domů a ani jedno ze zranění na ní nenechá trvalé následky. Andy se dala dohromady s Deanem a stal se z nich skvělý pár. Všechno trápení a smutek se rozplynuly a bylo zase jen dobře.
„Neříká se náhodou: Konec dobrý všechno dobré, Andy?“
„ To víš, že jo, říká. Taky nechval dne před večerem. Nikdy nevíš, co bude večer, zítra, za týden, ovšem i přesto se toho nesmíš bát. Věci se dějí z určitých důvodů a mají nás někam nasměrovat. Nežít naplno a bát se, co přijde příště je ovšem přeci taky nesmysl.“
„Máš pravdu. Ty můj anděli. Nikdy jsem na ně nevěřila, ale začínám. Andělé nemusí mít nutně křídla a zlatavý plášť."

 Holky ležely na louce, ruce za hlavou, zavřené oči a přemýšlely o tom, co prožily poslední rok. Jedna stála na prahu života a smrti, celý rok spala a druhá zase prožila každičký den mezi nemocnicí a domovem, tam byl její život na dlouhou dobu, vyspěla, stala se silnější osobností, dospělou, zodpovědnou holkou. Obě totálně přehodnotily svoje životy a žebříčky životních hodnot, změnily se....

Sluneční paprsky jim přeběhly po tvářích a ony se usmály. Měly přece důvod...Konečně!!!
Konec