Co bych neudělal, abych mohla vlastnit motýlí křídla, vznášet se vysoko nad těžkou zemí vzpomínek. Napsáno díky Obyčejnému básníkovi.

Sluneční paprsek dopadl k tvým nohám, osvětlil zklamanou tvář a vykouzlil na ní divotvorný úsměv. Kapičky rosy tě chladily při opatrných krocích ranní travou, která ti dodávala sílu i krásnou osvobozující energii.
Myšlenky létaly kolem tvých hnědých očí, ve kterých se zrcadlila louka plná drobných kvítků a každý z nich měl svůj příběh, stejně jako každý lidský pohled v sobě skrývá cosi tajuplného, cosi...jak to jen říct, abys pochopila, tohle prostě nejde vyjádřit slovy, to musíš vidět nebo pocítit...
Tvé dny teď byly jaksi lehké, jako by každá vteřina pomalu klouzala po nachovém, hedvábném šátku a zanechávala za sebou stříbrné krůpěje věčnosti tvého dechu. V dlouhé sukni, která hýřila barvami oblohy za soumraku, plná nadějí obdarováváš svět svou vnitřní krásou, vnášíš do něj něco nepostradatelného, svůj vlastní, vysněný příběh, který neskončí, dokud tvé srdce bude bít stále stejně nedočkavě, dokud tvé ruce budou toužit po přítomnosti cizích, ale teplých dlaní, ve kterých skryješ ty své před tíhou všech těch promarněných, probrečených, nemilosrdných hodin.

Kolem proletěl motýl, tvé kroky se zrychlují ve slepé naději, že získáš jeho křídla, když se jen letmo, něžně dotkneš jeho tykadel. Je stále před tebou, ale cosi ti nedovolí ho dostihnout, uchopit ve zpocené dlani jemné tělíčko snů.

Bosé nohy najednou ucítí jehličnatý povrch úzké lesní cestičky, jen někde v hlubinách sebe samé si uvědomuješ, žes tu ještě nikdy nebyla, že stromy se rozestupují, když ucítí zrna pylu,  která s sebou přenáší vznášející se čaroděj. Proč ho tak slepě následuješ?
Na pravé straně se počíná rýsovat vysoká skála. Zprvu byla malá, ale s každou další slzou rostla její hrůzostrašná moc, rostla hradba, od které se odráží tvůj dech a navrací se k tobě a s ním i všechny vzpomínky a rány.
Chodidla už máš rozdrásané, ale tichou bolest skoro nevnímáš, tvé utrpení přece jednou musí skončit, jednou se pěšina musí spojit s písečnou pláží, která bude lehce hladit tvá zranění, a pak se beze slova ztratí v klidném, jen mírně se vlnícím moři útěchy.

Motýlí jas zmizel za zatáčkou. Poprvé za tu dlouhou dobu zpomalíš a ohlédneš se zpátky, v dálce rozeznáváš obrysy tmavé, zatím rozmazané siluety mužské postavy, ale už teď ji dokážeš poznat. Do srdce se zabodává dýka. Ty už tu přece nesmíš být, napadne tě, už je to všechno dávno pryč, slzy, co zkrápěly tvé rameno už uschly, vysušil je jarní vánek, odnesly podzimní pavučiny.
Nedokážeš se pohnout z místa, zase si uvízla v jeho pytláckém oku. Proč se vrátil? Proč prostě nejde jít dál? Už cítíš jeho dech, pach jeho potu, plamen jeho očí, které nenasytně touží po tvém těle, které sám znečistil.
Pláčeš, ale jinak se už nemůžeš bránit, stejně jako tenkrát tě jeho chladné ruce nenasytně hladí a přitahují k sobě, do svého svírajícího objetí.
Je to jen tvá představa, prober se, naber znovu sílu, když budeš chtít, sluneční paprsky zničí jeho křivý úsměv. Pohlédni k obloze, vyprosti se z jeho zajetí, prosím, netrap se, přemož svůj vyděšený pohled, utíkej za motýlími křídly. Já ti věřím, dokážeš to!
Zavíráš oči, z pod víček se stále řinou jedovaté slzy, jeho polibky na tvém krku jsou studené, do srdce zabodávají rampouchy. Náhlá tma vychází z tebe, naplňuje prosluněný den hrůzou a neuchopitelností.
Musíš to chtít překonat. Tento den, tyto hodiny, minuty jsou jen tvé a ty je žiješ, on přišel z tvé minulosti a jen ty ho smíš vrátit zpátky do spárů anděla, který střeží vězněné vzpomínky, co ublížily tvému jiskřícímu pohledu, navždy ho zastínily mlhou děsu. Už nechceš bojovat, jen se potopit pod hladinu a už zůstat, na dně umírat v tichém neznámu.
Odněkud z dálky ucítíš vlahý vítr a jeho blankytný zpěv ti šeptá o šustění motýlích křídel, na které jsi málem zapomněla, není divu, les je temný, neúprosný a ta skála...
Skroucená v jeho náruči otevíráš oči, opatrně prostupuješ černou tmou, pozvedáš hlavu k obloze. Tvůj pohled pohladí nesmělé slunce, hřejivé paprsky vytvoří nadpozemské obrazce stínů, propletou se tvými zacuchanými vlasy. Poslední slza, poslední vzlyk...
Náhle mizí jeho zvrásněná tvář, jeho mrazivá náruč a ty jsi volná, vůně pryskyřice dodává barevnost tvému pohledu.
Nedaleko na poupěti šípkové růže třepotá křidélky nadějí bezejmenný tvoreček, jehož přítomnost rozjasňuje tvůj zrak, myšlenky proplétá neviditelnou stuhou. Vždyť v tento okamžik jsi vlastně svá, cítíš a vnímáš celou svou velikost, prožíváš vše tak nějak hlouběji, náhle je vesmír pouhou tvou součástí, co ohraničuje tvé vnitřní světy i nevysvětlitelné stavy duše, kdy se celá točíš a ztrácíš v neúprosném „ničem“.
Pocítíš, že se do tvých nohou navrací lehkost provzdušněná touhou po motýlích křídlech, které se opět dávají do pohádkového pohybu. Jsi Alenka slepě následující zajíce Březňáka, jsi nevidomá dívka žijící svůj vlastní příběh ověnčený trnovou korunou těžkých pádů, ale ze všeho nejvíc jsi modrá hvězda zimní oblohy, jsi Aila, tak se představuješ neznámým, když jim nesměle podáváš ruku a skrýváš před nimi veškerou svou osobitost.
Oblaka stydlivě pokukují mezi korunami vládců s obrovskou duší rdoušenou lanem z perel říčních mušlí, které existují jen uvnitř tvého pohledu, a nepřestávají bojovat s proudem tvrdých, bezchybných úderů, které dopadají na klávesy přesně naladěného piána.

Nádech a výdech, plno energie z kapek deště, které sem tam dopadají na tvé tělo a snaží se ho očistit, otevřít jeho střežené komnaty snění pro lidi, kteří si to zaslouží, protože ti utřeli i ty nejpálivější, nejničivější slzy, protože ti vytahovali trny z duše a samy se o ně poranili. Snad ví, jak ti na nich záleží, snad nikdy nepřestanou poslouchat tvá těžká slova, nepřestanou podávat pomocnou ruku. Tolikrát se propadáš v jejich objetí, v těch nádherných jeskyních porozumění.
Teď už jistějším krokem pronásleduješ zmatený let hmyzího tanečníka. Necháváš za sebou otázky, které si mu chtěla položit, odevzdáváš své pochybující myšlenky, slova z modrých růží.

Dávno zvadlá sasanka za tvým uchem znenadání opět rozkvétá a své okvětní lístky nechává mazlit se s jemnou září, která pomocí své moci za sebou zanechává usměvavé, šťastné tváře, ale ty nevíš o tom všem, jen cítíš svůj rychlý tep a bušící srdce, nevidíš, že si opustila zrádná zákoutí dychtivých obrů a brodíš se spící řekou se zázračnou mocí, která zacelila rány na tvých chodidlech. Kolem proplouvá ta jedna jediná zlatavá rybka, která zvolna umírá, neboť splnila tři přání a každým z nich zasela hlouběji do sebe masožravou květinu, která ji sžírá zevnitř, aby už nikdy nikomu neprozradila tajemství říčních čarodějů.

Únava už je znatelná, nemůžeš jí dál odolávat, vlny ti začínají podrážet kolena a občas upadáš do jejich pout, ztrácíš se pod pažemi lstivé hladiny. Přestaň bojovat s proudem, řeka ví, kde má skončit tvá cesta, nechce tě usmrtit, jen pomoci odhalit před tebou samou tvou sílu.
Odevzdáváš své tělo s veškerými touhami řece, proudu. Zvolna upadáš do spánku, tvrdého, bezstarostného spánku. Vlny ti zpívají ukolébavku, jemně hladí červenající se tváře a ty náhle pocítíš důvěru k jejich romantickému hlasu plného kliček a zákrutů, dlouhých melodických akordů, tklivým, avšak hřejivým tónům Není ale pravda, že každý úsměv vystřídá pláč?
Malíř tě vyobrazil jako nádhernou vodní vílu, jako světlo svíčky, které bojuje s noční temnotou. Přenádherný obraz dívky zahalené ve víru zapomnění, nad kterou krouží motýl, se mi vryl do pohledu a snad za obzorem, za branou, o které smím jen psát, opravdu spí, jen neznatelně dýchá v peřinách poslů největší žhnoucí hvězdy.

Spalující jednotvárnost tě probouzí ze sladkého snění. Všude kolem písek, jen okolo tebe rostou sedmikrásky i spanilá tráva. Kam se poděla řeka, která za sebou zanechala tebe, promočenou, zmatenou a tvého rádce, ukazatele cesty, který netrpělivě rozevírá a zase uzavírá svá křídla, už nikde jinde neexistující? Spánek ti dodal energii, vlny zcela uzdravily hluboké rány.

Vstáváš, rozhlížíš se po nějakém záchytném bodu, ale všude jen písek, poušť, obrovské zapadající slunce, nádherná rudá obloha. Motýlí křídla se najedenou rozletí přímo proti slunci, přímo k velké duně, na jejímž vrcholu cosi pronikavě září.
Rozbíháš se za ním, všudy přítomný prach se lepí na tvé tělo, ulpívá na tvé kůži, stahuje tě neúprosně k zemi, vysává poslední kapičky vláhy. Vrací se ti myšlenky, otázky, na které nikdo neodpověděl, vzpomínky, které natřikrát zpřelámaly tvé srdce a okolo tebe vytvořily železné obruče, přes které se málokdo dostal.
Vše vidíš jako za záclonou, osamoceně se ve větru komíhá opuštěná houpačka, je tak daleko a přece na dosah ruky, kdo nezažil, nepochopí.  Půda se ti točí pod nohama, nebo se snad točíš ty? Už to nerozeznáš, ale musíš dál, za tou cizí září. Třeba se ti tohle všechno jen zdá, snad se probudíš do nespoutaného rána, až upadneš naposled. Pod nánosem písku a stáří, které najednou padlo na tvou tvář, ale stále rozeznávám víru v zázraky, ve vše osvobozující zpěv mraků, hvězd. Víš, že se nesmíš zastavit, že tentokrát na tebe už nepočká, nebude tě chránit před mléčnou smrtí.
Propadáš se, noříš do písčitého povrchu, vdechuješ prašný kyslík, pomalu omdléváš v nelítostném bezvětří. Kde bere motýl tolik síly? Jako by nebyl z tohoto světa, jako by ho poháněla nezadržitelnost času, neuchopitelnost nekonečna, ale ty jsi jiná, zdaleka neoplýváš takovou silou a téměř nepostřehnutelně ztrácíš i naději, co dosud živila tvé kroky.

Musíš se zastavit, na chvíli se rozhlédnout, nadechnout se. Protřeš si oči. Ne! To přece nemůže být možné, kde by se tu vzalo?
Sotva pár metrů od tebe rozeznáváš ohromné, starodávné zrcadlo, mlčky se vznáší nad pálivým povrchem a vychází z něj ona podivná záře.
Tvůj ochránce míří přímo proti němu, za okamžik jeho křehké tělo narazí na vše odrážející plochu, pak hladce sklouzne po vyleštěné stěně a dopadne na zem, kde její neviditelné žhnoucí plameny pohltí motýlí sny, změní jeho putování na marný pokus o vyproštění se z kamenných pout věčně lačného úsměvu.
Něco ti nedovolí zavřít oči, sklopit zrak, něco ti přikazuje vytrvat a přiblížit se k smrtící pasti.

Třepotání motýlích křidélek na zlomek vteřiny ustane, naplní okamžik nesmírným vzrušením, odněkud začne vát chladný vítr a tobě dopadne sněhová vločka přímo na pihovatý nos. To vše jen v kratičkém okamžiku, to vše i s chvílí, kdy křídla proříznou zrcadlovou zeď a ocitnou se na druhé straně, navždy změní tvou podstatu.
Buší ti srdce, tohle přece není možné, přistupuješ k té zvláštní bráně, která pohltila tvého němého přítele. Ona a ty. Dvě zcela shodné bytosti a přece tolik jiné. Obě se sasankou za uchem, s pohledem nepochopených, avšak jen jedna s motýlem na rameni. Slzy. Hluboké porozumění. Volnost. Svoboda. Vzduch. Nenahraditelnost.
Opatrně zároveň vztahujete ruce k neviditelné hradbě. Cítíte tep na konečcích svých ukazováčků, teplo vycházející z vašich duší a jejich pronikavá záře se v jediném nepopsatelném okamžiku propojily. Soucit. Nepostradatelnost. Důvěra, které přichází s pochopením.

Slunce se ztratilo, pohltil ho měsíční svit. Jeden tah malířova štětce zakryl plachou nevinnost, ukryl ji navždy.