Černé hřmící chuchvalce padaly k zemi a otíraly o ni svou děsivost, světlo mezi nimi umíralo a někdejší ohlušující barvy života mizely v nicotě …

Každý člověk se zajímal pouze o své přežití a přestával úplně vnímat události okolo sebe. Poprvé a naposledy měli andělé zasáhnout do dění.  Změnit minulost budoucností, budoucnost minulostí.

Přežít smí jen jeden, z něhož pak povstanou ostatní. 

„Lidé budou jen loutky, nebudou o ničem vědět, lidstvo si nebude v budoucnu nic pamatovat…“
„Jen jeden bude vědět, co se odehrálo, jediný,  který  z nás přežije.“
„Ptáte se, kdo to bude? Anděl, jehož srdce patří někomu jinému, který našel anděla své duše…Nebojte se, On to ví…i když se to snaží v sobě popřít, protože my milujeme každého stejně. A On ne.“

Dva andělé, jeden pozemský, druhý nebeský, dotýkají se rukama a tiše spolu hovoří.

„Já…Budu si Tě pamatovat!“

„Nebudeš, můj malý anděli,“ usmál se.

„Slibuji!“ ponořila se pohledem do jeho očí.

„Bezmocné to slovo proti tomu.“ pravil klidným hlasem a natočil svou něžnou tvář směrem k umírajícímu slunci.

„Miluji Tě.“ Řekla téměř neslyšně zadržujíc slzy nad panující vůlí osudu a chaosu v její mysli.

„Budoucnost se blíží k minulosti…“ předstíral, že ji nevnímal, snažil se tlumit šeptání srdce, které ho nabádalo, aby ji objal, políbil. Všechno bylo marné, nedokázal se ubránit nevinnosti její lásky.

 „Vezmi mě s sebou,“ objala ho a on nic neříkal. Nechával ji mluvit. Už se nebránil jejím dotykům, toužil ještě alespoň chvilku naslouchat jejímu sladkému hlasu, cítit na své kůži její hedvábné tělo. Nechtěl si ale přiznat svou slabost pro ni, jež mají jen lidé jako je ona. Přesto však tušil, že se navždy utopil v obrovském oceánu nemizivého citu.

 „Tohle je tedy konec…Konec všeho.“ utřela si slzy, položila hlavu na jeho rameno a naposledy vzhlédla k pochmurné obloze přicházejícího konce a začátku zároveň.
Už ji neodpověděl. Všechno zmizelo a anděl tam zůstal stát sám obstoupený mlhou.

Prach ve vzduchu, bílý písek na zemi a ticho, nezkrotné, dlouhotrvající ticho.

Do černé barvy duše ďábla se polehounku probojovávalo světlo. Pomalu jsem začínala rozeznávat tu nadpozemskou zář. A po chvilce jsem již jasně viděla v dálce anděla schouleného v bříšku tmy.
„Tak tohle je tedy poslední anděl“ řekl jsi mi. Pohlédla jsem na něj a náhle mě zalil známý pocit bezpečí, jenž jsem nedokázala ničím odůvodnit.
„První,“ usmála jsem se a na chvíli se zase otočila k bytosti z nebes.
 A tehdy jsem poprvé spatřila jeho oči, temné a upřímné.