Stačí abych si na tebe jen vzpomněla a už se cítím slabá. Podlamují se mi kolena jako ve filmu a srdce utíká jako splašený kůň. Nejhorší na tom je, že ty nemáš o ničem ani tušení. Klidně si dál kráčíš vpřed, s písní na rtech. 

„Vykašli se na něj! Vždyť on pro tebe není dost dobrej! Mohla by si mít spousty jinejch hodnejch kluků, kteří by tě milovali,“
slýchám ze všech stran. Ale už jsem vzdala snahu vysvětlit jim, že je tu malý háček. Těch kluků je možná hromada, ale…
ale já miluju tebe!
Co je mi po nich?!
Možná že jsou fajn, rozmazlovali by mě, milovali, naslouchali mi…
ale co z toho, když bych je nemilovala já?

Ať už to zrádné slovo „milovat“ znamená cokoli. Pro mě to znamená tem splašený rej včelek v mém břichu, když kolem mě projdeš, řekneš „Nazdar“ a usměješ se tím svým křivým úsměvem.

Zamilovaná jsem od rána do večera. Má to různá stádia.
Někdy si zpívám,
tančím,
všemu se směju,
dělám vtípky,
hodiny hledím do zdi,
sedím a koukám do knížky po jejíchž stránkách se kdoví proč honí divné černé klikyháky.
Nebo taky jen tak ležím,
vzpomínám na ty vzácné chvilky, kdy jsi mi byl blíž než si vůbec myslíš.
Když jsem slyšela tlouct tvoje srdce stejně splašeně jako moje, i když ses to pokoušel skrýt.

Zmatené obrazy mi přebíhají před očima.
Někdy mě rozesmějí a já si vymýšlím jejich pokračování, každému obrazu vytvořím příběh na míru.
Všechny ty příběhy končí v tvém náručí, každý příběh je stvrzen dlouhým setkáním mých a tvých úst při tichých zvucích našeho dechu.

Jindy se ale stene, že mě ty vzpomínky jen rozesmutní a já mám pocit,
jasný pocit,
skoro vidinu, že to stejně žádné pokračování mít nebude.
Pak už jen cítím pálení v koutcích oka a po rozrušením zčervenalých tvářích mi stékají potůčky slz, kterými smáčím kožíšek plyšáka.

Ale tyhle slzy nesmí nikdo vidět!
Jsou jen moje a jsou jen pro tebe…
jak je to ironické…
jsou pro tebe a ty si z těch poslední ten poslední který by je měl vidět!

Musím přiznat, že někdy bývám hrozně paranoidní. Jedu třeba takhle autobusem, v uších sluchátka, podupávám nohou do rytmu a hledím z okna do dálky, kterou nikdo ze spolucestujících nevidí. Ale pak na setinku vteřiny zahlídnu to co oni. Je to hrozné a hlavně tvrdé dopadnutí ze snu do reality. Kouknu z okna ještě raději jednou, jestli se mi to nezdálo. Ne. Nezdálo. Vedle autobusu stojí na červené tvé auto. Ty za volantem, poklepáváš rukama na řadící páce a vesele se směješ něčemu co ti vypráví tvá krásná pasažérka. Žárlivost dokáže někdy bodnout hůř něž nejostřejší nůž a mnohdy také nadělá více škody. Neslyšně položím svou jako led studenou ruku na okenní sklo, jako bych se ti tím mohla přiblížit a poprosit tě ať ten nůž vytáhneš.

Že už nechci tu bolest.
Ten zmatek!
Chci pryč!
Pryč od tebe!
Chci milovat jiné!
Chci tebe!
Tady vedle sebe!
Anebo schopnost milovat jiné!

Nechci už tenhle stav…miluju ale nejsem milována. Miluji, ale on o tom nemá ani tušení.

A dost! Vždyť přeci vím, jak to je. Žárlivost lásce jen ubližuje. Ničí ji. Měla bych raději pohladit němé sklo a tiše poprosit „Neopouštěj mě!“ Měla bych si uvědomit, že tím že jsi s jinou se ta láska nemění. Jestli tu byla, tak tu také bude. Člověk je svobodný a potřebuje svobodu. Když ti ji budu bez důvodu brát, tak tě jen ztratím. Ztratím tě, i když tě nemám a nikdy mít nebudu. Protože lidská bytost se nemůže vlastnit. Já, ty, nikdo jiný.

Ale to se lehko řekne. Komu v takovéhle chvíli dojde, že by se měl zamyslet a nakonec radovat z toho, že může milovat, aniž by něco očekával? Jestli to někomu dojde hnedka, tak ho hluboce obdivuji. Mě to vždycky chvíli trvá a vždycky tomu předchází ta vše ničící žárlivost.

A tak je to stále dokola. Popoběhnu k tobě. Ty popoběhneš o kousek dál a ohlížíš se jestli tě stále sleduju. Upřeš na mě své kouzelné oči a já za nimi jdu jako za loučí ve tmě. Ve tmě světa, kde si bez tebe připadám někdy tak sama. Chvíli s tebou držím krok, pak se ani nenaděju a musím se ostatních ptát jestli tě neviděli, že ses mi ztratil a nařekl kam jdeš. Ti kterých se ptám mi, ale nikdy nepomohou. Mají svých starostí dost. Jen mávnout rukou a řeknou:
„Ten pro tebe stejně není!“

To pak jen se slzami v očích pohlédnu na temnou oblohu, natáhnu ruce před sebe, přivřu oči a poslepu nahmatám světlo svého anděla, které mě provází na každém kroku. Ten nemá své problémy. Jeho jediným problémem, který ale nadevše miluje, jsem já. On mi vždycky pomůže. Stačí pohladit jeho září a teplem zahalené tělo a pošeptat
„Kde je? Kam se mi poděl?“
Andílek se jen zasměje zpěvem tisíců ptáků a písní noci, nakloní se k mě, pohladí mě po vlasech a nadpozemským hlasem, který slyším jen já, řekne:
„Neptej se a bež. Vždyť ty sama nejlíp víš, kde je tvá láska. Najdi ji nejdříve ve svém nitru. V té nejtajnější části duše a pak ji teprve hledej v širém světě.“

Zahalí mou mysl pokojným spánkem a s příchodem nového dne už vím, že má láska se neztratila.
Natož ten, koho miluju.
Objevila se jen malá pochybnost, která je ovšem na tu pravou lásku krátká.
Vyskočím radostně z postele a zatočím se radostně dokolečka.
Vím, že dokud tu jen on.
Můj anděl.

Můžu být šťastná, zamilovaná a dokážu vše co budu chtít,
Protože když tu je on, tak nejsem sama je tu, aby mi pomohl najít naději, kterou mám uvnitř.
Ani vy nejste samy.
Nikdo není sám!