Musím to ze sebe dostat. Přeju si a toužím. Po nocích se soužím...


Toužím létat, v končinách mě dosud skrytých. To Láska dává křídla, která tělo na ta místa nesou. To Láska dává pocit, že žít je lehké a letět ještě lehčí.
Toužím milovat a opouštět.
Brát a dávat. Brát a dávat.
Stále dokola.
Hledat, nacházet, trmácet se, snít, plakat a hledět do nebe.
Věřit, že jednou sejdeme se na místě, kde zima nezebe.
Kde zima nezebe a tvá náruč svobodu mi dává.
Toužím s anělem svým po nebích létat, místa tvá najít a tiše na ně hledět. Pak zapomenout a opět těšit se z překvapení, která mi podáváš v krabičce svého srdce.
Smrti se nebát a životem protančit se. Na lži se neohlížet a na nepřátele se smát.
Lásku nevidět, ale cítit ji.
Ano to vše bych si přála v nocích i dních.
Zatím ležím tu a hlava se mi motá z toho všeho, o co jsem neprosila.
Příteli můj nejdražší, i když nic netušíš…dovol mi milovat tě, neslyšně a vroucně. Uctívat tě jako prince svého srdce. Neočekávat, těšit se z tvých letmých doteků a hraných úsměvů.
Jednou tě opustím a poběžím jinému vstříc. Teď mám však jen tebe a tudíš prosím, plačky, mlčky, v kleče…dovol mi být ti nablízku, dovol mi milovat a trpět, dovol mi snít a naději křísit.
Dovol mi být tu pro tebe…šeptám z plných plic a zbavena síly, kterou si mi vzal a ani se nezeptal!