Tímto článkem si otevřeme cestu k nadcházejícímu seriálu, který bude kompletně věnovaný Linuxu. Kde jinde bychom měli začít než u našich ctěných dat. Příjměte tedy opět pozvání na procházku světem oddílů a souborových systémů v Linuxu...

Každý operační systém musí umět pracovat s daty. Nejinak tomu je i s Linuxem.Podívejme se tedy na to, jak můžeme s našimi daty pracovat.

Začněme pojmem - oddílem.  Oddíl (angl. partition) je libovolně velká část disku. Můžeme si to představit na příkladu s koláčem: kdyby pevný disk symbolizoval koláč, pak by byl oddíl jeho částí. Oddílů můžeme mít třeba tři nebo i jeden (přes celý disk). Ve Windows se disky a oddíly nerozlišují. Označují se písmenkem - počínaje C. V Linuxu je tomu jinak. Zde se disky a oddíly označují písmeny hd, dále následuje písmeno disku, počínaje áčkem, a za ním následuje pořadové číslo oddílu. Vím, zní to komplikovaně, ale není tomu tak. Toto označení má své četné výhody a je mnohem přehlednější než pouhé písmenkování. Podívejme se na praktický příklad, který věci uvede do smysluplnějších kolejí.

Mějme dva pevné disky, z nihž každý je rozdělen na 3 oddíly. Uveďme si, jak by se tyto disky jevily v M$ Windows a v Linuxu (uvedeno v závorce):

• C: 1. disk, 1.oddíl (hda1)
• D: 1.disk, 2.oddíl (hda2)
• E: 1.disk, 3.oddíl (hda3)
• F: 2.disk, 1.oddíl (hdb1)
• G: 2.disk, 2.oddíl (hdb2)
• H: 2.disk, 3.oddíl (hdb3)
  

Jak vidíte není na tom nic složitého.

Možná se ptáte jak jsou označeny mechaniky jako dvd nebo disketovka. Pokud jde o dvd mechaniku či cd-rom mechaniku je označení shodné s označením disku. Akorát se vynechává oddíl neboť ten není na cd možný (neplést si s multi-session). Kdyby jste měli například pevný disk a cd-rom mechaniku, pak by byl disk označen hda a cd-rom mechanika hdb. Disketovky se označují písmeny fdN, kde N je číslo mechaniky (počítá se od nuly).

Když tedy máme oddíly zvládnuty, můžeme se vrhnout na systémy souborů. Bez organizace by byl v oddílech chaos. Proto vznikly tzv. systémy souborů, které vnášejí do světa dat potřebný řád :) Windows zvládají v zásadě dva typy souborových systémů: FAT a NTFS. Linux tak chudý není. Jádro podporuje desítky různých souborových sýstémů z nihž nejpožívanější jsou ext3 a ext2. Je zde ještě jedna specialita a týká se swapování (odkládání na disk). Ve Windows s k tomuto účelu využívá jeden soubor, kdežto v Linuxu samostatný oddíl. Příčina je zřejmá: soubor se snadno fragmentuje a tak dochází ke sníženi výkonu. To v Linuxu nehrozí díky zvlášť vyčleňenému swapovacímu oddílu (doporučená velikost je zhruba stejná, jako velikost operační paměti).

Na běžném počítači, kde je nainstalován Linux i Windows, se obvykle setkáme s následujícím rozložením oddílů:

• hda1 - naformátován na NTFS; jsou zde nainstalovány Windows
  
• hda2 - linuxový swapovací oddíl
  
• hda3 - naformátován na ext3; zde sídlí Linux
  

Kromě již zmíňených ext2 a ext3 souborových sýtémů, podporuje Linux i ntfs, fat, xfs, jfs, minixa spousty dalších. 

Jak můžete vidět, oddíly a souborové systémy v Linuxu nejsou ničím složitým, jen se jinak nazývají. Je to otázka zvyku.

Příště se podíváme na linuxovou (obecně unixovou) adresářovou strukturu, řekneme si proč je taková jaká je, přpadně kde co můžeme nalézt.
Tak tedy nashledanou u dalšího článku !