a bude ještě hůř. Inu, dlouho jsem nepsal nic z osobního života. Inspiroval jsem se pohromským hodnocením dne čtvrtku. Od pradávna je mým nejlepším dnem úterý, neboť býval elektrokroužek a teď máme na deset. Toho dne se udál následující příběh. Pokud to budou číst aktéři příběhu, omlouvám se předem...


Zítra písemka z ekonomiky, odevzdat projekt do grafiky, který jsem ještě nezačal, navrhnout plošný spoj pro pásmovou propust, poslat CD do Prahy, přihlášku na tábor do Olomouce, najít PhotoStudio pro Falhara a koupit Martinovi větrák. Věřte, že pod tíhou všech povinností se nelehko zvedá z vyhřátého pelechu.

Ranní koupání jsem vynechal a získal čas na snídani. Zvědavost mě donutila zapnout počítač a kouknout se, jak si vedou webovky a co nového mě překvapí v emailové schránce.
„Přišly fotky ze soutěže! Supr. Odpoledne začnu s psaním dalšího dílu.“

Taťka koupil koblihy. Všechny jsem je zabavil a rozhodl se, že ve městě pobudu trochu déle. Přemístil jsem se do předsíně, uviděl přilbu a začalo mé každodenní těžké rozhodování: Jet na kole nebo autobusem? Sednout si na zadek a nechat se vézt, nebo nasednout na kolo, které má za sebou poločas rozpadu a zamakat si 12 kilometrů? Zpátky zase nasednout do autobusu, nebo se potit proti větru a ještě do kopce? Kouknul jsem se ze dveří, jestli to za mě nevyřeší počasí. Hmm, tak pršet nebude. Sportovat bych měl, ale byl jsem včera. Jedu autobusem, rozhodl jsem se.

Sotva jsem došel na zastávku, autobus už otevřel dveře. Minutu jsem se snažil vyrvat průkazku z peněženky a sledoval kyselé výrazy pana řidiče.

***

„Jednu Korunní prosím.“
„Není, mladý muži.“
„Tak Nikolu.“
„Ta už taky není.“
„Tak něco k pití.“
Bufetářka, která se desetkrát zeptala kluka přede mnou, jestli opravdu s kečupem, nabrala rukou od zmíněné máčky poslední pomerančovou sodovku s pozdravem „Přijďte zas.“
“No to víš že jo,“ pomyslel jsem si.
Kdybychom nakupovali od Labužníka stejný sortiment, narvali ho do skříně ve třídě, hned by ten hnusný bufet přišel o kšeft. Přeci není možné, že od té doby, co tu přišla tahle babka se musely bagety zdražit o 30%..

„Pošlu na ni hygienu,“ vzpomněl jsem si na slova profesorky Rohanové, která po požití párku v rohlíku skončila 14 dní v pracovní neschopnosti. Pousmál jsem se a při návratu do reality si uvědomil, že jsem si neotevřel svou kečupomerančovou sodovku. „Hmm, otvírák na klíčích to napraví.“

***

Matikářka se špatně vyspala. To bude kruté. Snad mě přejde a zkontroluje při třídní obhlídce někoho jiného, více přízemního. A fyzika… celý rok si slibuji, že si všechno přečtu a pořádně naučím. Vlastně už od základní školy. Pitomá optika. Snad to okecám nesmysly, ale pokud budou mít stále stejný základ, moc si nepřilepším. Mohl bych zkusit metodu Davida, který mluví tak rychle a tváří se zasvěceně, že i znalý nabývá přesvědčení, v tom synkovi něco je. Dokud si rychlou mluvu nedekóduje.

„Nadpis Vztahy dvou přímek v prostorovém promítání. Služba, smazat tabuli. Služba! Chcete mi snad sdělit, že druhý den nevíte kdo je služba?“
„Chybí.“
„Když si to neumíte zařídit – já to po sobě přečíst nepotřebuji.“
Při pohledu na matikářku píšící na popsanou tabuli se nabízí otázka  ‘Není to všechno zbytečné?‘ Přepisuje nesmazané texty, zdůvodňuje správnost svého postoje. Proboha, vždyť je každému jasné, že její povinností není mazat tabuli, stejně jako je tomu u žáka, který není službou pověřen. A když někdo řeší problém trucováním, ostatní jsou obvykle zvědavi, jak moc ještě trucovat umí.

Jedovatý pohled vyučující, který sleduji apaticky, nezištně, mi naznačuje, že bych si měl vytáhnout neexistující sešit z mé aktovky plné tmy.
„Jejda, skripta do PVY, z jedné strany nepotisknutá a jedna propiska! To mi seslal sám Bůh. Bože díky, ale myslím, že mě to nezachrání,“ pomyslel jsem si.

Po několika zapsaných řádcích se objevuje žízeň. Vytáhnu z kapsy otvírák a hrábnu do aksny pro sodovku. Ó ty kobližky, nepohrdnu. Krátké zasyčení a vršek, jenž si to narazil do nohy od židle prozrazují můj chtíč. No co, nebudu to tutlat. Vyjdu s pravdou ven. Vyzvednu sklenku z pod stolu a napiji se.
„Richarde, už je po přestávce,“ přestoupila profesorka k verbální komunikaci.
Se zděšením schovávám žluté pití na zem. Koukám na potícího se spolužáka u tabule a snažím se budit dojem, že se zrovna pokouším pochopit látku. Ve skutečnosti myslím na jedno; Jak a kdy se zahryznu do meruňkového koblihu a zapiji to.
Otočila se, jo! V pomyšlení, že už se příležitost nebude opakovat, narvu si půl koblihu do pusy. V tom se učitelka zamyslí, projede bleskově celou tabuli a uzná, že je čas na procházku. Kráčí do publika a slídí po studentské vadě. Ale ne, všimla si mě při pokusu polknout. Dneska mě asi nepřehlídne. Její pohled zamrzl na drobcích parkujících na mé lavici.
„Richarde, ukaž mi sešit.“
„Tohle,“ usmál jsem se, ale pusu rychle zavřel, neboť mi mezi zuby vyjel kus koblihu.
„To je sešit?“ zeptala se a já polkl.
„Ne,“ odpověděl jsem při učitelčiným listováním a obličejem plným překvapení.
„A můžeš mi říct, kde ho máš?“
„Dóma.“
„A včera jsi měl sešit?“
„Ne.“
„Ve čtvrtek mi ho ukážeš. I s tím příkladem, ano?“
„Ano,“ řekl jsem hrdě.

Doprdele, mám existenční problém. Sešit nemám – do žádného předmětu. A ve čtvrtek existovat musí. V této situaci se mi nabízí otázka – stálo mi to za to? Ano, zachoval jsem se jako Bohém. Taky jím jsem. Bohužel do čtvrtka budu muset projevit známky zodpovědnosti, poslušnosti a dodržování nepsaných pravidel. Stejně jako se zažeru do práce, která mi chutná, zakousnu se i příští hodinu do koblihu, byť plněného jinou marmeládou. Změna mě přeci nezabije, stejně jako dočasná tolerance matikářčiných požadavků. (Neučit tu tolik bravků).

No a lidově, bez filozofických keců – nasral jsem si na hlavu.
Fuj to je vedro.