Později stál Sebastian před zámkem a své oči upíral k obzoru. Sledoval, jak slunce zbarvuje mraky do oranžova. Neslyšel ji přicházet. Jen ucítil parfém. Otočil se a byla tam. Krása a elegance se v ní snoubily v jedno. Avšak už to nebylo jako kdysi. Vzpomněl si na panenku malé Christine – byla  také          krásná a dokonalá, ale nemluvila.
                                                                                                    *( napsáno před 5 lety)


Uplynuly dlouhé 3 dny a Sebastian dělal, jako že se nic nestalo. Nebo se o to alespoň snažil. Vrátil se ke svým povinnostem na zámku a snažil se utřídit si své myšlenky. Ptal se sám sebe na své priority.
          Od malička chtěl vše vidět jasně.Vždy toužil zaujmout jednoznačný úhel pohledu. Buď a nebo. Žádná jiná cesta pro něj nebyla. Teď se ale ztrácel. A to ho mučilo.
          Jeho hlavním úkolem bylo dohlížet na správný chod vinic. Za ta léta toho o vinné révě věděl hodně. Dokázal rozpoznat hrozny sladší i kyselejší. A podle trpkosti je pak nechal třídit pro speciální druhy vinné chuti. A pravdou je, že jejich víno znali po celém pobřeží.
          Jenom na vinicích u nich pracovalo téměř 200 dělníků a dělnic každého věku. Ač museli pracovat jakkoli tvrdě, vždy to dokázali radostně. A upřímná práce dávala ovoce. Rodinné víno bylo vskutku oblíbené.
          To, co za svou práci dostávali, byl však pakatel. Ano, účetnictví byla zase silná stránka hraběnky. Veškeré platby držela pevně ve svých rukou. Peníze, které za svou práci dostávali, jen stěží dokázaly pokrýt jejich existenční potřeby. Často ani to nestačilo, a tak musely v rodinách pracovat i děti. Tihle lidé žili ze dne na den.
          Přitom to přece šlo jinak. O tom ale Clementine nechtěla ani slyšet. „Bůh jim dal narodit se jako chudí, a tak by to taky mělo zůstat“- vysvětlovala znovu a znovu. , To né Bůh, to ty Clementine´, pomysle si vždy Sebastian. Unikalo jí, že místo toho, aby si posilovala svou autoritu, si sama pod sebou podemílala základy. V každodenních projevech některých pracovníků se totiž stále více objevovala jiskra akutní nespokojenosti. Mohli se z nich stát budoucí revolucionáři, a to brzy. Jeho matka k tomu však byla slepá.

          Bastienovi bylo dobře. Slunce svítilo a ptáčci zpívali své symfonie. Nebyl žádný slaboch a dokázal milovat. Někdy mu stačilo jen slunce a byl šťastný. Pozoroval jej už ráno, když první sluneční paprsky rozpouštěly mlhu. Vzduch byl teď tak podivně pročištěný nočním chladem. Tento dopolední vzduch v něm občas probouzel  něco čemu zcela nerozuměl. Jako by se pocitově rozpomínal na své velmi ranné dětství, kdy cítil stejný vzduch.
          Dante byl ke své nelibosti zapřáhnut do vozu, neboť jeli do města koupit cukr pro kvašení vína. Projížděly kolem vinných plantáží a Sebastian si pobrukoval známou melodii plantážníků. Sem tam se od práce zvedla nějaká hlava s kloboukem a pokývla mu na pozdrav. Některé bílé a jiné zase černé. Tady na pobřeží pracovalo mnoho černých.

          Když ve městě skládal jedenadvacet pytlů cukru na vůz, upoutal jeho pozornost křik od tržnice.
          „Chyťte ho, zloděje“, ozývalo se ulicí. Před stánkem s ovocem se začaly tvořit zástupy. Na střeše dřevěné konstrukce stánku uviděl kluka, který se bezmocně snažil vysvětlit svůj hřích- „ No tak lidi, bylo to jen jedno jablko, které spadlo z police“.
          A pak ho Sebastian poznal. Byl to chlapec z andaluských plání, který se mu představil jako Petr.
„ Jen slez dolů ty smrade zlodějský. 20 ran bičem to spraví.“, přikazoval majitel stánku s výraznými lícemi řezníka.
          Ve vzduchu visela těžká a nespravedlivá atmosféra. Lidi dnes nezajímalo, kdo má pravdu. Chtěli mučedníka. A tady jeden byl. Mladý aristokrat se rychle prodral dopředu a zakřičel na prodávajícího – „Já to za něj zaplatím“.
„ Tak jednoduchý to nebude mladej. Je to zloděj a musí být potrestán“, nechal se slyšet poškozený.
          Petr letmo shlédl přihlížející, aby zjistil, kdo za něj byl ochotný zaplatit a rychle našel známou tvář. Přátelsky se usmál a zavolal dolů – „ Nesnažte se Sire. Ten starej moula sám neví, co vlastně chce. Sám neví kam až to chce nechat zajít. Žena ho opustila a děti ho okradli a teď chce satisfakci.“

          Ovocnáři okamžitě zrudly a zbrunátněly obě tváře. Zvědavý dav jen šuměl.
„ Jen počkej až tě sejmu ty malý hajzle“, křičel nahoru, vytahujíc z konstrukce dlouhou dřevěnou tyč s hákem na konci.
„ Ale, jdeme si hrát na mušketýry?“, zavtipkoval Petr a mezi lidmi to zašumělo smíchem. Získal si je tak na svou stranu a Sebastian věděl, že už ho nerozcupujou. Nebylo to tak dávno, co viděl na náměstí veřejně linčovat mnohem mladšího a hladového chlapce pro půlku bochníku.. Zaschlá krev na kachlích je toho dodnes důkazem.
          Tyč se začala systematicky míhat nebezpečně blízko chlapce. Dvakráte nadskočil a na potřetí prostě a se vší vážností řekl – „ Je mi líto. Nemám Vám, co říct“ a shýbl se pro dvě jablka z odstavené bedny – „ Tohle je odškodné“, vysvětlil. A pak se to stalo. Ten skok byl až mystický. Jako kdyby se všechno zastavilo, i lidé se ztišili. Chlapec dal do svého odrazu všechno. Následoval dlouhý let vzduchem, aby nakonec dopadl na chodbě v prvním podlaží kamenné budovy naproti. Už si ani nestihl všimnout, že celý stánek se všemi bednami ovoce se za ním řítí k zemi.
          Jakmile se ovocnář zvedl zpod popadaných prken, zlostně zakřičel přes celý trh – „ Za ním“. Vyběhli jen 3 mladí výrostci. Neznali ovocnáře, ani malého chlapce. Popuzoval je chlapcův neohrožený a šarmantní výstup. Chtěli sami sobě dokázat, jaký je ve skutečnosti zranitelný.

          Sebastian  instinktivně vystartoval podstatně dříve. Sám ani nevěděl proč. Rychle proběhl úzkou uličkou, aby se tak dostal na druhou stranu starého stavení, kde se dříve razily mince.
           Doběhl akorát tak, že stihnul spatřit jak Petr přeskakuje dřevěný plot. Za rohem se rychle objevila trojice pronásledovatelů. Bastion zafingloval nešťastné zakopnutí a v předstíraném pádu se zřítil k zemi do vyprahlé oranžově písčité půdy, jež mu zcela zabarvila obličej. Vykouzlil zoufalou grimasu a když ho trojice míjela, ukázal prstem za další roh a zavolal- „ Běžel tamtudy.“. Běžci ani na okamžik nezapochybovali a brzy se ztočili do křivolaké uličky. Mladý šlechtic se mohl konečně zvednout. Petra ke svému překvapení našel hned za plotem, kde v klidu a opřený seděl s koleny přitáhnutými k obličeji a cumlal stéblo trávy.
„ Děkuji Vám Sire, byl jste vážně dobrý“, řekl chlapec.
„ Mé jméno je Sebastian“, řekl zaprášený mladík s důrazem a znovu chlapci podal svou ruku.
„ Myslím, že bychom měli, co nejrychleji zmizet“, pokračoval šlechtic. Chlapec jen přikývl a společně se vydali prašnou cestou kolem pole k přístavu.
„ Žes mu to ale pěkně spočítal“, řekl po chvíli s úsměvem Bastien.
Na to chlapec z plátěné kapsy vyndal 2 velká červená jablka. Jedno mu podal a oba se upřímně rozesmáli.
          Jak tak spolu kráčeli mezi poli, Sebastian zcela zapomněl na vozík plný cukru. Hlavou mu vířilo množství otázek. Chtěl se chlapce zeptat na tolik věcí. Ve skutečnosti mu ale žádná v tuto chvíli nepřipadla opravdu důležitá. A tak jen šel mlčky dál a sledoval jak před nimi vystrašení zajíci utíkají hlouběji do polí.
„ Víš co děláš?“, zeptal se náhle Petr a v očích se mu zračil skutečný zájem.
„ Nejsem si jistý“, dostalo se mu tiché odpovědi.
Když přecházeli dřevěný můstek přes malý potok začal znovu syn známého hraběte- „ Řekni mi Petře, co tohle všechno  znamená?“.
Následovalo mlčení a zdálo se, že to tak i zůstane. Ale pak malý Špatněl promluvil – „ Patrně to znamená jen tolik, že přemýšlíš, ale pořád ještě nevíš…“

          Po cestě k přístavu už nebyly žádné otázky. Všechno se zdálo být jasné, tak jak to je. A tak to začalo.
           Marseille byl jedním z nejdůležitějších přístavů celé Francie a jeho vody neustále křižovaly celé desítky loďí  různých druhů i velikostí, často i celé flotily. U zakotvených lodí se na dřevěném molu kupilo množství lidí, vyjednávající své obchody s nákladem. Nezáleželo jim na materiálu ani jeho trvanlivosti. Šlo jen o peníze a o to, co vynese více.
          Své služby zde nabízely i malíři portrétů, cukráři, prodavači koberců, prostitutky a dokonce jeden pouliční zubař, jehož oblíbeným nástrojem byly kleště.
          Oba dva kráčeli širokou dlážděnou ulicí, mluvili o všem možném a pozorovali denní shon všech těch lidí. Sebastian měl po dlouhé době zase pocit, že je součástí toho, co se děje a že je toho příčinou, nikoliv důsledkem. Měli teď spousty času, a tak si v klidu sedli vedle muže s turbanem na hlavě, jenž prodával koberce. Opřeli se o kamennou zídku, která oddělovala přístav od města.
          Bastien sledoval racky, kroužící nad mořem, hledající v klidné vodě snadnou kořist. Když se náhle jeden z nich střemhlav vřítil do vody, aby tam na okamžik celý zmizel a hned zase vylétl s malou rybkou, třpytící se mu v zobáku, podíval se zamyšleně na Petra. Ten kluk neměl vůbec nic. Jen jednoduché hadry šedé barvy, ze stejného materiálu, z jakého se dělají pytle na brambory. Ta prostá šeď ale až pozoruhodným způsobem zvýrazňovala jasné rysy jeho snědé tváře.

„Nevím o tobě vůbec nic Petře, ale něco uvnitř mě ti touží věřit“, promluvil.
„ Věřit čemu?“, zeptal se chlapec s očima stále upřenýma k moři.
„ Věřit jednoduchosti s jakou kráčíš světem. Věřit tomu, že je to možné a že ti to přináší štěstí. Věřit tomu, že tvá cesta má smysl.“, odověděl.
„ Ale Sire, tak vy jste filosof“, pousmál se mladý poutník.
V zápětí vysvětlil- „ Má matka mi říkávala, že každý sen může dojít naplnění. Stačí jen uvěřit a rozhodnout se pro něj“.
          Slunce se už nachylovalo do poslední čtvrtiny své denní poutě, ale ti dva tam pořád ještě seděli. Sebastian nevěděl, co si počít a začal se ho zmocňovat smutek. Jeho srdce mluvilo jasně. Zdálo se snadné ho poslechnout. , Ale, co zámek? Co rodina?´, říkal si. Sám se hned v duchu pozastavil nad slovem- rodina. Ne, o něčem takovém tady už opravdu dávno nemůže být ani řeč. A přece se nemohl ubránit pomyšlení na milovanou tvář Sira Elliota jak říká –
„ Zklamal jsi mě Bastione, opravdu zklamal.

          A pak to přišlo – prosté přátelské gesto, když ucítil Petrovu ruku na svém rameni a uslyšel jak říká- „ Teď záleží jen na tom, co uděláme Sebe, co uděláme teď a vždycky. , Sebe´, kdo mu tak jenom říkal?, No jasně- malá sestřenice Christine, jediná dušička na zámku, která ho měla opravdu ráda.´
          „ Vím, co bychom mohli udělat teď a tady“, řekl náhle Sebastian a rozjasnila se mu tvář.
„ Poběž!“, vyzval Petra a sám se rozběhl přes celé nábřeží. Když dobíhal k dlouhému dřevěnému molu, které se táhlo dobrých 20 metrů do moře, rychle ze sebe shodil triko, div při tom nezakopl. Petr ho hned doběhl a jeho triko také letělo dozadu. Oba dva jen v krátkých kalhotách dali do svých skoků všechno. První se odrazil Bastien, který se svou výškou vykouzlil dokonalou šipku a na okamžik se celý ztratil pod mořskou hladinou. Španěl ho svým skokem beze slova a se stejnou dychtivostí následoval. Padly tak veškeré hranice. Už nebyl žádný obecně předpokládaný vzor. Už nebylo čím se řídit.
          Pod vodou do sebe nešikovně narazili boky. To je oba instinktivně donutilo otevřít oči, aby se podívali, co se stalo. A v ten okamžik vyvstala vskutku kuriózní a komická situace, neboť otevřeli své zvědavé oči přímo naproti sobě ve vzdálenosti pouhých centimetrů. Jakmile jejich oči ve slané vodě zaostřily, neubránily se silnému návalu smíchu. To však pod vodou zpravidla nebývá ten nejlepší nápad. Vodu hned začeřily spousty bublinek a oba dusící se kluci se snažili dlouhými pohyby rukou, co nejrychleji vyplout nad hladinu. I když se vynořili, stále se ještě smáli.
          Sebastianův elegantní culík, připomínající jeho urozený původ byl pryč a dlouhé zvlněné vlasy se mu nespoutaně spouštěly až na ramena.
„ Miluji moře“, svěřil se mladý aristokrat a Petr při pohledu do jeho očí přesně věděl, o čem mluví.
          Skákali z mola znovu a znovu ve stále nových kreacích. „ Ať žije Francie“, zakřičeli jednou a posádka nejbližší loďi se srdceryvně zasmála s nimi. Také se potápěli do hloubek a nebo jen tak plavali kolem pobřeží. Bastienovi se toho dne zdál den neobyčejně krátký. To asi pro to, že se tak v životě nebavil.
          Ponocný odhlásil jedenáctou hodinu večerní a po přístavním nábřeží se potulovaly už jen pochybné existence. Až na dva chlapce, kteří se ve třpytu luceren, odrážejících se v moři, právě loučili.
„ Už žádná kradená jablka kamaráde, nebo tě zpráskají bičem“, radil s dobrým úmyslem mladík ze zámku.
„ A vůbec, zvu tě zítra na oběd. Přijď v pravé poledne.“
„ Dobrá, přijdu rád“, poděkoval Petr.
          Po té, co se každý vydal svou cestou, Bastiena jen letmo napadlo, kterou cestou se vydal Petr., Kde dnes bude spát?´ Odpověď však neznal, a tak nad tím více nepřemýšlel. Jedno však bylo jisté. Našel si přítele, přítele, kterého nikdy neměl.


Po více než 100 let byla Francie nejmocnější evropskou zemí, udávala tón kultuře a mravům kontinentu. Během několika měsíců však král ztratil svou moc a lidem zvolení zástupci hlasovali pro jeho popravu.
          Byla vydána Deklarace práv člověka a občana, jako základ pro budoucí ústavu. Byl to nejdemokratičtější dokument od dob antického Říma. Přeložili ho do většiny evropských jazyků a ideje v něm obsažené otřásly stávajícím řádem a upevňovaly požadavky reforem na celém kontinentu. Podle Deklarace mělo platit, že všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech. Každý stát má povinnost je zachovávat. Dokument vyhlašoval, že zákon jako takový je výrazem obecné vůle občanů a vymezoval pojem – svoboda, jako právo dělat cokoliv, co jinému neškodí. Svoboda mohla být omezena pouze zákonem, před nímž jsou si všichni lidé rovni.
          Radikální změny přivedly lidi k pocitu, že již nežijí jako poddaní, ale jako občané nového věku.
          Král byl izolován, šlechta jej považovala za uchvatitele svých výsad, rolnictvo pociťovalo tíživé královské daně, buržoazie v něm viděla překážku dalšího ekonomického rozvoje. A navíc, všechny popuzovala výstřednost dvora. Pompa Versailles, která byla kdysi slávou Francie, se stala nyní za Ludvík XVI. symbolem úpadku absolutního monarchy.


Velké prosklené hodiny s bohatě zdobeným bronzovým rámovím ukazovaly přesně pravé poledne. Celá rodina již seděla u dlouhého stolu z týkového dřeva. Na čas si hraběnka velice potrpěla. Vše muselo šlapat jako hodiny. A když ne, provinilec rychle upadl v nemilost. V čele stolu seděla hraběnka, po její levé straně obě Sebastianovy sestřenice a strýc Tomas a po její pravé ruce Arthur, Sebastian a…prázdná židle. Všichni si vyměňovali zvědavé pohledy v očekávání neznámého hosta, kterého Sebastian pozval. , Že by přece jen seňora Luisa?´, napadlo Artura a pousmál se při vzpomínce na to jak znovu a znovu sabotovala jeho vytrvalé snahy., Ba ne, ta měla oči jen pro Sebastiana´. Hraběnka neustále sledovala hodiny a pod svým chladným a rezervovaným pohledem skrývala podrážděnost nad hostem, který nepřichází.
          A pak 3 minuty po dvanácté konečně uslyšeli zaklepání kovové spony na dveřích a po chvíli Anna uvedla do místnosti mladého chlapce. Všichni se ihned na pozdrav zdvořile postavili. Až pak shlédli prostotu chlapcových šatů a stihli si vyměnit krátké překvapené pohledy. Ne, skutečně nevypadal na markýze ani na obchodníka. Tak kdo to tedy je?
          Chlapec se na pozdrav mírně pouklonil – „ Přeji dobré poledne a vřele děkuji za Vaše pozvání. Jmenuji se Petr“. Za hlasitého sunutí židlí po mramorové podlaze společně usedli zpátky ke stolu, na který služky začaly nosit jednu mísu za druhou. Libá vůně jehněčí pečeně se mísila s vepřovými steaky. Na stůl byly donášeny stále nové a nové chody. Petr nikdy neviděl tolik jídla u jednoho stolu.

           Mladý Hispánec se zájmem zkoumal malbu na stropní klenbě. Musel v duchu konstatovat, že má  svůj styl, ale zdála se mu přemíru nazdobená. Ostatně jako všechno v této místnosti. Vrátil se pohledem ke svým hostitelům a naráz mu došlo, že tohle všechno je přetvářka, že je to falešné. Nechtěli ho tady. Prostě sen nepatřil. Ve stejnou chvíli si to uvědomil i Sebastian. Byla chyba ho pozvat. Byla chyba si myslet, že by to mohlo fungovat. Ale vlak se už rozjel. Clementine se na něj dívala jako na nebezpečný hmyz a byla pevně rozhodnuta ukázat mu cestu zpátky kam patří. Navíc chlapcův aristokratický postoj ji vážně dráždil. Když teď Bastien sledoval jak spolu u jednoho stolu sedí Clementine a Petr, bylo mu jasné, že revoluce musela přijít. Umírají lidé…A to z čistě sobeckých důvodů – pro mýtus o nadřazenosti. Takhle to bůh jistě nechtěl.
„ Promiňte mi mou přímost mladý muži, ale kdo vlastně jste?“, prolomila mlčení hraběnka.
„ Jmenuji se Petr“, řekl chlapec prostě.
„ To už jsi přece říkal“, rozesmála se malá Christine a vlnité vlásky jí spadly do čela.
„ Ach tak“, pousmál se malý Hispánec a pokračoval- „ Jsem poutník. Má cesta začala před dvěma lety v mé rodné vísce- Alcheria v Andalusii ve Španělsku. Teď pracuji tady v marseillském přístavu, kde spravuji rybářské sítě a šetřím tak na loď do Afriky“.
„ Tak to je tedy opravdu zajímavé“, prohodila hraběnka neutrálním tónem.
„ Řekněte nám Petře, co na svých cestách vlastně hledáte?“
„ Ani nevím…snad nic. Myslím si, že už jen cesta samotná je zážitek. Stále noví lidé a s nimi stále nové obzory.“
          Od stolu se ozývalo jen spokojené cinkání stříbrných příborů. Vše ostatní se, jak bylo zvykem, ve vší tichosti podřídilo silné autoritě hraběnky. Sebastianovi se zdálo, že vše už nakonec přece jen proběhne v klidu. Ale pak se to stalo – sám nevěděl, co to do něj vjelo, když ze sebe naráz vyhrkl zdánlivě nevinnou otázku – „ Petře, pověz, jaký je tvůj názor na revoluci?“.

Petr s překvapením zvedl oči od talíře a s přátelským pokývnutím hlavy na Sebastiana spiklenecky mrknul na znamení, že jsou oba na jedné straně
„ Myslím, že už bylo na čase. Konečně si ty celé masy hladovějících lidí uvědomily, že to právě ony jsou tažnou silou celého systému. Jen se obávám, že bude prolito mnoho krve – krve šlechticů, kteří budou trvat na starých hodnotách i krve obyčejných lidí, kteří se proti nim postaví. Ale asi to tak musí být.“
Malá Christine si nevšimla, že všichni zkameněli nad svými talíři, a tak jí nic nebránilo uculit se na Petra se slovy – „ Mluvíte jako kniha Sire“.
„ Mlč ty hloupá“, okamžitě ji zarazila Clementine. „ On není Sir. Copak tomu nerozumíš? Lidé jako on nás chtějí zničit“.
„ Tak to přece není“, odporoval mladý Špatněl a hrdě pozvedl bradu – „ Nemám nic proti Vám, ani vaší rodině. Jak bych mohl..,když tady teď s vámi sedím u jednoho stolu. Jen vám radím- změňte svou politiku vůči lidem ,dřív než ji změní oni“.
Sebastianův strýc, Sir Thomas, pobouřeně začal – „ Chcete tedy říct mladý muži, že je v pořádku, když lidé chtějí zničit monarchii, když chtějí drancovat zemi…“
„ Dost, to už stačilo“, přerušila hovor Clementine zvednutím rukou – „ Byl jste pozván Petře. Nechť tedy stolování proběhne v tichosti. Očekávám však, že se hned po obědě vrátíte zpátky kam patříte a už nikdy nepřekročíte práh tohoto domu“.


Později stál Sebastian před zámkem a své oči upíral k obzoru. Sledoval, jak slunce zbarvuje mraky do oranžova. Neslyšel ji přicházet. Jen ucítil parfém. Otočil se a byla tam. Krása a elegance se v ní snoubily v jedno. Avšak už to nebylo jako kdysi. Vzpomněl si na panenku malé Christine – byla také krásná a dokonalá, ale nemluvila. Clementine mu teď přišla vyumělkovaná stejně jako ta panenka – krásná a prázdná.
„ Co je to s tebou chlapče?“, ptala se hraběnka.
Bastien mlčel a pozoroval dále dění na obloze.
„ Doufám, že si uvědomuješ, že pozvání toho chlapce bylo absolutně nevhodné“, pokračovala.
„ Copak matko, nebyl pro tebe příliš dobrý?“, osočil se na ni prudce…-„ Jeho krev nebyla dost modrá, nemám pravdu? A z kapes mu netrčely hedvábné kapesníčky“
Clementine zaraženě mlčela. Takhle ho neznala. Takto s ní ještě nikdy nemluvil.
„ Něco ti povím máti – necítím se být jako šlechtic, necítím“, už skoro křičel.
Hraběnka začala svými dlouhými prsty pročesávat synovy vlasy a promluvila jemnějším tónem, snažíc se dostat situaci pod kontrolu – „ Nemůžeš se přátelit s lidmi jako je on chlapče. Nemůžeš. Jsou z jiného světa. Jednoho dne by ti vzali to, co máš“
„ Tak takhle je to tedy. Takové jsou naše životy. Je to jen o strachu z toho, aby nepoznali, že jsme stejní jako oni.“, vytrhl se jí z područí – „ Nechci žít ve strachu“.
„ Odejdu s ním máti, odejdu s Petrem“, řekl jasně a rozhodně.
Jeho matka překvapeně zamžikala. Naráz začala ztrácet půdu pod nohama. Jako kdyby se s ní všechno začalo točit. Svižně ji podepřel a pomalu vedl nahoru do zámku, kde ji uložil do jejího lože. Už byl na odchodu, když uslyšel- „ Jestliže odejdeš, už se nebudeš moci vrátit. Už nebude cesty zpátky“.