Věnuji všem, kteří věří na jednorožce...

Při návštěvě planety Oryxie, jsem se šla podívat i za Ním. I když vypadal jako malý
chlapec, žil tu již stovky let. Na otázky neodpovídal vždy a ne každému. Komu odpoví se
nikdy dopředu nevědělo a byla to tak trochu záhada.

Ale já jsem k němu šla s nadějí a bez pochybností.

K jeho obydlí vedla dlouhá cesta lemovaná nádhernými modrými stromy s fialovými
listy. Tyto stromy se vyskytovaly pouze na planetě Oryxie a nikde jinde ve Vesmíru k vidění
nebyly.

Přistoupila jsem až k němu a usmála se na něho, on můj úsměv opětoval. 

„Vím, na co se chceš zeptat," řekl.
„Vím, že to víš." 

„Kdyby zůstal jen jediný nevinný, milující snílek, vznášející se v oblacích, který věří
v dokonalý svět plný lásky a naděje. Ve svět, kde lidé umí naslouchat písním v srdcích
druhých a pro jejich radost vytvoří duhu.
A kdyby se ukázalo, že to byla jen iluze a snílek by zemřel žalem. On by nebyl tím pošetilým
bláznem, blázni by byli všichni ostatní."

Z očí mně vytryskly slzy.

Dívali jsme se mlčky na sebe.  

Za chvilku se na mé tváři usadil úsměv a já pochopila. Obavy v mém srdci se
rozplynuly.

Vím, co mi chtěl říci.

Vesmír pomáhá snílkům a opomíjí lidi plné předsudků.
Budoucnost se stala přítomností a všem snům bude dána příležitost, aby se projevily.

Začala jsem opět věřit své cestě.