"Rachel…V tvých očích je něco velkého, něco, z čeho mají ostatní strach. A proto dělají věci, které dělají.“
„Chtěla bych, aby všechno bylo jinak, Miku. Chtěla bych být zase obyčejná holka. Já už nechci být jiná.“

Kdysi jsem byla dívka, která chodila se zdviženou hlavou, která schválně šlapala do kaluží, dívka, která neměla z ničeho strach. Ale ty časy už dávno pominuly, teď si nechávám spadat vlasy do obličeje jen proto, aby zakryly mé modré oči,ve kterých už byste jen stěží našli jiskřičky štěstí nebo naděje. Navždy už mi v nich zůstane ten vážně smutný odlesk, přestože se třeba usmívám. Už nikdy nebudu tou šťastnou dívku, která vesele poskakovala v deštích po ulicích.
Všichni mi to vyčítali, ale přitom to byli oni, kdo mne donutili změnit se, jaksi opevnit. Ublížili mi a já se jen bránila!
Nenáviděli mne za to, jaká jsem, ale přitom mne takovou udělali.
Ale teď už je všechno pryč. Už se mi nikdy nebudou smát, už nikdy mne nebudou urážet. Tohle je konec.
Povím vám můj příběh. Můžete mu věřit nebo ne. Můžete se mu hlasitě zasmát nebo se u něj rozplakat.
Je to příběh o smutné dívce, která se dívala na svět otevřenýma očima. A proto byla jiná, proto ji všichni odsuzovali.
A přesto všechno občas dokázala být šťastná víc než ostatní. Ta dívka byla výjimečná.
Byla to dívka Z Obrazu…

1. část - Vzpomínky

„Zlatíčko, zvládneš to, neboj se.“
„Já se moc bojím, mami,“ zašeptala a setřela si slzy z tváře. „Já tam nechci.“
„Miláčku, tak to chodí. Museli jsme se přestěhovat, přece chceš vídat tatínka, nebo ne?“
„Chci..ale možná bych více chtěla..zůstat tady. Já nechci opustit všechno, co znám.“
„Zvykneš si a já si zvyknu taky. Všechno bude jako dřív, najdeš si nové kamarády a v místní škole se ti bude moc líbit.“
„Dobře, mami. Budu silná,“ řekla stále tichým hláskem. Ale ve skutečnosti si myslela, že to nezvládne.
Jak si má najít  nové přátelé, když ani doma žádné neměla?

Stála před velkým, cihlovým domem se špinavýma okny. Před ním byla stará, dřevená houpačka a kolem byl malý záhon rudých růží. Nad houpačkou byla vysoká, stará vrba, ze které Rachel ještě ten den spadla, když se na ni snažila vylézt a rozbila si koleno.
 

„Tak jsme tady,“ řekl Rachelin starší bratr a chytil tehdy sedmiletou holčičku za ruku. „Taky z toho nejsi moc nadšená, co?“
Zavrtěla hlavou a do očí se jí hrnuly slzy.
 „Máma s tátou už tam nosí naše věci. Budeme mít každý svůj pokoj,“ odbočil od tématu Sean.
„Už se tam nikdy nevrátíme, že? Už nikdy nebudeme v Ludllov?“
„Ne, Rachel, myslím, že ne. Ale bude to tak lepší. V Ludllov je spoustu věcí, na které chci zapomenout,“ odmlčel se. „Půjdu dovnitř. Je tady zima.“
„Seane?“ zadržela ho Rachel. Otočil se na ni s pozdviženým obočím. „Mám tě ráda.“
„Já tebe taky, holka,“ odpověděl Sean a znovu k ní vztáhl ruku, kterou Rachel přijala.
A tak poprvé vstoupila do tehdy nového a nepřátelského domu, který se pro ni později stal domovem…

 

Prozkoumávala nové městečko, do kterého se přestěhovali. Sean byl se svými novými přáteli, ale Rachel si žádné nenašla. Vlastně žádné nehledala.
Chtěla být sama.
Do očí jí svítilo slunce a ona si trpce pomyslela, že tyhle dny nenávidí.
Došla ke starému, zchátralému parku, ve kterém nebyly žádné děti a pravděpodobně už nikdy ani nebudou.
Tráva přerůstala přes dětský kolotoč a rezavá houpačka sotva visela. Rachel přeskočila nízký plot a sedla si do vysoké trávy, kde si objala kolena a opřela o ně hlavu. Zavřela oči a musela se přemáhat, aby se nerozplakala.
No tak, Rachel, už nejsi malá holka…Časy, kdy jsi mohla skrýt tvář do svých dlaní dávno zmizely. Teď už je všechno pryč..zůstala jsi sama, uvědom si to konečně.
Kousla do rtu až jí z malé ranky vytekla krev. Roztržitě ji utřela ji do zápěstí, vstala a rozběhla se domů.
Nevydržela to, plakala.
Po chvíli se zastavila a prudce oddychovala. Stála před kamennou zídku v opuštěné a zpustlé ulici, kterou doposud neobjevila.
Na zídce bylo něco vyryto a ona se naklonila blíž, aby to mohla přečíst.
Holčičko, proč ten pláč?
Dávno víš, že nevrátí čas.
Vločky na konečcích řas,
jednoho dne roztají zas.
Holčičko, vždyť to znáš…
„Tak proč ten pláč, holčičko?“ zašeptal někdo za ní.
Otočila se a spatřila chlapce a oříškovými vlasy a modrýma očima. Když viděl její vyděšený výraz, dodal. „Já jsem Michael, chlapec Ze Zrcadla.“
„Tomu nerozumím,“ řekla nerozhodně po chvíli ticha.
„Holčičko, já sám spoustě věcí nerozumím,“ odpověděl a pronikavě jí pohlédl do očí. „Jak se jmenuješ ty?“
„Rachel. Dívka s hloupými sny,“ rty se jí jemně roztřásly a do očí znova draly slzy.
„Tomu zase nerozumím já. Žádný sen není hloupý, pokud v něj věříš ty sama, Rachel.“
Usmála se. „Přestože ostatní tvrdí, že jsou směšné a naivní?“
„Ano. Vždyť to jsou tvé sny a nikdo nemá právo říkat ti, aby ses jich vzdala.“
„Ale třeba by bylo všechno snadnější, kdybych přestala věřit ve své jednorožce a víly.“
„Rachel, tomu snad ani sama nevěříš. Nebo ano?“
„Ne… Máš pravdu, nevěřím tomu,“ zašeptala smutným hláskem, ale úsměv z tváře jí nezmizel.
„Musím odejít. Vrátím se, nenechám tě samotnou, holčičko. Nikdy.“
Chtěla říct, že to ví, že on ji nikdy neopustí. Ale potom jen přikývla a opřela se o kamennou zídku a nechala ho beze slov odejít.
Přemýšlela o tom, co asi mělo znamenat, že je chlapec Ze Zrcadla. Nechápala to, ale to nevadilo. Připadalo jí, že toho chlapce už někdy viděla, že ho někde musela poznat. Jeho pohled…
Najednou jí to došlo.
Viděla už jeho pohled, protože byl přesně jako její….
Holčičko, proč ten pláč?
Dávno víš, že nevrátí čas.
Vločky na konečcích řas,
jednoho dne roztají zas.
Holčičko, vždyť to znáš…
Ano, znala to.

 

 

„Miku?“ zašeptala, když otevřela masivní, dřevěné dveře. Nic se neozývalo a ona vešla dovnitř. Zašátrala po vypínači. Našla ho a když ho stiskla, rozsvítila se jedna žárovka, která byla na velkou místnost moc malá.
Na protější zdi spatřila velké zrcadlo, lemované ztrouchnivělým dřevem. Vydala se k němu, ale místo svého odrazu v něm spatřila Michaela.
Malého, bezmocného chlapce, který stál na vrcholku nějakého kopce ve sněhové vánici.
„Rachel…“ zašeptal. „Neměla jsi tady chodit. Ne teď.“
Vyděšeně se podívala na Michaelův odraz. „Asi..asi jsem se zbláznila. Tohle..ne…já nejsem blázen,“ zašeptala s trochou panického podtónu.
„Promiň, holčičko, měl jsem ti to vysvětlit už tehdy, když jsme se potkali…“
„Ale o to vůbec nejde, Miku,“ hystericky se zasmála při myšlence, že se baví se zrcadlem.
„Právě o to jde, Rachel.“
„Ne. Ničemu nerozumíš,“ řekla chladně a odešla z domu. Tolik jí stačilo. Víc lží už slyšet nepotřebovala…

„Všechno dobrý?“ zeptal se rozpačitě chlapec.
„Pořád tomu nevěřím,“ odpověděla dívka.
„Taky jsem tomu dlouho nemohl uvěřit… ale teď už tomu rozumím.“
„A co tvoje rodina?“
„Žádnou nemám, holčičko. Proto mě Ona vzala k sobě, do svého světa a já myslel, že všechno bude skvělé. Ale chtěla..chtěla mě jen využít. A pořád chce. Mým prostřednictvím chce do Zrcadla vtáhnout někoho jiného, Rachel.“
„Kdo tě vzal k sobě? A koho chce vtáhnout do svého světa? Asi tě nikdy nepochopím.“
„Zrcadlová dívka..nevím, Rachel. Nevím, koho tam chce vtáhnout…“ Bolestně si uvědomil, že jí znovu lže.
Neměl by jí právě o tomto povědět pravdu? Ale to on nikdy nedokáže. Nemůže jí říct, že je v Zrcadlovém světě kvůli ní.
Nemůže přiznat sám sobě, že má rád dívku, kterou by měl nenávidět.

„Rachel, myslím, že toho bylo už dost. Měla bys s tím skončit,“ vtiskl jí její sešit zpátky do ruky.
„Ne. Tohle nikdy neudělám. Psaní mi v hodně případech pomáhá.. A vlastně už s tím ani přestat nemůžu. Nemůžu zahodit jen tak tři roky svého života za hlavu,“ špitla.
„Ale můžeš. Vlastně musíš, Rachel. Psaní ti taky v hodně případech spíš ubližuje, než pomáhá.“
„Já s tím ani přestat nechci! Sakra, Miku, tohle po mě nemůžeš chtít!“
„Děje se něco, Rachel?“ zeptal se a Rachel si uvědomila, že jeho tón hlasu je jiný, než obvykle. Že není laskavý a starostlivý…byl… otrávený.
„Neměla bych se zeptat já tebe? Co je s tebou?“
„Co by mělo být?“
„Já nevím. Jsi jiný. Měníš se.“
„Nebo se měníš ty.“
„Ne, já pořád zůstávám taková, jaká jsem byla vždy. Ale teď..mám pocit, že ti připadám jako malá, otravná holka, která se zabývá hloupými problémy, které ostatní neřeší.“
„Rachel, já teď na takové věci nemám čas,“ odsekl tvrdě.
„Jo..nemáš čas na tu malou, otravnou holku.“
„Víš co-“
„Ne, já to nechci vědět. Měj se…jak uznáš za vhodné. Třeba špatně.“
„Normální lidé říkají ,měj se hezky´,“ podotkl Michael a ušklíbl se.
„Asi to bude tím, že já nejsem normální…“ zašeptala.

Dívka stála před zrcadlem. Ne, už dávno nevěřila, že ta dívka v odraze je ona. Už dávno nevěřila, že neexistují jiné světy. Vedle ní stál chlapec, byl vyšší, držel ji za ruku a druhou se opíral o zrcadlo. Chlapec s modrýma očima. Ten chlapec ji naučil chápat, rozumět světu.
Jen díky němu přestala všechno nenávidět.
Něco zašeptal, ale to si Rachel po probuzení nepamatovala.
Chlapec vykročil a prošel zrcadlem. Neotočil se, už nikdy se nepodíval na tu dívku. Jen šel dál.
 Nechtěl nebo nesměl se zastavit?
Ale nejzvláštnější na tom snu bylo, že Rachel -  dívka před zrcadlem -  si uvědomovala blízkost toho chlapce, uvědomovala si lásku k němu..ale přiznávala si to, že nikdy nebudou spolu.
Proto ho pustila, když vkročil do zrcadla. Mohla ho zastavit, vtáhnout zpět...Ale bylo by to k ničemu…

Stála v poli, dívka v dlouhých, černých šatech. Utrápené, modré oči upírala do dálky a vlasy jí divoce povlávaly okolo hlavy.  

 

                                                                                                                            

 

Čekala, nevěděla na co, vnímala jen svůj strach z toho, co přijde.
A najednou ho zahlédla. Běžel k ní, s prázdným pohledem v očích. Nebyl takový, jaký měl být. A tohle..tohle byl přece sen! Neměla si ho snad ona sama vysnít?
„Rachel!“ zavolal.
„Ne..to nejsi ty..a já ti už znova neuvěřím,“ zašeptala a vítr donesl její slova až k němu. Potom se otočila a utíkala polem, přestože měla bosé nohy.
Než sen skončil, rozplakala se v něm…

„Založila jsem si Snový deník,“ zašeptala Rachel a smutně se usmála. „Myslím, že mi to pomůže vyřešit ten problém s divnými sny. Zatím tam mám všechno napsáno jen roztržitě, ale když chci, tak si nějaký sen vybavím. Jenže..poslední dobou pořádně nespím. Buď neusnu vůbec a když ano, pamatuji si sen jen do určité části,“ mluvilo se jí těžce, přeci jen to nebylo tak dlouho od doby, kdy se s Michaelem pohádala.
„A dnešní sen, Rachel? Pamatuješ si na něj?“
„Ano..zdálo se mi o dívce. Nevím, kdo byla. Jen vím, že jsme šly k rybníku. Ta dívka měla brýle, ale spíš jen proto, že ostatní měli strach z jejích očí. Povídaly jsme si, nepamatuji si o čem. Ale potom se to rozplynulo a já jsem seděla vedle tebe. Vzpomínám si jen na modré oči.“
„Někdy jsou sny zvláštní, Rachel. Vzpomínám si, že kdysi jsem se jich hodně bál. Ale teď už ne. Sny se dají ovládat jen těžce, ale existují i horší věci než to, že nad něčím nemáš moc.
Horší je, když to něco má moc nad tebou.“
„Ale co když mé sny nade mnou moc mají, Miku…“ odpověděla klidně Rachel.
„Rachel, možná..možná bys mi měla všechno říct. Proč jsi mě v tenhle čas vytáhla ven, proč jsi mě najednou potřebovala…hm?“
„Já nevím, Miku. Neměl bys mi to říct ty?“ ticho. „Proč…proč se mi najednou nevydržíš dívat do očí?“
Chlapec ji zastavil a pohlédl na ni.
„Máš v očích moc pocitů. Moc smutku. A někdy si nejsem jistý, jestli mě máš ráda, Rachel. Občas…mám z tebe strach.“
Dívka vykročila. Přemáhala se, aby nezačala plakat.
Proč měla celý den depresi? Z ničeho nic se začala bát, že z ní lidé mají strach.
„Asi působím dost špatně,“ řekla šeptavým hláskem.
„Ne, to vůbec ne.“
Michael se pousmál a propletl své prsty s jejími.
 

A tak šli, ruku v ruce, a Rachel si jen vychutnávala ten okamžik, kdy je s ním, přestože věděla, že zítra nebo pozítří bude stejně odtažitý jako předchozí den…jen k večeru ta odtažitost a strach trochu opadají…
Stáli už před Racheliným domem. Michael ji pevně objal a zašeptal jí do ucha. „Jakkoliv se ti budu zdát daleko, budu tě mít vždycky rád, i když si nebudu jistý, jestli máš ráda ty mě.“
„Budu mít, Miku…“

 

„Mami, ale já nechci-“
„Už se o tom nebudeme bavit, Rachel! Na tu školu půjdeš. Žádnou soukromou ti platit nebudeme, nemáš zase tak skvělé výsledky!“ vykřikla rozhořčeně její matka.
„Ale..“
„Ne!“ zazvonil telefon. Rachel bez pohnutí seděla na židli a dívala se na matku, která po chvíli vstala a vzala telefon.
„Prosím?“ řekla a roztržitě si dala pramínek vlasů, který jí vypadl z jinak úhledného copu za ucho.
„Paní Goldmanová?“
„Ano.“
„Doktor Stone. Dnes ráno převezli vašeho syna do městské nemocnice.“
„Co..co se mu stalo?“ zašeptala.
„Naboural se na motorce, když hrál se svým spolužákem závod.“
„Ne..tohle..musí být nějaký omyl. Sean nemá motorku…minulý měsíc dostal řidičák. Slíbili jsem mu ji..až na narozeniny.“
„Nebyla jeho, měl ji půjčenou, paní Goldmanová. Je mi to moc líto,“ řekl sklíčeně doktor do telefonu.
„Panebože..ne..tomu..nevěřím…tohle je nějaký omyl…“ trvala na svém.
„Paní Goldmanová, musím vám oznámit s naprostou jistotu, že tohle žádný omyl není.“
„Jak je na tom?“
„Váš syn…je stále v ohrožení života.“
Zavěsila.
„Mami..děje-“
„Běž nahoru,“ zašeptala dutým hlasem a skelný pohled upírala před sebe.
„Co-“
„Běž sakra nahoru, Rachel!“ vykřikla a rozplakal se.
A Rachel odešla.

„Susan? Co se děje? Slyšel jsem křik,“ řekl Ed, když vstoupil do kuchyně.
„Musíme jet do nemocnice,“ zašeptala.
„Susie? Co se stalo?“
„Sean se naboural na motorce. Je v ohrožení života,“ mluvila potichu, ale srozumitelně a naprosto klidně. Nepřítomným pohledem se vpíjela do zdi naproti ní.
Nejdřív si myslel, že se rozpláče, potom, že začne nadávat Susan, ale nakonec jen se natáhl pro židli a posadil se.
Panebože…jí to..ještě nedošlo..je v šoku..nechápe to.
Susan se hystericky rozplakala.
Tak dobře, došlo jí to.
„Musíme jet do nemocnice, Ede…musíme…za mým chlapečkem...“ zamumlala.
Teď je to její hodný chlapeček, ale jestli zemře, bude to můj hloupý sen, který se proháněl na motorce, která ani nebyla jeho, problesklo mu hlavou, ale myšlenku na synovu smrt hned zahnal.
Ed vstal a šel nastartovat, přestože byl ve stavu, kdy by řídit neměl. Susan roztržitě vystoupala schody a řekla Rachel, ať jde ven a nasedne do auta.
„Mami? Co se stalo? Kam pojedeme?“
„To uvidíš za chvíli,“ zašeptala Susan a znovu se rozplakala.

Sean Gregory Goldman zemřel 14. srpna 1989, tři dny poté, co byl převezen do nemocnice.
Susan se psychicky zhroutila a první dva dny a pohřeb vydržela jen díky Allanovi, Edovu příteli. Allan byl doktor a během nejhorších hodin dal Susan uklidňující injekce.
Ed se uzavřel a nepokoušel se svou ženu utěšit, i když věděl, že je to špatně. On měl být ten silný, ale nebyl. Tvář měl po většinu dne kamennou a chladnou.
Rachel mluvila jen tehdy, kdyžto vážně musela. Utekla do svého snového světa, kde bylo možně všechno. Kde mohla lítat a kde se mohla procházet po vodní hladině.
Chtěla se do toho světa dostat navždy, ale nevěděla jak…chtěla být zase malou holčičkou, která se nezabývala tím, že nemá přátelé, protože měla svého bratra, který po ni z řeky cákal vodu, umazoval jí tváře a sukně blátem a láskyplně ji držel za ruku.
Chyběl jí a Rachel začala mít strach, že se zblázní, jestli se Sean nevrátí…

 „Ahoj, princezno,“ zašeptal Michael, který vešel do jejího pokoje a posadil se vedle Rachel na postel. „Jak ti je?“
„Jak asi myslíš..“ podívala se na něj zapadlýma, opuchlýma očima a Mikovi problesklo hlavou, že celou noc nespala.
 

Objal ji a ona po chvíli zvedla své ruce a objala ho taky. Položila si hlavu na jeho rameno a rozplakala se.
„Promiň..promiň, že jsem nepřišel už včera večer,“ zašeptal jí do ucha.
„To nevadí, Miku…“ odpověděla uslzeným hlasem.
„Ale ano, vadí…promiň, princezno.“
„Miku…chtěla bych vzít všechno zpátky. Víš, jen jsem tam stála..a dívala se, jak Sean..jak..“ polkla. Viděl, že jí dělá velký problém to slovo vyslovit. „- umírá. A třeba jsem mohla všechno změnit. Ale.. ne..dívala jsem se přes to skleněné okno..a on tam umíral..a byl sám...“
„Rachel, sama víš, že bys to změnit nemohla…nemohl to už nikdy změnit.“
„Neříkáš to jen tak?“
„Ne…zkus mi věřit.“
„Ale stejně mi to všichni vyčítají! Vím, že nikdo mi to nikdy na rovinu neřekne..ale v očích jim vidím tu nenávist! Když říkají, že za to nemůžu…Bože! Svedeme to na tu malou holku, jo, třeba se pak budeme cítit líp! Třeba nebudeme mít takový povit viny, že jsme mu nedokázali vymluvit tu hloupou motorku. Ale ona by to dokázala!  Tohle na mě celou dobu křičí, když mi potřásají rukou a přejí upřímnou soustrast! Vím, jak to myslí neupřímně! Myslí si, že jsem mu to mohla vymluvit..že nebýt mě, nic z toho by se nestalo, Miku!“
„Psst…Rachel, všechno bude zase v pořádku, uvidíš.“
„Nic už nebude v pořádku, Miku. Už ne,“ odpověděla šeptem.

 

„Rachel…V tvých očích je něco velkého, něco, z čeho mají ostatní strach. A proto dělají věci, které dělají.“
„Chtěla bych, aby všechno bylo jinak, Miku. Chtěla bych být zase obyčejná holka. Já už nechci být jiná.“
„Ale ty musíš, Rachel, copak to nechápeš? Nemáš na výběr. Už jsi do tohoto světa vstoupila. Nemůžeš vyjít ven.“
„Já vím, ale stejně bych si to přála…“
„Jsi skvělá holka a jsi skvělá taková, jaká jsi, Rachel. Nemusíš se měnit, aby si tě někdo vážil,“ usmál se a vtiskl její dlaň do své.
„Jsem jen jiná. Dívám se na svět otevřenýma očima. Jen..prostě jiná.“
„Právě proto jsi tak skvělá.“
„Moc ráda bych ti to věřila..ale nejde to. Často pochybuji o tom, jestli dělám dobře, když ti tolik věřím. Ale potom něco řekneš, nebo mě obejmeš…a ta pochybnost zmizí. Ale stejně občas vyplouvá na povrch a já se večer budím ze spaní a musím o tom přemýšlet.“
„Já ti věřím, Rachel, víc než komukoliv jinému. Na to vždy pamatuj. Mám tě rád.“
„Já tebe taky, Miku…možná víc, než je normální.“

Byl konec listopadu, Rachel šla ze školy a rozkopávala hromádky listí. Mohlo jí být čtrnáct nebo patnáct let, měla na sobě dlouhou, hnědou sukni a šedý kabátek. S jejími rozpuštěnými, kaštanovými vlasy si tiše pohrával vítr a její modré oči zářily do pochmurného dne.
Přála si ho potkat, více než obvykle. Potřebovala ho vidět, vtisknout mu svou dlaň do té jeho. Chtěla jen mít pocit, že je v bezpečí a ten měla pouze tehdy, když byl s ní.
Seděl na staré, dřevěné houpačce kousek od jejich domu. Hlavou se opíral o rezavou tyč a oči měl zavřené.
Rachel se na okamžik zastavila a jen se na něj zasněně dívala.  Potom se k němu vydala, s každým jejím krokem šustilo opadané listí, které jí tak krásně vonělo.
Beze slov se posadila vedle něj.
„Rachel…“ zašeptal po chvíli a zpod zavřených víček mu vyteklo několik slz. „Já mám strach. Už nechci jít zpátky. Poznal jsem moc krásných věcí…a už se nechci vrátit do Zrcadlového světa.“
„Moc bych si přála, abys tady zůstal, Miku. Patrně i víc než ty sám,“ kousla se do rtu a zavrtěla hlavou.
„Nemluv o tom, prosím. Už to nejde vzít zpět. A bolí mě představa, že tě zase opustím.“
„Já vím,“ zašeptala a poprvé po dlouhé době se mu podívala do očí. „Ale někdy je těžké si to uvědomit.“
Neřekl nic, jen uchopil její ruku a na prst navlékl malý, pouťový prstýnek.
„Promiň, Rachel, nikdy jsme se neměli poznat a já to vím..a taky vím, že za většinu špatných věcí v tvém životě můžu já,“ sklouzl z houpačky a odešel. Znovu nechal Rachel samotnou tak, jak to dělával pořád.
 

 

 

* * *

 

2. část - Naděje

Stála v obchodě se starožitnostmi a zaujatě si prohlížela obraz. Napadlo jí, že by si ho koupila a pověsila ho do svého vlastního bytu.
Ten obraz jí připadal špatný, zdálo se jí, že by byl snad hřích koupit si ho..ale Rachel se tolik líbil. Kousla se do rtu a zavrtěla hlavou.
 „Slečno, budete si něco přát?“ zeptal se starý pán s úzkostlivě nadějným pohledem.
„Ano. Vezmu si ten obraz,“ odpověděla.

Rachel měla často nutkání se na obraz dívat. Dlouho pro něj nemohla najít vhodné místo a obraz ležel ve skříni, protože ho Rachel nemohla mít na očích. Měla z něj trochu strach. Po koupení na jeho druhé straně našla napsáno inkoustovým pérem.
Pro ty, kteří věří v lepší zítřky a nenechají si brát své sny.
Obraz Naděje, neznámý autor.
Byl v tmavém, dřevěném ránu. Plátno obrazu zaplňovalo moře, na něm malá plachetnice s usmívajícími se lidmi.
Něco na něm ji děsilo. Čím déle ho pozorovala, tím více jí připadalo, že lidé na plachetnici se nesmějí…
Připadalo jí, že křičí o pomoc..že křičí touhou po vysvobození.
Dívka stála před obrazem a najednou jí všechno došlo.
Zpocenou dlaní začala přejíždět přes plátno. Barva po chvíli začala slézat a ona uviděla v odraze své oči, které jí nepatřily. Obraz nebyl nakreslen na papíru. Byl na zrcadle.
Smyla větší část obrazu, aby spatřila svůj obličej. Byla to ona, ale zároveň nebyla. Před ní stála dívka z jiného světa, která v očích měla místo strachu a smutku nenávist! Na tváři nebyla žádná lítost, jen mírný, pohrdavý úšklebek.
Dívka byla na první pohled stejná, ale ve skutečnosti byla úplně jiná. Žila si svůj vlastní svět, přestože ho žít neměla!
Stalo se něco zvláštního a neuvěřitelného.
Dívka v obraze natáhla ruku a uchopila teď už malou a bezmocnou Holčičku.
Bylo to přesně jako v jejích snech. Vkročila do obrazu, prošla jím. Věděla, že ve světě Za Obrazem/Zrcadlem to nebude lehké. Ale nebránila se. Prostě to udělala. Poslechla temné, tiché hlásky, které jí našeptávaly, aby vešla dovnitř. Byla smířená s tím, že to byl její osud.
A co víc, ona tomu osudu věřila.

Probudila se schoulená na chladné zemi a svýma temně modrýma očima vystrašeně pozorovala okolí. Všude byla tma, ale Rachel jasně cítila, že je někde jinde, někde, kde to vůbec nezná…možná i v jiném světě.

 
Byl to zvláštní svět...svět bez lidí, bez zázraků a nadějí…svět bez života.
„Kam jsem se to dostala?“ zašeptala.
„Za zrcadlo,“ odpověděl hlas jí tolik známý..její hlas.
„Kdo jsi?“ řekla vyděšeně a o krok ustoupila.
„Nikdo a přece existuji.“
„Ale..ty..nemůžeš existovat..jsi jen můj odraz.“
„Ne, jsem mnohem víc než to.“
Rachel si sedla na zem a začala se pomalu pohupovat.
„Tohle je jen sen..všechno se mi zdá…všechno je jen sen…“ opakovala to stále dokola, ale nevěřila tomu.
Zrcadlová dívka se rozesmála svým temným smíchem.
„Prosím, nech mě jít zpět, chci se vrátit do svého světa,“ beznadějně pohlédla do svých očí, které už dávno nebyly její.
„Ne, už nikdy se tam nevrátíš,“ zašeptala. „Nikdy…“

 

Zdálo se jí, že už v Zrcadlovém světě musí být několik týdnů. Nenarazila na jediného člověka, jen občas k ní přicházela Zrcadlová dívka e svým vyčítavým pohledem.
Ležela na zemi, hnědé vlasy jí spadaly do tváře.
Zdálky zaslechla kroky a hbitě se postavila. V jedné z mnoha uliček se objevila postava. Překvapeně se zastavila, ale potom klidně vykročila k Rachel.
Vystrašeně pohlédla do obličeje malého, bledého chlapce. Pod temně hnědýma očima měl jemné pihy. Při pohledu na Rachel se mu mírně roztřásly popraskané rty a Rachel na nich spatřila stopy krve.
Stejně jako já se kouše do rtů tak silně, až mu teče krev, problesklo jí hlavou.
Chvíli se sobě dívali do očí, potom chlapec zašeptal. „Rachel, možná jsi vážně měla přestat už dávno věřit na jednorožce, už tehdy, když jsi o tom poprvé uvažovala. Nic z toho by teď nebylo. Tohle všechno..jsi vytvořila ty! Copak to nechápeš?“ otočil se a utíkal pryč.
„Stůj! Prosím!“ zavolala zmateně, ale nic se nestalo. Zavřela oči a soustředila se jen na chlapce. „Danny!“ vykřikla, aniž by věděla, co dělá. Chlapec strnul, ale potom se znova rozběhl. Stejně jako se z ničeho nic objevil zase zmizel. Avšak ozvěna jeho kroků se v zrcadlové místnosti vznášela ještě dlouho…
Zrcadlová dívka se objevila několik hodin po malém chlapci.
„Nech mě jít zpátky,“ opakovala dutým hlasem Rachel.
„Odpověděla jsem ti už jednou a to, co řeknu, se nikdy nemění.“
„Vzala jsi mi můj hlas, mé tělo i mé oči..nemůžeš mi brát můj svět.“
„Ale jak můžeš vědět, že já jsem to všechno vzala tobě?!“ vykřikla dívka v odraze a v očích jí divoce zaplálo.
„Ne..ne. Ne! Nepokoušej se tu špínu házet na mě!“
„Ale já jsem ti nic nevzala, za to ty mi ano.“
„Lžeš! Lhářko!“ Rachel se zvedla z chladné země a vběhla do zrcadlové uličky.

Zastavila se prudce oddychovala. Tváře špinavé od pláče si utřela do zápěstí.
Dannyho našla ho před zrcadlem, po tvářích mu stékaly slzy, ale promluvil k ní pevným hlasem.
„Nepřibližuj se ke mne..ublížil jsem už hodně lidem a nechci ublížit tobě. Možná tomu nerozumíš, ale to nevadí. Důležité je, že tomu rozumím já.“ Pohledem zabloudil k ní a Rachel nepatrně ucukla.
„Co..mělo znamenat to, že tohle..vytvořila já?“ řekla roztřeseným hlasem.
„Většina z nás je… tady kvůli tobě. Zrcadlová dívka je vybrala. Tvoje Zrcadlová dívka, Rachel.“
„Tohle nemůže být pravda..ne..nevěřím tomu,“ zarputile zavrtěla hlavou. „Já nemůžu za to, že to udělala! Já nejsem ona… Zrcadlová dívka má svůj svět, se kterým já nemám nic společného!“
„Ale asi to bude jinak, Rachel. Asi s ní něco společného budeš mít. A přestože by někdo mohl tvrdit něco jiného..já si myslím, že za to nemůžeš.“
„Danny,“ natáhla ruku. „Půjdeš se mnou? Nemůžeš tady zůstat sám… Prostě..nemůžeš.“
„Můžu si dělat co chci, Rachel! Tady ano!“ v jeho očích spatřila záblesk nenávisti a beznaděje. Tentokrát sebou přímo trhla, ale ruku nechala vzdorovitě nataženou.
„Odkud znáš mé jméno?“
„Stejně tak, jako znáš ty to mé,“ zašeptal Danny. „Tady nejsou žádná tajemství. Prostě všechno víš…“
Rachel přistoupila blíž k chlapci, který nikdy nebyl chlapcem. Chtěla se dotknout jeho tváře, ale Danny ji překvapivou silou odstrčil. Rachel zavrávorala a loktem narazila do zrcadla, které stálo za ní.
Zrcadlo dopadlo na podlahu a roztříštilo se. Rachel vyděšeně uskočila a pohlédla na střepy na zemi, ve kterých se potrhaně odrážel její obličej.
Promnula si pořezaný loket a vyčítavě se podívala na Dannyho. Ten však nehybně seděl a díval se jaksi přes ni.
„Danny, co-“ v tom okamžiku se otočila, aby se podívala na to, co pozoruje chlapec a vše pochopila. Místo zrcadla tam stály dveře. Byly pootevřené a Rachel jimi viděla ven. Dveře vedly do sluncem prozářeného dne, do dne, který právě začínal. Dokonce cítila i vůni kapek rosy na trávě.
Chlapec se postavil a nerozhodně došel k Rachel.
„Teď všechno skončí. Tohle je konec. Že jo, Rachel?“ podíval se na ni s dětskou nadějí v očích.
„Ano, myslím, že ano,“ zašeptala.
„Ale ne pro tebe, holčičko,“ vystrašeně se ohlédla a spatřila svůj odraz. Svou Zrcadlovou dívku.
„On může jít. Ale ty ne. Ty už nikdy neodejdeš. Copak ti to musím pořád opakovat?“
„Běž…Danny, prosím tě, běž,“ řekla roztřeseným hlasem.
„Já..já nechci jít sám,“ poprvé v jeho hlase zaslechla dětský strach. Strach z toho, co bude venku. Strach ze samotných dveřích, které vedly ven ze Zrcadlového světa.

 
„Běž! Já tě najdu, slibuji...jen, prosím, běž.“
A on to udělal. Běžel.
Už nikdy se nevrátil do Zrcadlového světa a Rachel už ho nikdy nespatřila.
„Tak..a máš co jsi chtěla,“ zašeptala suše.
„Holčičko, nikdy nebudu mít to, co chci, dokud ty budeš žít,“ odpověděla.
„Proč? Proč mě tolik nenávidíš?!“ vykřikla a probodla Zrcadlovou dívku pohledem.
Hlasitě se rozesmála. „Protože jsi mě zničila,“ sykla a její odraz se vpil do jednoho z mnoha zrcadel, kde se stal už jen obyčejným odrazem Rachel.

 

Mami, maminko?
Já mám strach.
Jak dlouho ještě?
Prosím…já chci ven!
Dva dny, ale věř mi..dva dny ve světě za Zrcadlem jsou jako milióny let.
Už ne!
„Ticho!“ vykřikla Rachel a přitiskla si dlaně k uším. „Už-“
Zarazila se, když si uvědomila, že poslední myšlenka patřila jí. Všechno utichlo a v hlavě jí zůstal jen dunivý hukot doznívajících hlasů.
„Rachel.“
Trhla sebou a otočila se ve domnění, že spatří Zrcadlovou dívku. Vzápětí si uvědomila, že to byl mužský hlas.
Vysoký, štíhlý muž s kaštanovými vlasy, které mu spadaly do čela a na tváři měl jemné strniště. Ale Rachel nejvíc zaujaly oči.
Byly modré..přesně jako její.
Otevřela ústa, ale nic neřekla. Nic nemohla říct.
„Ty..ty už dávno neexistuješ. Už dávno všechno skončilo,“ zašeptala nakonec.
„Ale přece jsem tady.“
„Tvé sny jsem už dosnila a poslední vzpomínky na tebe zmizely, Miku!“
„Vážně? Tak proč se mi každý večer zdá o dívce s modrýma očima, o dívce s vůní, která pochází z jiného světa? Proč ji vždy vidím stát samotnou, v těch krásných, černých šatech, se smutnou tváří uprostřed pole? Proč vždy, než k ní doběhnu zmizí, Rachel?“
„Já..já nevím, Miku,“ vydechla.
„Proč se mi každý večer zdá o tobě, dívko v Zrcadlovém světě? Proč? A možná je to hodně zvláštní a neuvěřitelné. Zamiloval jsem se do dívky, o které jsem si nebyl jist, že ještě existuje.“
„A co když už vážně neexistuje?“
„Rachel, jediný, kdo tady neexistuje, jsem já. Zůstanu navždy uvězněný v zrcadle, každý den budu znova prožívat svou smrt. Každý den už pro mne bude jen bolest, křik a utrpení.“
„Ne..to není pravda. Může se to změnit.“
„Sama víš ze všech nejlépe, že nemůže.“
„Neměl jsi mě hledat. Já už nechci nikomu ublížit, nechci se dívat na to, jak ten, koho miluji umírá! Nepotřebuji vidět tvou smrt, Miku!“ vykřikla roztřeseným hlasem spojeným s hysterickým pláčem.
„Ach, Rachel…Jen neplač, prosím. Neplač jen pro to, že nemůžeme být spolu. Neplač, protože slzy nevrátí čas, stejně jako nezmění minulost.“
„Věřila jsem v to, že všechno bude jako dřív. Věřila jsem, že na všechno zapomenu a můj život se vrátí do starých kolejí. Věřila jsem ve své sny tak pevně..a přece to bylo k ničemu.“
„Ale některé sny se nesplní, přestože v ně věříme. Některé sny navždy zůstanou jen sny a nikdy se nestanou skutečností.“
Rachel se opřela o zrcadlo a zahleděla se do jeho modrých očí.
 

„Už mě nikdy neopouštěj..už nikdy nechci být sama,“ zašeptala.
„Ale musíš, Rachel. Svět se změnil a my se musíme změnit s ním.“ Cítila, že Michael už musí odejít, ale to nemohla si to připustit…
„Kdysi jsi mi slíbil, že mě nikdy nenecháš samotnou.“
„Já vím, Rachel. Ale chvíli dětských slibů dávno pominuly…odpusť mi.“
„Neodcházej! Miku, prosím, zůstaň tady!“ Ale bylo už pozdě. Jeho odraz se rozplynul.
Rachel si lehla na zem, kde se sbalila do malého klubíčka, ale trvalo jí dlouho, než konečně upadla do lehkého spánku.
Doufala, že se jí vrátí sen, kde stojí uprostřed pole v černých šatech a modrýma očima smutně pozoruje svět.
Ale nevrátil. Měla pravdu, všechno už dávno skončilo. Alespoň pro ni.

 

Bloudila Zrcadlovým světem, nevěřila mu, nechtěla mu uvěřit.
Ne. Ona mu nemohla uvěřit. Stále doufala v to, že je to všechno sen ( neříkal jí snad někdo, že sen ve skutečnosti trvá 4 nebo 5 vteřin a nám se to zdá jako několik hodin? ).
Potom se to ale zvrtla a ona pochopila, že nic z toho není sen. Že všechno je skutečnost.
Potkala dívku, která ji později odvede do Zrcadlového městečka, dívku, která své krásné, mandlové oči skrývala za brýlemi jen proto, že z nich ostatní měli strach.
„Kdo jsi?“ zašeptala Rachel,přestože odpověď znala. Znala i samotnou dívku, Mlhovou Vílu, vždyť právě o ní se jí zdálo…
„Lidé mi říkají různě... Ale většinou Barbaro.“
„Já jsem-“
„Já vím kdo jsi a to moc dobře, Anit.“
„Já..já se jmenuji Rachel. Jen Rachel,“ řekla vyděšeně.
„Je těžké uvěřit tomu, že je v tobě více osob. Také mi to trvalo dlouho, ale nakonec jsem se s  tím smířila a naučila ovládat ty, kteří jsou ve mně.“
„Nerozumím tomu. Já..tomu ani nevěřím.“
„Jednou budeš muset uvěřit, přestože je to těžké,“ dívka natáhla ruku. „Pojď, zavedu tě tam, kde nebudeš mít strach. Ona tě tam nikdy nenajde,“ Viděla Rachel váhat a dodala. „Mi můžeš věřit, Anit.“
„Já ti věřím, Mlhová Vílo,“  zašeptala a vtiskla svou dlaň do její.
„Mlhová Vílo už mi dávno nikdo neříká. Mlhová Víla…zemřela v letech zapomnění.“
„Ale pro mne navždy Vílou budeš, tak jako já jsem pro tebe Anit,“ mluvila pomalu, jako by si každé slovo důkladně promýšlela.
Potom společně vkročily do zrcadla.

„Kde to jsme?“ zeptala se vystrašeně.
„Tohle je Zrcadlové městečko. Žijí v něm lidé, kteří spadli do zrcadla, Anit, stejně jako ty.“
„A ty?“
„Já jsem jedna z nich, ale to není důležité. Musíš dávat pozor, komu tady uvěříš, s kým tady půjdeš…někteří jsou nebezpeční. Poznamenáni léty, které tady prožili.“
Rachel zabloudila pohledem k cihlové budově, u které stála nějaká mladá dívka a s utrápeným výrazem pozorovala skupinu lidí opodál.
Před ní..leželo snad nějaké tělo.
Rachel se otřásla a rychle znovu pohlédla na Barbaru.
„Tak je to tady pořád,“ smutně se usmála. „Dál musíš pokračovat sama. Pomohla bych ti, Anit, ale Ona mi to nedovolí. Moc ráda bych šla s tebou, pomohla ti najít cestu ven…ale mé místo bude navždy tady. Je mi to líto. Neopouštěla bych tě, kdybych nemusela.“
„Já vím, Mlhová Vílo. Třeba tě ještě někdy uvidím. Ty už jsi mi cestu najít pomohla…třeba já pomůžu najít cestu tobě.“
„Ne, už nikdy se neuvidíme,  Anit. Ale tak to chodí,“ řekla a smutně se usmála.
„Ano…tak to chodí,“ řekla Rachel spíš sama sobě a odešla…

„Kdo je ta holka?“ zašeptala nějaká dívka moc nahlas chlapci, kterého držela za ruku a Rachel se na ni vyděšeně podívala.
Všude se ozýval vzrušený šepot, všichni Rachel nenávistně probodávali pohledem.
Panebože, já jsem se zbláznila..tohle není skutečnost, napadlo ji, ale potom tu myšlenku zahnala. Byla to skutečnost a možná to bylo horší, než kdyby se vážně zbláznila.
Rozběhla se a zadržovala pláč. To městečko, ti lidé, to všechno kolem ji děsilo!
„Rachel,“ zašeptal někdo a ona se ohlédla, teď už jí slzy stékaly po tvářích. „Pojď,“ chytil ji za ruku a vtáhl do dveří, ve kterých stál.
 

 

Miku,“ vydechla a objala ho. Když se uklidnila a podívala se na něj, zjistila, že má ve svých krásných, modrých očích nepředstíranou paniku.
„Panebože, Rachel, co tady děláš?“ zeptal se.
„Ona..mě tady zavedla. Mlhová Víla…Barbara. Chtěla mi pomoct…říkala, že mě tady Zrcadlová dívka nenajde.“
„Rachel..Tady už není cesta zpátky. Všechno je pryč, všechny mosty za tebou už byly spáleny! Chápeš? Tohle je konec…“
„Ale..alespoň je dobrý,“ řekla po chvíli ticha.
„Dobrý?“
„Ano, jsem s tebou,“ zašeptala rozvážně.
„Ale takhle to nebude napořád, víš, holčičko? Musím odejít. A teď už napořád.“
„Jak..jak to myslíš, Miku?“
„Odejít navždy, Rachel. Se mnou nejsi v bezpečí. Neměli jsme se nikdy poznat, říkal jsem to už tak dávno, copak si na to nevzpomínáš? Ale už ti není patnáct, už dávno mělo všechno skončit a my jsme se už nikdy neměli vidět.“
„Ale neskončilo, Miku. Tak proč? Proč jsi to udělal, proč ses pro mě vrátil? Abych si mohla zase vyčítat, že jsem tě nechala odejít?“
„Protože..tě mám více než rád, “ mluvil ztěžka, ale pevně. „Ale na to už je teď pozdě. Rachel, jsem chlapec Ze Zrcadla a musím se do něj vrátit. Teď tomu konečně rozumíš.“
„Miku..ne, teď ne. Teď mě neopouštěj,“ zaprosila a rozplakala se ještě víc.
„Opustím, holčičko. Ale teď už se k tobě nevrátím nikdy. Ona mi to nedovolí.“
Rachel neřekla nic, jen pozorovala, jak Michael vstoupil do zrcadla a jeho odraz se v něm pomalu rozplýval.
A tentokrát nenávratně.

Vyšla ven ze starého domu, ve kterém stálo uprostřed místnosti velké zrcadlo, nevšímala si nového rozruchu kolem.
Pohled jí padl na dívku se žlutými korálky kolem krku a napadlo ji, že tu dívku odněkud musí znát.
Dívka zachytila její pohled a tiše řekla. „Tady se o věcech, které byly, nemluví.“
„Ale-“
Dívka zvedla ukazováček k ústům a zavrtěla hlavou.
Rachel vykročila dál, matně si uvědomovala hlasitý tlukot svého srdce a napadlo ji, že nemá vůbec strach. Viděla ji, před sebou, byla si jistá, že je to ona, přestože k ní byla otočená zády.
„Rachel,“ zašeptala.
„Tak se konečně znovu potkáváme, Zrcadlová dívko.“
„Jmenuji se Anit, ale to jsi jistě tušila.“
„Ano..tušila.“
„Tak? Určitě sis nepřišla přátelsky popovídat.“
Rachel chvíli mlčela. Přemýšlela o tom, co jí kdysi, když ještě věřila, že ze Zrcadlového světa vede nějaká cesta ven i pro ni,  řekla Zrcadlová dívka, Anit.
Ale jak můžeš vědět, že jsem to všechno vzala já tobě? Já ti nic nevzala..za to ty mi ano.
A asi to tak vážně je, napadlo Rachel. Třeba jsem vážně ta špatná já, třeba jsem Zrcadlové dívce ublížila..a ona mi to chce jen oplatit. Možná kdysi byla hodná. Než…než jsem ji zničila.
„Ne, přátelsky popovídat jsem si nepřišla,“ řekla chladně. „Vzdávám se, Anit. Vzdávám se svých snů. Všechno je pryč. Vstoupím do tvého světa. Vyhrála jsi ale jen proto, že jsi ho donutila odejít,“ poslední slovo už sykla tak, že ho mohla slyšet jen Zrcadlová dívka.
„Ano. Zranila jsem tě tím, že jsi mu věřila a věřila jsi v to, že on tady zůstane a bude tě snad bránit před tvým osudem. To ne. K tomu jsem ho k sobě nevtáhla, ale kvůli tobě ano. Vždy jsem chtěla jen tebe. Ale sama víš, že to tak nikdy nemohlo dopadnout, Rachel. A teď, když o tom přemýšlím..přijmout tě do svého světa by byla celkem prohra, nemyslíš? Měla bys trpět, holčičko, za můj svět, který jsi zničila!“ Zrcadlová dívka zmizela Rachel poslouchala její temný, doznívající smích.
V hlavě jí dunivě zněla její poslední myšlenka na tomto světě.
Přichází beznaděj.

Obraz visel na zdi bez žádné změny, žádná barva z něj nikdy nebyla setřena.
Vlastně ano, jedna malá a nepatrná změna.
Ale té si nikdy nikdo nevšiml, ani muž, který ten obraz kdysi té mladé dívce prodal.
Na obrazu mezi lidmi v červené plachetnici přibyla postava. Postava dívky s hnědými vlasy a jasně modrýma očima.
Ale toho si nikdy nikdo nevšiml, ani muž, který ten obraz kdysi té mladé dívce prodal.
Také křičela o pomoc, jako všichni ostatní…

Chtěla bych se představit, přestože je to možná zbytečné.
Jmenuji se Anit, alespoň to kdysi tvrdila Mlhová Víla a já tomu pomalu začínám věřit. Jsem dívka Ze Zrcadla,  Z Obrazu nebo kam jsem to vlastně spadla.
Začala jsem si psát deník, mám teď na to spoustu času. Nikdy jsem si ho nepsala, připadalo mi to povrchní.
Chtěla bych vám ještě něco vyprávět. Příběh o lásce…ale ta mi taky připadá povrchní.
Ale třeba se můj názor časem změní, ostatně, na přemýšlení mám tady času dost. Vlastně tady žádný čas ani neexistuje, alespoň to tvrdí Zrcadlová dívka. Taky tvrdí, že už nikdy Michaela neuvidím, že jsem až na samém dnu a nechá mě utápět se ve vlastní lítosti a až si budu myslet, že už nemůžu klesnout, tak mě shodí ještě níž.
Ale něco vám řeknu… Řeknu vám jedinou věc, kterou vím naprosto jistě.
Už se nikdy nevrátím zpět.
                                                                                                         ANIT