Píseň pro tančícího anděla.

Kilometry mě od ní vzdalují, řeky, cesty, hory. Jak dlouho už to je? Měsíc? Dva? A za chvíli to bude ještě víc. Tam se narodila, odtamtud pocházela. Zamilovala jsem si tu hudbu, slova a ten pocit, kterým mě provázela. Píseň.
 
Nechce se mi to počítat.

Kdo to vůbec byl? Co to bylo zač?(ten člověk, co pálil si od sluncem rozpáleného písku nohy, místo mě a tiše byl šťasten)
Kdo mi to provedl?
Písek? Nebo to moře. Možná ten smích(Jejich smích, smích nástrojů) Klid.
Třeba kouzlo, drogy. Ať to třeba způsobil bůh, není to důležité, byla to romantika, bez velkých věcí, činů a slov. Pro mě to však mělo obrovský význam.

18.6 2006
Jsem nic pro tento svět, mnoho pro mě a málo pro okolí. Malá, ztracená ve velkém životě. Ukrývající se v koutech se strachem z neexistující zdi, která mě svazuje.
Můžu se jmenovat jakkoli, stářím převyšovat kdekoho nebo zas být  mladá, krásná nebo ošklivá, bydlet tam nebo tady.
 Všechno přijde, tak proč říkat, co jsem teď, když za chvilku nemusím ani být.

Opustila jsem místo, kde jsem vedla válku s klecí na zámek a ztraceným klíčem. Mříže ihned zmizely a já jsem se nadechla. Cítila jsem, jak se postupně vzdaluji od své tíže.

Hodiny vzdálená od toho hnusu.

Tam to bylo jiné. Svěží a čisté. Plné barev. Ráj.
Asi jsem se smála, znavená, odloučená od těch, jež nenávidím. Teď obklopená pohrdáním a povýšeností, kterou jsem se proplétala lehkým krokem, protože jsem se konečně necítila sama.

Tiše jsem sedávala ve tmě v okně. Shlížela jsem na světlo v městě. Nebývala jsem tam sama. Bývávala jsem s Nikým.
Mizel mi svět před očima pod spalujícím ohněm barvící mi tělo a tvář. Řídila jsem se jakýmsi očarovaným tancem. Bez starostí. S něčím, co jsem buď nikdy nepoznala nebo už dávno zapomněla. Co na tom záleželo.

Písek, tanec, moře a hudba.

Hlavně ta píseň.

Tanec. Píseň. Tanec, ale hlavně ta píseň.

Ukládající všechno velké, co se nezdá.

Zbyla jen vzpomínka, pocit a píseň,

Kterou jsem po návratu pojmenovala jako Píseň pro tančícího anděla