Jerry Goldsmith (*1929 – + 2004) je autorem hudby k více jak 200 filmovým snímkům a pro stále další a další generace filmových fandů se jeho jméno stává víc než jen pojmem.

Jerry Goldsmith a Ennio Morricone byli, jsou a vždy budou, právem považováni za nejvýznamnější experimentátory v oblasti filmové hudby dvacátého století. To, co si dovolili v některých filmech tito dva pánové, a s jakou odvahou to činili, nemá v historii kinematografie obdoby – záměrné využívání disharmonie, použití hudebních nástrojů takovým způsobem, jakým by si je žádný hudebník nikdy použít nedovolil, zakomponování běžných reálných zvuků do skladeb, kombinování nezkombinovatelného. A oběma těmto nevšedním hudebním talentům je navíc vlastní jeden povahový rys, který je rovněž spojuje - po celé své tvůrčí období byli autorsky až neskutečně plodní. U Morriconeho naštěstí vše výše zmíněné stále platí, a to i přes jeho vysoký věk, životní dráha Jerryho Goldsmithe se však již uzavřela.

Jerry Goldsmith (*1929 – + 2004) je autorem hudby k více jak 200 filmovým snímkům a pro stále další a další generace filmových fandů se jeho jméno stává víc než jen pojmem. Goldsmith pracoval na všech svých partiturách vždy s obrovským elánem a nespoutanou silou a to téměř nepřetržitě od šedesátých let dvacátého století až do období těsně před svou smrtí, kdy už byl vyčerpán a unaven z dlouhého boje s těžkou nemocí. Z odstupem času lze říci, že ne všechna jeho tvorba se dá označit vyloženě za geniální a nemálo jeho partitur můžeme dokonce s klidem zařadit do kategorie skladeb průměrných. To ovšem nic nemění na tom, že Goldsmith je autorem i tří soundtracků vyloženě přelomových, které do dějin kinematografie a duší filmových fandů doslova vryly nesmazatelnou stopu – Planeta opic (1967), The Omen (1976) a Vetřelec (1978).

Jerry Goldsmith se narodil 10.2. 1929. Jeho otec byl houslista, matka klavíristka a tak není nic překvapivého na tom, že se hudbě od dětství věnoval i Jerry. Nestala se však pro něj jen koníčkem, ale celoživotní vášní - vystudoval hru na klavír, skladbu a hudební teorii. Na Univerzitě v jižní Kalifornii. Navštěvoval také přednášky Miklóse Rózsy věnované filmové hudbě. Od roku 1950 byl zaměstnán jako úředník v hudebním oddělení rozhlasového studia CBS, kde se později stal i autorem znělky k některým pořadům. V CBS pracoval až do roku 1960, kdy byl studiem Revue požádán o hudební spolupráci na seriálu Twilight Zone. Tehdy se také setkal se známým filmovým skladatelem Alfredem Newmanem, který okamžitě rozpoznal Jerryho nesporný talent a dopomohl mu k získání zajímavějších hudebních zakázek. První větší úspěch Goldsmith zaznamenal u filmů Lonely Are the Brave a Freud (oba 1962, za film Freud byl poprvé nominován na Oscara). Skutečná a nefalšovaná sláva ho však měla potkat až o celých čtrnáct let později (The Omen). Dílo, které můžeme označit za jeho nejodvážnější, ale spatřilo světlo světa již na počátku jeho rozbíhající se kariéry - v roce 1967.

Odvaha, kterou Goldsmith projevil při komponování skladeb k Planetě opic si i dnes – na počátku 21. století - zaslouží nevýslovný obdiv a respekt. Těžko si lze vůbec představit, jak nepatřičně musel tento silně osobitý a výrazný experiment působit v bezbřehé záplavě běžné americké filmové a hudební tvorby konce šedesátých let minulého století. Planeta opic byla po zvukové a hudební stránce doslova bleskem z čistého nebe, revolučním převratem na poli hudby, počinem, který až do dnešních dnů jen těžko snese srovnání. Zatímco většina filmových skladatelů by pro daný film zkomponovala jen další melodickou variaci dramatické hudby odpovídající napínavému ději, snažil se Goldsmith zachytit něco mnohem podstatnějšího. Něco, co vlastně zachytit nelze – ducha a atmosféru planety obývané inteligentními opicemi, planety, která ovšem existuje jen ve fantazii filmového štábu a diváků. Planety, na níž žijí tvorové jen vzdáleně podobní lidem, tvorové jejichž hudba by zcela určitě zněla jinak než hudba naše – lidská. Goldsmith tedy ve svých skladbách zcela rezignoval na tradiční pojetí hudby a vytvořil působivou zvukovou směs postrádající melodii a klasickou harmonii. Právě tento, přinejmenším neobvyklý tvůrčí postup (využití různých skřeků a prapodivných zvuků vyluzovaných netradičně použitými hudebními nástroji) pak brilantně dotváří náladu celého filmu a velmi silně evokuje onen často až mrazivý pocit ”cizosti” a nepatřičnosti, který hlavní hrdina - člověk – zažívá na planetě obývané inteligentními a nepřátelsky naladěnými opicemi. Kultura této civilizace je jemu i divákům děsivě neznámá, a to i přesto, že v ní paradoxně postupem času objevuje i lidské rysy. S hudbou – nehudbou Jerryho Goldsmithe je to podobné – divák z ní cítí chlad nepřátelského, neznámého prostředí, ale zároveň k jeho uším doléhá chvílemi i cosi povědomého, blízkého. Za hudbu k Planetě opic, za tento odvážný čin a zdařilý hudební experiment byl Jerry Goldsmith nominován na Oscara.

 

Přelom 60-tých a 70-tých let se v USA a západní Evropě nesl ve znamení velkých společenských změn, alternativních způsobů existence, nevázaného sexu a demonstrací a protestů proti všemu a všem. Starý, dobrý svět s pevnou morálkou a tradičními hodnotami se ocitl vzhůru nohama. Většina obyvatel západní polokoule se však cítila těmito radikálními změnami zaskočena, ba dokonce ohrožena. Sílícímu pocitu napětí a úzkosti, jenž tehdy ve společnosti panoval, přidávala na intenzitě i složitá mezinárodní situace a rostoucí strach z komunismu a jaderné války mezi východem a západem – no, uznejte sami, lepší čas pro natáčení děsuplných filmů, které by nahromaděnou hrůzu patřičně ventilovaly, si Hollywood ani nemohl přát. Jedním z mnoha děs budících žánrů, které v této době získaly na popularitě byly tzv. satanské filmy. Filmy popisující příchod ďábla na tento svět (příchod většinou nenápadný, ale o to zlověstnější). Děs, hrůza a zlo v té nejryzejší podobě ohrožovaly od této chvíle pokojné Američany na každém kroku nejen v reálném čase, ale i na plátnech kin. Začalo to Polanského filmem Rosemary má děťátko (1967), pak přišel Friedkinův Vymítač ďábla (1973) a v roce 1976 konečně i Donnerovo The Omen. Tento film je sice tím nejslabším ze všech tří uvedených – při jeho sledování vás ani zdaleka neobestře taková úzkost jako při Rosemary a neobsahuje ani tak krásně odpudivé, ba hnusné scény jako Vymítač – ale zato se neubráníte tomu, aby vám neběhal mráz po zádech alespoň z poslechu hudby tak fantastické, monumentální a temné, že to člověku až bere dech. Goldsmith byl za tento výkon oceněn svým prvním a také jediným Oscarem. Stejně skvělé partitury napsal i pro pozdější pokračování The Omen II a The Omen III.

 

Vetřelec je nepochybně jedním z nejpůsobivějších sci – fi filmů jaké dosud vznikly, což je zapříčiněno jednak tím, že všechny postavy působí naprosto uvěřitelně a přesvědčivě (nejsou to prostě žádní superhrdinové, ale docela obyčejní lidé, kteří se náhle ocitli v poněkud nepříjemné situaci), dále tím, že režisér Ridley Scott dokonale vystihl ponurou atmosféru neprodyšně uzavřeného minotaurovského labyrintu, v němž se každé dveře, každé zákoutí a každá místnost stává místem případného střetu s osudnými následky, a konečně i vygradováním úzkostně skličující atmosféry až do oněch infarktových stavů, za něž je zodpovědná zcela jistě i hudba (vlastně změť zvuků a hudby), pod níž je opět podepsán experimentující Jerry Goldsmith. Hudba bouřlivě přechází z tíživě poklidných melodií do těch nejdivočejších rytmů, a po chvíli se šokující zvukové efekty opět navrátí k oddechovým sekvencím, které jsou ovšem neméně trýznivé. Zamýšleného efektu Goldsmith dosáhl svým již osvědčeným způsobem - záměrným rušením harmonie, využitím neobvyklých zvukových efektů a zcela originálním zacházením s běžnými hudebními nástroji. Nemalou zásluhu mají na výsledném dojmu také naprosto neuvěřitelné instrumentace Artura Mortona (spolupracoval i na Planetě opic a The Omen) a výborné vedení orchestru dirigentem L. Newmanem. Většina hudby (včetně té, která měla být pod úvodními a závěrečnými titulky) však bohužel režiséru Scottovi nevyhovovala a byla nahrazena jednak úryvky z Goldsmithova staršího soundtracku Freud, jednak Symfonií č.2 Howarda Hansona.

Jerry Goldsmith patřil k tomu vzácnému typu skladatele, na něhož se mohou režiséři i producenti bez obav spolehnout, jelikož je schopen vždy odvést kvalitní práci a navíc byl ve své době jedním z nejvšestrannějších hudebních tvůrců. Psal znamenité skladby k výpravným epickým velkofilmům (Patton, Tora! Tora!, Vítr a lev) i ke snímkům komornějším (Motýlek, Šaman), retro filmům (Čínská čtvrť), historickým filmům (První rytíř, Vikingové), sci - fi (Total Recall, the Twilight Zone – The movie, Vnitřní prostor), hororům (Poltergeist, Chobotnice) i hororům komediálním (Gremlins, Gremlins II) a také thrillerům ( Noci s nepřítelem, Základní instinkt). A aby toho nebylo málo, tak ve dvou filmech se dokonce objevil i na plátně – jako pianista v Harm`s Way a jako zákazník u zmrzlináře v Gremlins II.

K velkým přednostem Jerryho Goldsmithe patřila už několikrát zmiňovaná odvaha experimentovat, která jej už koncem 70-tých let přivedla k práci se syntezátory – a to dávno před Vangelisem, Jarrem juniorem a Oldfieldem. Tím zřejmě nejlepším z Goldsmithova elektronického období je film Loganův útěk a Star Trek: The motion picture. Filmy ze série Star trek měly ostatně pro Jerry Goldsmithe téměř osudový význam – vždyť u dalšího z nich ,Star Trek : První kontakt, se Jerry dokonce pracovně sešel se svým synem Joelem, který je podepsán pod asi dvaceti minutami hudby k tomuto snímku.

Kromě filmu se Goldsmith věnoval i televizní tvorbě. Mimo již výše uvedené spolupráce na slavném seriálu Twilight Zone složil hudbu třeba k seriálům Uprchlík a Perry Mason a také ústřední melodii k několika televizním sériím seriálu Star Trek.

Goldsmith nepatřil ke skladatelům, kteří by si nějak přehnaně a úzkostlivě vybírali projekty, na nichž jsou ochotni spolupracovat. Skoro by se dalo říci, že bral téměř každou práci. Díky této nadprodukci bohužel

docházelo během jeho kariéry postupně k jisté devalvaci jeho díla, které sice nepostrádalo vysokou dávku kvality (Goldsmith obdržel celkem 16 nominací na Oscara), ale zároveň již často nedosahovalo oněch výšin originality, na něž si mnozí jeho obdivovatelé zvykli v 70- tých a 80-tých letech .

Tento fakt však naprosto nic nemění na skutečnosti, že Jerry Goldsmith byl, je a stále bude jednou z nejobdivuhodnějších osobností amerického filmu. Člověkem, který neváhal jít nekompromisně svou vlastní cestou, což se v Hollywoodu ani zdaleka nepodaří každému.

Looney Tunes Back in Action (2003), Picasso at the Lapin Aguile (2003), Star Trek: Nemesis (2002), The Sum of All Fears (2002), Along Came A Spider (2001), The Last Castle (2001), Hollow Man (2000), The Haunting (1999), The Mummy (1999), The Thirteenth Warrior (1999), Deep Rising (1998), Mulan (1998), Small Soldiers (1998), Star Trek: Insurrection (1998), U.S. Marshals (1998), Air Force One (1997), The Edge (1997), Fierce Creatures (1997), L.A. Confidential (1997), Chain Reaction (1996), City Hall (1996), Executive Decision (1996), A Family Thing (1996), The Ghost and the Darkness (1996), Star Trek: First Contact (1996), Congo (1995), First Knight (1995), Powder (1995), Star Trek: Voyager (1995), Angie (1994), Bad Girls (1994), I.Q. (1994), The River Wild (1994), The Shadow (1994), Dennis the Menace (1993), Malice (1993), Matinee (1993), Rudy (1993), Six Degrees of Separation (1993), The Vanishing (1993), Basic Instinct (1992), Forever Young (1992), Love Field (1992), Medicine Man (1992), Mom and Dad Save the World (1992), Mr. Baseball (1992), Not Without My Daughter (1991), Sleeping with the Enemy (1991), Gremlins 2: The New Batch (1990), The Russia House (1990), Total Recall (1990), The 'burbs (1989), Criminal Law (1989), Leviathan (1989), Star Trek V: The Final Frontier (1989), Warlock (1989), Rambo III (1988), Rent-a-Cop (1988), Extreme Prejudice (1987), Innerspace (1987), Lionheart (1987), Hoosiers (1986), Link (1986), Poltergeist II: The Other Side (1986), Baby... Secret of the Lost Legend (1985), Explorers (1985), King Solomon's Mines (1985), Legend (1985), Rambo: First Blood Part II (1985), Gremlins (1984), The Lonely Guy (1984), Runaway (1984), Supergirl (1984), Dusty (1983), Psycho II (1983), The Return of the Man from U.N.C.L.E. (1983), Twilight Zone: The Movie (1983), Under Fire (1983), The Challenge (1982), First Blood (1982), Inchon (1982), Poltergeist (1982), The Secret of NIMH (1982), The Final Conflict (1981), Night Crossing (1981), Outland (1981), Raggedy Man (1981), The Salamander (1981), Caboblanco (1980), Alien (1979), The Great Train Robbery (1979), Players (1979), Star Trek: The Motion Picture (1979), The Boys from Brazil (1978), Capricorn One (1978), Coma (1978), Damien: Omen II (1978), Magic (1978), The Swarm (1978), Contract on Cherry Street (1977), Damnation Alley (1977), High Velocity (1977), Islands in the Stream (1977), MacArthur (1977), Twilight's Last Gleaming (1977), The Cassandra Crossing (1976), The Last Hard Men (1976), Logan's Run (1976), The Omen (1976), Babe (1975), Breakheart Pass (1975), Breakout (1975), A Girl Named Sooner (1975), Medical Story (1975), The Reincarnation of Peter Proud (1975), Take a Hard Ride (1975), The Terrorists (1975), The Wind and the Lion (1975), Chinatown (1974), S*P*Y*S (1974), A Tree Grows in Brooklyn (1974), Winter Kill (1974), Ace Eli and Rodger of the Skies (1973), The Don Is Dead (1973), Hawkins on Murder (1973), Indict and Convict (1973), One Little Indian (1973), Papillon (1973), Police Story (1973), The Red Pony (1973), Shamus (1973), The Culpepper Cattle Company (1972), Lights Out (1972), The Man (1972), The Other (1972), Pursuit (1972), The Brotherhood of the Bell (1971), Crawlspace (1971), Crosscurrent (1971), Do Not Fold, Spindle, or Mutilate (1971), Escape from the Planet of the Apes (1971), The Going Up of David Lev (1971), The Homecoming - A Christmas Story (1971), The Last Run (1971), The Mephisto Waltz (1971), Wild Rovers (1971), The Ballad of Cable Hogue (1970), Patton (1970), Rio Lobo (1970), A Step Out of Line (1970), Tora! Tora! Tora! (1970), The Traveling Executioner (1970), 100 Rifles (1969), The Chairman (1969), The Illustrated Man (1969), Justine (1969), Bandolero! (1968), The Detective (1968), Planet of the Apes (1968), Sebastian (1968), The Flim Flam Man (1967), Hour of the Gun (1967), In Like Flint (1967), The Karate Killers (1967), Warning Shot (1967), The Blue Max (1966), One of Our Spies Is Missing (1966), The Sand Pebbles (1966), Seconds (1966), Stagecoach (1966), To Trap a Spy (1966), The Trouble With Angels (1966), The Agony and the Ecstasy (1965), In Harm's Way (1965), Morituri (1965), Our Man Flint (1965), A Patch of Blue (1965), The Satan Bug (1965), Von Ryan's Express (1965), Fate Is the Hunter (1964), Rio Conchos (1964), Seven Days in May (1964), Shock Treatment (1964), The Spy With My Face (1964), A Gathering of Eagles (1963), Lilies of the Field (1963), The List of Adrian Messenger (1963), The Prize (1963), The Stripper (1963), Take Her, She's Mine (1963), Freud (1962), Lonely Are the Brave (1962), The Spiral Road (1962), The Crimebusters (1961), The General with the Cockeyed ID (1961), The Expendables (1960), Studs Lonigan (1960), City of Fear (1959), Face of a Fugitive (1959), Black Patch (1957), Don't Bother to Knock (1952).