Nejplodnější český skladatel filmové hudby, mistr stylizace,tvrdohlavý solitér jdoucí vždy za svým cílem,člověk s neobyčejným smyslem pro vnímání filmových obrazů,autor nespočtu geniálních skladeb pro filmy loutkové i hrané,komedie i dramata,historické filmy i snímky žánru sci-fi. Dosud legendami opředená postava, pro mnohé nedostižný vzor – to je na úvod ten vůbec nejstručnější výčet toho, kým byl – Zdeněk Liška.

Narodil se ve Smečně u Kladna 16. Března 1922. Otec byl horníkem, ale také výborným muzikantem, který hrával se svou kapelou na všech místních svatbách, křtinách i pohřbech. Není tedy divu, že Zdeněk hrál už v osmi letech na tahací harmoniku a housle a své první skladby komponoval v době studií na Slánském gymnáziu.Tehdy se také vzepřel svým rodičům a přestoupil na pražskou konzervatoř, kde studoval kompozici a dirigování, jelikož se chtěl právě dirigentem stát. Naštěstí k tomu nedošlo a Liška tak putuje v roce 1946 namísto do Humpolce ( kde z něj mohl být všemi ctěný ředitel hudební školy) přímo do filmových ateliérů ve Zlíně, a to na pozvání svého bývalého profesora ze Slánského gymnázia Jaroslava Novotného.

Tam začal psát nejdříve hudbu k filmům reklamním (tak vznikla např. dřeváčková serenáda z reklamy na letní dřeváky – Liškova údajně vůbec první zlínská skladba), ve kterých se dokonce někdy objevil i v nějaké menší herecké roli (Kaněrova reklama ve stylu grotesky – Postel o5hp). Kariéra v tom pravém slova smyslu začala až ve chvíli, kdy si jeho talentu povšimla dvě režisérská esa tehdejšího zlínského animovaného filmu – Hermína Týrlová (bizarní a děsivá hudba pro jejího Ferdu Mravence spolehlivě děsí každou generaci dětí) a Karel Zeman (série o panu Prokoukovi).

Prvním celovečerním filmem Zdeňka Lišky byl v roce 1952 Cikánův film Pára nad hrncem, následuje řada filmů dokumentárních (např. Z Argentiny do Mexika dvojice Zikmund a Hanzelka) , animovaných a konečně i první skvosty filmového plátna, v nichž můžeme jeho hudbu obdivovat díky televizní obrazovce i dnes. Koncem padesátých let už byl Liška natolik ceněným a uznávaným členem zlínských (teď už vlastně gottwaldovských) ateliérů, že se dokonce podílel i na konečném obrazovém sestřihu některých filmů a často je i ruchově ozvučoval. Jeho filmové cítění a obdivuhodný smysl pro rytmus můžeme obdivovat např. i u Zemanova filmu Vynález zkázy(1957), ke kterému složil půvabnou “strojově” znějící retro – hudbu pro spinet, čímž navodil dokonalou iluzi technického věku 19.st. podílel se však právě i na konečném sestřihu, jelikož se tento film zdál dramaturgické komisi v původní – Zemanově – verzi příliš zdlouhavý a nezáživný. Právě díky zásahu Zdeňka Lišky vypadlo z filmu vše nepodstatné a byl nasazen zcela nový rytmus vyprávění děje (to vše ovšem samozřejmě proběhlo se Zemanovým svolením).Ale přicházejí další filmy – Lipského komedie Cirkus jede(1960), Vláčilova poetická Holubice(1960), Krejčíkův Vyšší princip (výhružně znějící bubny a píšťaly ve variaci na fašistické pochody), Zemanův Baron prášil(1961) a drama Ďáblova past(1961). Od konce padesátých let už psával hudbu k sedmi až osmi celovečerním filmům ročně. Ve všech žánrech, v jakémkoli hudebním stylu a zároveň vždy osobitě, což se podaří je opravdovým mistrům. Pouhý talent by však asi nestačil. Liška navíc perfektně ovládal i řemeslo, což bylo dáno nejen studiem na konzervatoři, ale také tím, že sám hrál na trubku, trombón, harmoniku, klavír a housle. Věděl tedy jak hudbu pro nástroje psát, měl jasnou představu o tom, jak má hudební těleso znít a tak pro něj nebyl problém napsat skladbu pro smyčcový orchestr, sbory, symfonický orchestr nebo třeba orchestr dechový. Navíc vymýšlel zcela netradiční obsazení nástrojů, kde vedle sebe často hráli třeba i tak rozdílné nástroje jako je harmonika a lesní roh nebo triangl a trumpeta.

Od konce padesátých let už Liška není jen majetkem ateliérů gottwaldovských. Někdy až dvakrát týdně putuje vlakem z Gottwaldova do Prahy a zpět. V Praze od vlaku byl vždy dopraven do hotelu Šroubek, kde měl v pokoji postavený klavír, na kterém si svou hudbu přehrál a pak pokračoval do studia Filmového symfonického orchestru ve Smečkách, kde se nahrávalo. Legendárními se nestaly jen tyto jeho železniční cesty, ale i způsob komponování. V Praze si vždy vyžádal krabice s filmem, zavřel se s nimi do projekce, nechal si donést spoustu pití a jídla a pak už jen skládal. Se stopkami v ruce – hudba byla filmu vždy šitá přesně na míru. Mezi Prahou a Gottwaldovem putuje celých deset let. Pak koupí vilu v Hlásné Třebáni, stříhací stůl a komponuje už jen doma. Právě tehdy – v sedmdesátých letech – udělá nejvíce práce.

Liška hudbu nikdy nepovažoval jen za pouhou ilustraci děje, ale naopak za jednu z nejdůležitějších složek filmového vyprávění. Jeho hudba filmové prostředky umocňovala, posvěcovala. Nejpřesvědčivějším důkazem tohoto tvrzení je nepochybně Markéta Lazarová(1967). Právě Markétou začíná nejbohatší období jeho tvorby a zároveň i její nová éra. Od této chvíle už mu obvykle hudební nástroje nebudou stačit. Sugestivní vokální party, údery do laděných i neladěných bicích nástrojů, zvony, lidské hlasy v ozvěnách, krákání vran – to vše dotváří celkovou atmosféru tohoto mistrovského filmového díla, symfonické básně sdělované takřka výhradně jen obrazem, hudbou a ruchy. Příroda a přirozenost pohanství vůči falši centrální křesťanské ideologie – toto nelehké téma se podařilo panu Vláčilovi a panu Liškovi převést na filmové plátno tak geniálně, že až dosud nevznikl žádný další český film, který by se jen o pouhý vlásek k Markétě alespoň přiblížil.

Tímto filmem však Liškovy experimenty samozřejmě neskončily. Byl vůbec prvním skladatelem, který používal jako doplněk instrumentální hudby lidský hlas bez textu. Tímto zlidštěním instrumentálního projevu pak dosahoval i vyšší realističnosti filmu. V jeho hudebním projevu se začínají stále častěji objevovat disonance, bizarní zvukové a hudební kombinace, často slyšíme i lidské hlasy i místo rytmické skupiny (místo bicích). Hudba je většinou akční, energická a vždy rafinovaná.

Dalšího vrcholu své tvorby dosáhl Liška 10 let po Markétě Lazarové v trilogii: Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu(1977, režie J. Schmidt), kde se pokusil zcela zrušit realistickou zvukovou stavbu daného příběhu a nahradit ji zvuky abstraktními, k čemuž použil zvukovou smyčku s různým ťukáním, boucháním a kvílením. K tomuto základu pak zkomponoval ještě normální hudbu a vše následně zkompletoval do jednoho celku. Stejný styl hudby uslyšíme i ve Švankmajerových krátkých filmech Don Šajn, Leonardův deník a Rakvičkárna, kde jsou zvukové ruchy opět zakomponovány už přímo do hudby. Liškova snaha dosáhnout za každou cenu plánovaného a potřebného zvukového efektu je nezlomná. Chřestění, extatické údery do bubnů či třeba desky stolu, cinkání zvonků, zvuky vibrafonů, to vše spolu koexistuje v neuvěřitelné a vzácné shodě.

Ale Zdeněk Liška je stále schopen skládat i hudbu klasickou, což dokazuje jak v mnoha filmech (např. Herzův Spalovač mrtvol – 1968 – kde zazní hudba sladce děsivá, etérická, verdiovsky vznosná i funerální), tak především svou účastí na tvorbě multimediálního památníku oslavujícího dvě a půl tisíciletí trvající Perskou říši. V roce 1968 navštívil na výstavě Expo v Montrealu náš pavilon iránský císař Mohammad Rezál Šáh Pahlaví se svou ženou Farah a byl ohromen – ohromen českou multimediální projekcí Kinoautomat (tvůrců Radúze Činčery a Jaroslava Friče), ke které právě Liška složil hudbu. A tak Jaroslav Frič – autor expozice, kameraman Emil Sirotek, střihač Alois Fišárek a Zdeněk Liška a nakonec putovali do Iránu a pracovali pro Jejich veličenstva. Na zakázku císařského páru pak Liška složil ještě několik dalších skladeb a navíc i státní hymnu jednoho z arabských států (údajně Kuvajtu).

I přesto, že byl Liška značně exponovaným autorem, nikdy se politicky neangažoval. Nebyl členem žádného svazu umělců a navíc vydělával na svou dobu zcela nesocialistické peníze ( i v éře tuhé komunistické normalizace brával běžně až sedmsettisíc korun za film – ročně si tedy vydělal i několik milionů). Jedinou jeho úlidbou komunistickému režimu byla ochota komponovat hudbu pro jakýkoli projekt – a to třeba i politicky angažovaný. Uveďme dva příklady – Vávrův cyklus Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy a televizní seriál Třicet případů majora Zemana. Ale řekněme si na rovinu – Liškova hudba je nakonec tím jediným, co si v tomto seriálu zaslouží pozornost.

Koncem sedmdesátých let začal Liška práci pomalu odmítat. Celý život trpěl cukrovkou a s přibývajícím věkem narůstaly i zdravotní problémy. Špatně chodí a ještě hůře vidí, ale jeho druhá žena Dana (sboristka, kterou poznal při natáčení hudby k Markétě Lazarové) je mu více než oporou. V roce 1979 stihne ještě dokončit hudbu ke Krejčíkově Božské Emě (Krejčík byl mimochodem jediným režisérem, který si dovolil svobodomyslnému a těžko ovladatelnému Liškovi mluvit do jeho práce), Signum laudis ( zde opět uslyšíme Liškovu oblíbenou, smutně znějící trubku křídlovku, která je vzpomínkou na dobu, kdy hrával na pohřbech s kapelou svého otce) a Rukojmí v Bella Vista. Pro film Páni kluci doporučuje místo sebe Petra Hapku, čímž vlastně zahájil kariéru tohoto skladatele. Posledním dokončeným filmem je opět film Krejčíkův – Povídka Malostranská.

Umírá 13.7.1983 v jednašedesáti letech.

Výběr z filmografie                                                                     

Tam na konečné (1957 - J. Kadár, E. Klos) Kam čert nemůže (1959 - Z. Podskalský) Probuzení (1959 - J. Krejčík) Smrt si říká Engelchen (1963 - J.Kadár, E.Klos) Ikarie XB - 1 (1963 - J. Polák) Čintamani a podvodník (1964 - J. Krejčík) Obchod na korze (1965 - J. Kadár, E. Klos) Lidé z maringotek (1966 - M.Frič) Údolí včel (1967 - F. Vláčil) Svatba jako řemen (1967 - J. Krejčík) Čest a sláva (1968 - H. Bočan) Touha zvaná Anada (1969 - J. Kadár, E.Klos) Adelheid (1969 - F.Vláčil) Ovoce stromů rajských jíme (1969 - V. Chytilová) Luk královny Dorotky (1970 - J. Schmidt) Už zase skáču přes kaluže (1970 - K. Kachyňa) Partie krásného dragouna (1970 - J. Sequens) Pěnička a paraplíčko (1970 - J. Sequens) Lišáci - myšáci a šibeničák (1970 - V. Šimková - Plívová) Hry lásky šálivé (1971 - J. Krejčík) Jáchyme, hoď ho do stroje (1974 - O. Lipský) Sirius (1974 - F. Vláčil) Pavlínka (1974 - K. Kachyňa) Nevěsta s nejkrásnějšíma očima (1975 - J. Schmidt) Malá mořská víla (1976 - K. Kachyňa) Dým bramborové natě (1976 - F.Vláčil) Stíny horkého léta (1977 - F. Vláčil) Setkání v červenci (1978 - K. Kachyňa)