I.

Pak odešla.
A nic.
Země se nezachvěla, listy stále usínaly za podzimního, ještě teplého vánku.
Slunce na modré obloze se hnulo sotva o pár, ze Země těžko pozorovatelných centimetrů, … ale na tomhle přeci nikdy nezáleželo.
Vlastně je všechno jako vždycky a přesto o poznání složitější.

Byla krásná.
Nevšimla jsem si barvy očí, přestože mě neustále pozorovaly. Jo. Je to zvláštní.
Vlasy jí hladily ramena a letmo si vzpomínám, že byly tak sladce černé jako pendreky z poutí, co k nám vždycky jednou do roka přijede.
Účes vůbec nebyl složitý. K tomu, aby vypadal tak, jak ve výsledku, postačily jedny, zcela obyčejné sluneční brýle postrčené za ušima. Zrcadlily se na mě už z dálky.

Vlastně byla celá úplně obyčejná, její úsměv však nikdy nezapomenu, jako slova, která mohou znamenat všechno stejně dobře, jako to přelétavé nic, co nikoho nezajímá a já, nejspíš nemám právo chápat, proč to vše řekla zrovna mně.

Je více než pravděpodobné, že už ji nikdy nepotkám. Nikdy se nezeptám na všechny otázky, které mi dala svým pohledem. Které mi kladla svými nadmíru jasnými slovy, nevím jak a nevím ani proč.

Zmizela.

Jako poslední verš, co všechno změní od začátku do konce a hlavně, aby měl smysl jen tam, kde smí.

- Smím?

Nemluv.
Neodpovídej.

Protože někdy jsou věci krásnější jako záhady mající svá kouzla, která ostatní nepoznají ani v nejhlubších koutcích vlastních, ani cizích fantazií…

                                                                              Protože tolik lidí žije ve své realitě.

 


Po chvilce čekání k nám dorazil autobus.
Myslela jsem si, že budu moci konečně spát.
Spát.
Ano, myslela jsem si, že cesta domů k potlačení únavy postačí.

Právě teď jsi mi doopravdy pomohl.

Nevím však, jestli si nezačal už dříve, když jsme po sobě pokukovali. Ale možná, že ti to vůbec nepřišlo důležité. Možná, že ani jeden z těch pohledů pro tebe nebyl ničím víc…
Pro mě však ano.
Zamilovala jsem si je.
- Věděl jsi to?

A mlč.

Já nechci žádná slova, nechci ani jednu odpověď. Nechci zázraky, těch je pro mě dost právě tam, kde žádné nejsou. Jo. Jsem dítě. Je ale krásné vědět to a mnohem krásnější je cítit, že se to jen tak nezmění.

Tvé hádanky, které jsi mi dal bez toho, že bys o tom věděl, mi dávají důkaz, že „jsem“ i v době, kdy v slzách všechno končí moc hluboko uvnitř.
Jako tenkrát.

A teď jsi i ty jednou z mých dalších hádanek a zřejmě bez tajenky.

Nikdy jsem ale nedovolila, aby mě mohl někdo poznat. Sama nevím, kdo jsem. Nevím, proč dělám věci, které dělám a nevím ani to, co doopravdy chci.
Jenže teď asi nemá cenu přemýšlet, nemyslíš?
Víš, chtěla bych jít prostě dál, jen tak...

                                     Protože všechny cesty se někde sbíhají a ty jsi už teď mnohem víc.

Pokoušela jsem se usnout, ale přes veškerou únavu to nedokážu.
Autobus sebou hází.
Slunce už zapadá.
Jsem tady a ty tam někde jsi.

Třeba právě sedíš a přemýšlíš.. Možná přemýšlíš o mně. A možná ne. Proč taky.

Nejspíš si povídáš se svými vrstevníky. Netuším o čem, ale chtěla bych, aby ses usmíval.
Chtěla bych, aby ses pořád jenom usmíval. Nějak si mi vsoukal do hlavy sen o tom, že tvůj úsměv hojí rány. Ale nejspíš to není možné.
Je zvláštní, že mě tak zajímáš.
Proto raději otevírám oči?

Zajímalo by mě, jestli se něco změnilo, když se mi všechno zdá tak kouzelně jiné.

Zajímavější.

Jako bych tady byla poprvé. Jako by každá věc měla svůj účel, bez kterého by mi svět připadal chudší.

Zvláštní.

A vlastně ani ne. Byla moje chyba, že jsem to všechno neviděla.

Jenže nic.

Všichni by chtěli být doma, já ne. Netušila jsem, že se mi bude líbit i ta dlouhá cesta autobusem. Ale okolnosti nás prostě mění.
Vážně.
Neříkám, že to nechápu, ale co se se mnou v tu chvíli děje, mi zrovna jasné nepřipadá.

Míjíme velký dům s modře svítícím nápisem, který z dálky nezvládnu přečíst. Myslím si, že je to nějaká moc velká zahraniční firma.

Rozsvěcují se pouliční lampy.
Maloměstské uličky i větší ulice jsou téměř prázdné.
Aut směřujících na jih je stále mnoho.
Všichni pořád někam spěchají.
Já se zastavila na začátku.

Ani nevíš, jak moc si Tě vážím.
Je tak strašně málo lidí, co se vydrží dívat do očí snílkovi, jako jsem já.
Zrovna hádáš jejich barvu. Jsi první.
Co v nich ale vidíš dál, když se pořád tak díváš… Pořád se díváš.
Proč? Máš vůbec důvod?

Cítím Tě.

Mám strach z toho, že pro mě tolik znamenáš. Mám strach z toho, že to skončí, jako všechno krásné, ale chtěla bych ti věřit. Jsi to, co jsem hledala, nebo snad vůbec nejsi a já se ztratila ve vlastním snění…?

Ne.

Víš, já nejsem zvyklá na to, že je někdo se mnou. Víš, myslím, jen tak. Protože by sám chtěl. Ať už jen v myšlenkách a nebo doopravdy.
Já nevím, co pro tebe znamenám.
Třeba jsem si to všechno jen vymyslela.
Třeba si jen můj smích hraje na vítězství za další z mých přání.

Jenže Tys tam opravdu byl.

                                       Byl jsi tam, když jsem se probudila a za to ti, Davide, děkuju…

PS –

Možná, ta paní z Davu myslela Tebe.

Polož své srdce vedle mého. Ale nemusíš. Přísahám, že můžeš všechno zahodit a já se zlobit nebudu. Zase se rozloučíme a začneme znovu. Každý sám. Já pouze nechci litovat toho, co bych neudělala.
Pomaluj lásku Měsíčním svitem a zabal ji do půlnočního větříku.
Zkus mi věřit.
Já už vím, že snění je mnohem víc než všechno ostatní.
Proto mi slib, že nikdy nezapomeneš snít, … a nic jiného už neslibuj.

Zachránils mé dny.
Objal noci, kdy se topím ve všech pocitech z ničeho.
A vím, že jednou budu taky ničí.
To už tak musí nejspíš být.

......Zůstaň. Ještě na malou chvíli. Prosím.