Nemám ráda Halinu Pawlowskou. Tedy to jsem řekla špatně. Já Halinu Pawlowskou velmi ráda čtu, obdivuji její psaná díla a považuji ji za jedinečnou spisovatelku. Já ji nerada vidím. Nevím proč. Občas se potkáváme. Ona sem jezdí natáčet (asi „Banánové rybičky“), jeden můj kamarád dělá u televize, tak semtam všichni tři na sebe narazíme v nebo před „Blau Cafe“ v Brně.
Abych to upřesnila, my se s paní Pawlowskou neznáme, nikdo - ani ten kamarád - nás nikdy nepředstavil. Dokonce jsem toho kamaráda o to, aby nás nepředstavoval, výslovně požádala. Ale pokaždé, když ji před nebo v tom „Blau Cafe“ potkám, tak uhnu očima, jakoby mi něco provedla a jakoby mi pohled na ni byl nepříjemný.
Vážně absolutně netuším, proč její vizáž vzbuzuje ve mně negativní pocity. Neumím to vysvětlit jinak než iracionální idiosynkrazii. Česky řečeno, zdravým rozumem nepochopitelnou osobní nesnášenlivostí. Ale čtu ji ráda. Moc.
Její povídky jsem si oblíbila tehdy, když jsem jednou - bylo to hodně dávno - šla přes Brno a depka rozežírala samé dno mé dušičky, takže dušička zvažovala alternativu dobrovolného opuštění mého těla cestou perorálního požití něčeho drsného. Hold, depky to občas lidem dělávají. A vtom jsem zahlédla v jakési výloze knihu s názvem, který mi připadl jak záchranná brzda: „Proč jsem se neoběsila“.
Knihu jsem si koupila. Začíná takto: „Proč jsem se neoběsila? Já jsem se nikdy oběsit nechtěla“.

Tak já vám pro změnu povím, proč se již od dětství nebojím sexuálních maniaků. Protože jsem do svých asi 13 let nevěděla, co je to sex, že takový jev vůbec existuje, a že nějací maniaci vůbec jsou...

Ale pěkně po pořádku..
Z data a místa mého narození (15. srpna 1955, SSSR) se dá prostou aproximací odvodit, že mé dětství bylo vyzdobeno bouřlivě se rozvíjejícím socializmem v zemi, kde zítra znamená včera. Neodmyslitelnými atributy socialistické reality byli pionýři a také absence sexu.
Teď vám musím naprosto vážně oznámit, že ještě jako 13-letá jsem netušila, že moji rodiče mohou dělat v posteli něco jiného, než prostě spát. Mně ani mé ségře nikdo v rodině o sexu nevyprávěl, to slovo bylo tehdy tabu. Navíc mně by to stejně ani v nejmenším nezajímalo, protože jsem měla neuvěřitelný počet mnohem dobrodružnějších zájmů a zálib. A právě toto mi - paradoxně - zachránilo mé psychické zdraví, a kdoví jestli ne život.
Od útlého dětství jsem byla vzorné dítě. Jako mimino jsem, prý, téměř vůbec naplakala. Od 5 let jsem chodila do hudebky na klavír. Od 6 let jsem chodila ke své tetě na hodiny angličtiny. Když mi bylo 7, tak jsem šla do školy s rozšířenou výukou chemie. Když mi bylo 9, tak do naší školy přišli trenéři ze sportovní školy a vybrali mne do kroužku sportovní gymnastiky. Když mi bylo 10, opustila jsem svoji rozšířenou výuku chemie, protože mne přijali do baletní školy Velkého divadla. Za 4 roky jsem si zlomila palec na noze a ten mi špatně srostl. Odešla jsem z baletní školy Velkého divadla, protože „piškoty“ (to jsou baletní boty) pro mne nebyly moc pohodlné, a vrátila jsem se k té rozšířené chemii. Mezi tím - tedy mezi těmi 10 a 14 - jsem dělala to všechno najednou - balet, klavír, gymnastiku, samozřejmě i povinné školní předměty. A aby toho nebylo málo, tak jsem se dobrovolně přihlásila do kroužků žurnalistiky, fotografie a botaniky.
Byla jsem totální jedničkářka. Chodila jsem na šachové turnaje, na různé okresní a městské olympiády a doučovala jsem „slabší“ spolužáky. A samozřejmě jsem byla pionýrka. Taková ta pěkná, nažehlená, s rudým šátkem na krku.
A ještě jsem se v dětství hrozně vzorně chovala (to mi vydrželo do 40). Pomáhala jsem starším, pomáhala jsem mladším, pomáhala jsem slabším. Doma jsem vyvěsila rozvrh pravidelných úklidových prácí a požadovala jsem po všech členech rodiny, aby ho striktně dodržovali. Ve škole si mne nemohli vynachválit. Věděla jsem, co má činiti správná pionýrka. A poslouchala jsem své rodiče, prarodiče a učitele.
V 11 letech jsem vypadala na sedm a půl. Byla jsem nejmenší ve třídě, hubená na ultimu, děsně blonďatá, na hlavě jsem nosila obrovskou bílou naškrobenou mašli a byla jsem dost výřečná. Ne že by hubatá, ale vždy jsem si ponechala právo na poslední slovo. Zkrátka taková ta autoritativní pididívka.
A jednoho krásného moskevského večera ona pididívka (tedy já ve 40 let starém provedení) kráčela razným baleťácko-gymnastickým krokem od zastávky trolejbusu přes celý areál Paláce pionýrů až na jeho samý konec, kde se nacházela budova sportovní školy. Šla jsem na trénink. V jedné ruce jsem měla svoji přetěžkou školní aktovku zatvrzelé jedničkářky, v druhé takový ten klasický socialistický pytlík se školními přezůvkami, ručníkem a gymnastickým úborem.
Byla zima. Opravdová moskevská zima. V té době v Moskvě bylo podstatně více sněhu, než teď (to víte, globální oteplování). Auta, domovníci a další povolané osoby a stroje odklízeli sníh o stošest. A výsledkem jejich práce byly nejen čisté silnice a chodníky, ale i vysokánské sněhové svahy podél nich. Několik takových svahů bylo i v areálu Paláce pionýrů. A kolem jednoho z nich jsem právě onoho osudného krásného chladného moskevského večera šla.
Najednou spod toho sněhového svahu vyběhl mužíček - mohl mít tak 35 až 40, nervózně se rozhlédl a zeptal se mne: „Holčičko, prosím Tě, nemohla bys mi pomoci?“
A protože jsem - jak již bylo uvedeno - věděla, co má činiti správná pionýrka, tak jsem samozřejmě odpověděla: „Ano.“ Pionýři přece starším lidem mají pomáhat. Pak mi mužíček  spikleneckým tonem řekl: „Tak pojď sem.“
Vylezli jsme na ten sněhový svah a po jeho druhé straně jsme z toho svahu slezli dolů. Najednou se ukázalo, že mužíček je snad kouzelník - odněkud z neznáma vytáhl zvláštní věc, takový ten váleček nebo spíše klacek. A tázal se: „Nemohla bys, prosím tě, dělat ručičkou takhle?“ Předvedl mi, jak svojí rukou jezdí po tom klacíku sem-tam, sem-tam. Sice nějak moc zajímavé mi to nepřipadalo, ale měla jsem před tréninkem chvíli čas, a navíc - staršímu člověku se přece musí pomoci. Tak jsem se chopila klacku - překvapilo mne, že v té zimě byl teplý - a opakovala jsem po mužíčkovi ten pohyb. Aby vám bylo jasno - onanovací pohyb. Jenže to, co to bylo za „klacek“, a také, co to je „onanovací pohyb“, jsem se dozvěděla až po několika dalších letech. V té chvíli jsem to netušila. Poctivě jsem makala na pomoci bližnímu.
Mužíček se tvářil spokojeně. Řekla bych, téměř dojatě. Jenže pak to přišlo... Vždy říkávám, že lidé nejvíc doplácejí na nedostatek pocitu míry. „Onanovací“ pohyb - tak poctivě prováděný mnou - se již asi začat zdát mužíčkovi fádním. Tak se mne zčista jasna zeptal: „A nemohla bys to vzít do pusinky?“ (To „to“ mělo být tamto, čili ten „klacek“). Podezřívavě jsem si mužíčka prohlédla. A razně verdiktovala: „Ne.“
Mužíček - zpočátku asi hodně překvapený mojí bezmeznou důvěrou v jeho osobu stejně jako mojí ochotou a pak fascinovaný naším naprosto dokonalým souzněním při právě probíhající (onanovací) spolupráci - byl teď silně zaskočen. Byl v šoku z nečekaného odmítnutí... Chvíli lapal po dechu a pak mu ještě další chvíli trvalo, než ten dech znovu chytil. Nakonec se dal do kupy, naježil se a pak - stejně rázně jako já - jen šeptem - odpálkoval: „A proč?“
Moje odpověď byla výstižná, naprosto odzbrojující - a hlavně - pravdivá. Kromě toho neponechávala žádný prostor k vyjednávání, úvahám či pouhé diskuzi. Zněla totiž: „A protože mi babička s dědečkem říkají, že si nesmím dávat do pusinky neznáme věci, zvláště nejsou-li umyté!“
Nastala nucená přestávka. Dlouhá. Mužíček asi chvíli přemýšlel o tom „who is who“ a kdo tady co z koho dělá. Poté opět měl krátkodobé problémy s dechem. A pak - když ten dech dnes již podruhé opět chytil - jen tiše prohodil: „Aha...“
„Klacek“ zmizel stejně rychle a záhadně, jak se objevil. Stále jsem netušila, co se to vlastně objevuje a mizí, ani odkud a kam. Nejvíce z celého tohoto dění mne fascinovalo právě to náhle objevení a zmizení té prapodivné věci, pro níž jsem vymyslela krycí název „klacek“.
Mužíček rozčarovaně a sklesle dodal: „Tak já Ti děkuji.“ Řekla jsem: „No, to vůbec nemáte za co.“ A hrdě jsem dodala: „Jsem přece pionýrka. A pionýři vždy pomáhají starším.“ Podala jsem mu na rozloučenou ruku. A vyšplhala jsem se zpátky na sněhový svah.
Nevím, s jakým psychickým traumatem z onoho našeho setkání vyvázl ten mužíček. Snad ho sny o hrůzostrašných pidipionýrkách s pohotově nastavenou rukou a až moc dobře prořízlou pusou, plnou logických a nenapadnutelných argumentů nepronásledovaly až do smrti.
Já jsem ale pokračovala ve své cestě dál se vztyčenou hlavou, posilněná vědomím, že jsem vykonala další ušlechtilý čin - pomohla jsem staršímu muži, který asi měl problém a tu moji pomoc velmi, ve-e-elmi potřeboval.
Dorazila jsem do sportovní školy, převlekla jsem se v šatně. Dvouhodinový trénink proběhl jako obvykle: z bradel na kladinu, po kladině na prostná....
Po tréninku jsme spolu s ostatními děvenkami šly znovu do šatny, abychom se osprchovaly a hodily zpět do „civilu“.
Najednou do naši šatny vstoupily tři trenérky a jedna z nich suše pronesla: „Tak, holky. Dneska žádná z vás nepůjde domů sama. Převlečte se a my vás všechny doprovodíme do metra. Půjdeme všichni spolu a nikdo se nebude vzdalovat.“ Některé z nás - mne nevyjímaje - se zatvářily kysele, protože jsme nepotřebovaly metro, ale trolejbus. Metrem to bylo pro nás se zajížďkou.
Kdosi se zeptal: „A proč?“ Trenérky nejdříve zatnuly zuby, poté si zaťaly pěsti a pak si vyměnily pohledy plné blesků hněvu a pohoršení. Nakonec se jedna z nich zmohla na odpověď: „Protože se tady, v areálu, pohybuje maniak a obtěžuje malé holčičky.“
Ničemu jsem nerozuměla, ale s ostatními jsem to nekonzultovala. Jako správná pionýrka a vzorné dítě jsem poslouchala nejen rodiče, prarodiče a učitele, ale i trenérky. Takže jsem to brala tak, že to asi musí být.
Šly jsme svorně k metru. Přijela jsem domů. Rodičům jsem nic neřekla - připadalo mi to jako naprosto bezvýznamná událost. Jen v průběhu několika následujících dnů jsem několikrát vzpomněla na to slovo - maniak. Maniak... Co to vlastně je „maniak“? Asi to musí být někdo hodně zlý, když se o nás ty trenérky tolik bály...
Pak jsem se podívala do naší rozsáhlé rodinné knihovny, kde jsem našla slovník cizích slov. Tam jsem to zjistila. Maniak?.. Ale přece ten pán s tou podivnou věcí - s tím klackem - nemohl být žádný maniak... vždyť byl hodný... Slušně poprosil o pomoc. Pak poděkoval... Asi to byl někdo jiný...

Na tuhle - pro mne paradoxně směšnou - příhodu jsem si vzpomněla až po mnoha letech. Vlastně ani nevím proč. Celou dobu - ta léta - byla se všemi podrobnostmi a detaily dokonale „zakonzervována“ v mém podvědomí, v mé paměti... Možná právě proto, abych vám o ní teď se smíchem povyprávěla.
Nevím, co by na to řekl doktor Radim Uzel (ten slavný sexuolog, co píše glosy a komentáře do všech sdělovacích prostředků v této zemi). Jeden z nejlepších brněnských psychoanalytiků a sexuologů MUDr. Miroslav Petržela se po vyslechnutí této příhody v mém podání strašně a dlouho řehtal. Jiný velmi dobrý brněnský psychoanalytik (ten sexuologem není) PhDr. Milan Ženčák se neusmál vůbec. Zpotilo se mu čelo. A měl v očích za brýlemi velmi vážný výraz s nádechem hrůzy a zmatku.
Bez ohledu na psychoanalytiky a sexuology já mám na to svůj názor: Kdyby moje dětství připadlo nikoliv na léta šedesátá, ale na devadesátá či - nedej Bože - na dobu dnešní, tak by vše dopadlo úplně jinak. Pokud bych jako pěti- nebo desetiletá denně vídávala v novinových stáncích, trafikách, sámoškách, supermarketech a v boudičkách u metra erotické a porno časopisy... Pokud by místo kin a klubů všude byly samé bordely a herny tak, jako dnes... Pokud by zdi pokojů mých spolužáků byly vyzdobeny obrázky spoře oděných anebo naprosto obnažených peroxidových děv s poprsím velikosti školního globusu či alespoň melounu a s pohlavím jako z učebnice anatomie pro lékařské fakulty... Pokud bych každý večer v televizi viděla, jak si to někdo s někým (někdy ve dvou a někdy v pěti) naostro rozdává na posteli, na podlaze, pod posteli, v průčelí, na schodišti, v autě či na rotopedu... Pokud by můj tatínek měl doma takovou tu nafukovací pannu s líbivými tvary... Nechce se mi rozebírat další nechutné a nevkusné modifikace tohoto „pokud by“. Ale to bych zajisté věděla, co je sex a co je zač ten „klacek“.
Kdyby mne babička nebo maminka denně varovaly před tím, abych nejezdila ve výtahu s neznámými pány... A kdyby moje rodiče každý den po práci nahlas předčítali ty dnešní noviny, kde se to jen hemží glosami o chlípných kněžích, nabídkami erotických služeb, podrobnými popisy masakrů spáchaných mladistvými zločinci a články o sexuálních deviantech, kteří svoji oběť při nejlepším nejdříve zamordují a pak teprve opakovaně znásilní, tak bych určitě věděla, kdo je maniak. A to by, panečku, bylo jiné kafe.
To bych při setkání s tím mírumilovně vypadajícím mužíčkem asi začala přinejmenším blekotat, ale spíše vřískat, popřípadě ječet, utíkat, kopat, pokoušet se mu vytrhnout... A to je přece to pravé ořechové, o nějž maniakům jde a co nutně potřebují - strach, pláč a příkoří své oběti vynásobené pocitem, že tu svoji oběť mají v hrsti a ve své plné a neomezené moci.
Jsem ráda, že jsem byla narozena v roce 1955, že jsem byla slušně vychované dítě  z normální rodiny, že jsem byla v pionýru, že jsem dělala tu gymnastiku a že jsem byla malá a hubatá. A ještě jsem ráda, že dětství mého syna připadlo na to předpřechodné období, kdy zdi jeho pokojíčku ještě zdobily nevinné mapy Tolkienovy Středozemě...
Absence sexuální výchovy spolu s rozvojem mládežnických hnutí má svoje přednosti - malé (dokonce velmi malé) holčičky se nebojí sexuálních maniaků. A hlavně ti maniaci - alespoň někdy - dají na rázná slova malých, dobře vychovaných, autoritativních pididívek.
A když už jsme tou Halinou Pawlowskou začali, tak jí i skončíme. V její knize „Proč jsem se neoběsila“ je povídka s názvem „Život je správnej“. Končí výrokem autorky: „Z téhle historky vyplývá jen jedno: Pomáhejte mužům v nesnázích!“
Za sebe ještě dodám: A nezačínejte se sexuální výchovou svých dětí zbytečně brzy. A hlavně je nestrašte maniaky. Žádnými. Maniaci totiž nejsou.