Podívala jsem se ven, jak slunce zlatem ovívá pískoviště, kde si už tak brzo ráno hrály děti. Zdálo se, že jsou šťastné.
Jaká jsem byla já, když mi bylo pět, možná šest let? Byla jsem jako tyhle děti? Hrála jsem si, neuvažovala o čase, nevěděla, co je to snění?
Nejspíš ano. Však co tehda byl čas…

***

A pak jsem rostla…
Všichni říkali, že jsem po tatínkovi a jednou snad přerostu i jeho.
Strašně se tomu smáli, ale viděli jen to, co se děje navenek.. Viděli, jak mi postupně tmavnou vlasy, které byly kdysi jasnější něž kdejaká pampeliška. Sledovali, jak jsou mi staré věci malé a s pousmáním říkali: „Vidíš to, brzy Ti budou malé i ty nové botky… Rosteš jako z vody, holka moje.“ Maminka si to obzvlášť vychutnávala…
Já však věděla, že až jednou vyrostu, už nic nebude jako dřív.
Sama jsem si to neuměla představit, ale tušila jsem to… „Až budu, mami, tak velká jako Ty… budu si moci hrát na pískovišti?“ ptávala jsem se a následovně jsem otázku zavrhla. Vždyť by to bylo, jako kdybych ve svých málo letech chodila do práce a živila rodinu. „Mami, co jsou to sny? Mohou se zdát jen v noci? Víš, někdy se mi zdá, že žiju ve svém vlastním snění…“
„Počkej, sluníčko, až půjdeš do školy, tam ti všechno vysvětlí…“ sklopila oči a mně tenkráte připadalo, že svým pohledem uhýbá. Že se sama bojí odpovědi, kterou mi nebyla schopna dát… Zdálo se mi, že téma sny jí přijde snad strašidelné.. a kdo ví, třeba to tak doopravdy bylo.

***

Samým čekáním jsem pak byla hodně zklamána při závěru, že o snění se ve škole neučí. Poví Ti možná, že sny mohou být o tom, co se stalo za den.. O tom, co budeš chtít, na co budeš myslet večer před spaním,….
Ale o žádném jiném už nemluvili a já přesto věděla, že existuje.
Byla jsem jim za snílka.. přestože mi připadalo, že sami neví, co to slovo znamená…
Když jsem jim pověděla, že až vyrostu, přeji si být andělem.. Zachraňovat děti, když se topí. Pomáhat lidem, bolí-li je hlava nebo bříško… Nenechávat lidi opuštěné a bez lásky… bez důvodu žít..
Vysmáli se mi..
„Ty jseš prostě naivní trdlo.“ … tahle věta bolela, ale tehda jsem ji musela přijmout. Nebylo v mých silách změnit ji.
A dnes?

***

„Víš.. já nemám svůj styl. Neříkám, že černá je špatná a taky neříkám, že růžová je pro barbíny…
Já.. oblíkám se podle své nálady a bylo to naprosto v pohodě, dokaď mi kdosi neřekl, že jsem stejná i v životě.. že mé názory jsou jen odrážky nálad, že vlastně mé názory nejsou mými názory…
Chápeš?
Já nejsem dobrý člověk, Elle.“
A pak jsem utekla a slzy mi rozmazávaly řasenku. Má kamarádka zůstala stát jako opařená. Já vím, že jsem to možná neměla říci, vím, že tohle přiznání snad nebylo na místě v tuhle dobu, kdy se na mě všichni spoléhali. Spoléhali se, že znova budu lhát sama sobě. Herectví nebyl můj sen. Až teď to vím, bohužel. Tenhle sen totiž patřil mé vlastní matce a nikdo nemá právo vnutit mi jej.. Nemá. Byla jsem zbabělec. Utíkala před vlastními city, přáním být jednou tou, která bude stát alespoň za pohled z očí do očí bez toho, že by tento pohyb byl zapsán ve scénáři, bez toho, že by prostě musel být vykonán…
Ale takhle jsem byla jen loutka svého okolí. Tohle jsem zkrátka nebyla já. V tuto chvíli jsem už věděla, co je snění, ale bála jsem se říct, dát všem kolem znát, že i já to své mám. Bála jsem se, že by se někomu nelíbilo.
Věděla jsem, co je to láska a až teď mi došlo, že jsem ji nikdy nepoznala!
To, co mezi náma bylo, vlastně nikdy být nemělo. Myslím, že to stálo jen v nějakém racionálním dramatu. Byla to záležitost rozumová, nikoli ten krásný pocit, jako když si nemůžeš vzpomenout, jak přesně vypadá jeho řasa… Jak se usmál, když jste se dnes potkali ve frontě před jídelnou. Takhle to s náma nebylo! Přiznej si to! Myslím, že ani jeden z nás pořádně nevěděl, kdo je.
Byl prostě herec svého vlastního já.

***

„Víš, až jednou vyrostu, budu andělem…“
„Jsi prostě naivní trdlo, Týno…“
„Máš pravdu, Elle, já jsem naivní… Ale ne víc než ty.. Já si nemyslela, že já můžu změnit svět.. Já si nemyslela, že dobrá práce postačí ke štěstí..
Ta ti jej totiž nepřinese.. Kdepak, Elle, To ty jsi tady naivní… Nech mě žít svůj sen nebo alespoň pokoušet se, aby jednou snem nebyl… Víš co? Já si začala věřit, už nejsem ta, co předtím.. Už vím, že i já mohu mít svůj názor a že mnohdy je právě on hodně důležitý!“

***
Však co je čas.. ten si vymysleli lidé.
A tady končím. Odteď jsem to Já, kdo řídí svůj život.

***