Když si začnu hrát s myšlenkami...

Stála proti tobě. Černé oči upírala na tvůj obličej tak upřímně, až se ty tvé zalily slzami. A pálily, pálily a chtěla sis je protřít, jenže její pohled tě naprosto spoutal.
Pomalu a lehce mrkla. Na mžik vteřiny jsi zahlédla její zavřené víčko s nádhernými řasami. Černé líčení lehce přecházelo v rudou, která pokračovala až k obočí.
Usmála se na tebe. Při jejím nádherném smutném úsměvu ti naskočila husí kůže. Červené rty jí vynikaly a přitahovaly pozornost k bílým zubům, ano, dva lesklé bílé špičáky zahákla o spodní ret.
Natočila k tobě svou světlou tvář a na prst si natáčela dlouhé tmavě hnědé vlasy. Chvíli si s pramínkem mávala před obličejem a pak jej nechala volně spadnout k ostatním.
"Líbí se ti život?" prolomila napjaté ticho. Měla tichý, hluboký a lehce nakřáplý hlas.
Přikývla jsi. Milovala jsi vlastní život.)

"A těšíš se na smrt? Bude bolavá..." Schválně natahovala všechny ty věty, co řekla, všechna slova se ti táhla kolem uší a tys je vnímala jen... velice... pomalu... Hlavně, abys je vnímala všechny a pevně se ti uzamkly do duše.
Stoupla si. Dlouhé černé šaty se jí lehce snesly až k nohám, kde se rozšířené volánky zavlnily. Ten jemný vánek jsi cítila až na tváři.
"Máš jeden život a jednu sílu jít dál a vzdáš se jí... nebo ji snad vůbec nemáš?" dívala se na tebe, hlavu zvídavě nakláněla na stranu a svým pohledem vybízela k odpovědi.
"Nevzdám se jí," řekla jsi pevně.
"A držíš ji?" vyzvídala a v očích se jí lesklo.
"Ano." Tvá odpověď zněla zcela neoblomně.
Černé oči se zvětšily. Tvář jí zahalil podivný stín zahalený v červeném plášti.
"Jsi krásná. Máš zlaté vlasy, jemnou kůži, růžové, lidské rty, modré oči barvy květin na louce, upravené ruce....," chválila tě a přivírala své temné oči.

"A držíš v rukou svůj život," dokončila vlastní monolog a podívala se k zemi.
"Odhrň si vlasy z ramen," vyzvala tě. A ty jsi to pomalu, ale poslušně udělala.
"A nebojíš se smrti," pravila, když viděla tvůj holý krk, bez jediného šperku ze stříbra.
"Pojď blíž," vyzvala tě a ty jsi poslušně šla. A nedbala jsi vlastního tlukotu srdce, které jasně vysílalo signál strachu. Ty ses ale nebála.
"Bojíš se mě nebo smrti?" Jak zvláštně zněla tato otázka.
Podívala ses jí do očí. Stále byly celé černé bez kousku života.
"Poutají tě mé oči, taktéž mě ty tvé," říkala, jakoby sama pro sebe.
Opět se zakousla dvěma svými špičáky do rtu. Vybízela k boji.
Pak se k tobě naklonila. Její nesmrtelný úsměv se soustředil jen na tvé hrdlo.
"Voníš jako květiny. Všechny ty jejich barvy, jejich život. Já na sobě cítím smrt. Ta taky voní, víš. Jsi statečná."

Odklonila se od tvého krku, podívala se na tebe naposledy svým upřeným pohledem. Pak se otočila a šla se posadit zpět do svého křesla z černého sametu. Zavřela oči a její poslední slova byla: "Běž tedy cestou životem."
Temný pokoj se ti náhle slil do tisíce skvrn, přesto ses otočila a odešla.
Venku svítalo, mohla jsi poprvé zhlédnout východ slunce ze sídla upírů, byla jsi úplně první.
Doma jsi pak na sobě nenašla žádnou změnu, jen na krku ti zůstal červený otisk Morteliných rtů...