Když jsem byla dítě, myslela jsem, že slunce svítí pořád, že jedinou jistotou v životě je máma a že dětství nikdy nekončí.

Když jsem byla smutná, myslela jsem,  že mé trápení je nekonečné, problémy neřešitelné a smutek je věčný.

Když jsem byla šťastná, myslela jsem, že vše je růžové, že mě nikdo neporazí a že štěstí je věčné.

Ale pak jsem se zamilovala a doufala, že věčná je láska.
Život mě přesvědčil o tom, že:
Láska je pomíjivá, štěstí neexistuje, že mě porazí každý, kdo jen trochu chce. Že růžová je ta nejhorší barva na světě, že smutek trvá déle než věčnost, že z neřešitelných problému se brzo stanou smrtelné, že nekonečné trápení je opravdu trápení bez konce, že dětství končí a jedinou jistotou v životě je smrt. A že i to zpropadené slunce jednou vyhasne.

Zjistila jsem, že jediné, co je věčné je naděje: že po lásce zbudou krásné vzpomínky, že štěstí není zas až tak důležité a že i já někoho dokážu porazit. Růžová časem vybledne, věčnost není tak dlouhá, jak se zdá, problémů nebude tak moc. Konec by byl stejně nešťastný, dětstvím život nekončí, smrt umí být i bez bolesti.

A až slunce vyhasne, bude na zemi ještě osm minut světlo.