Zhruba v polovině tohoto roku byl na ČT2 uveden dokument "Bobby Mc Ferrin - Portrét"

Kdo z vás má trochu povědomí o jazzu a jazzových zpěvácích, tak tomu tohle jméno určitě něco říká. Někteří z vás dokonce i vědí, že Bobby Mc Ferrin rozhodně není jen nějaký běžný zpěvák. Je to člověk, který experimentoval se svým hlasem natolik, že dalece překročil hranice dosud známých možností.

Narodil se 11.3.1950 v New Yorku, jeho matka byla sopranistka, učitelka zpěvu a korepetitorka na Upper West Side, a sama o něm říká, že spolu se svou sestrou improvizoval ve zpěvu už jako malé dítě. Dokonce dřív než začal mluvit. Od pěti let se učil hrát na různé hudební nástroje. Zhruba ve věku deseti let se soustředil na piáno a už jako dvacetiletý měl plno nabídek. Hrával na klavír v barech po celém západním pobřeží s rockovými a funkovými kapelami. Hrával i na varhany v kostelech, řídil regionální sbory a psal písně pro taneční skupiny. V průběhu zhruba osmi let v něm ale pozvolna zrálo poznání, že není pianista, ale zpěvák. Účastnil se každého jam sessionu, všude se snažil brousit své pěvecké schopnosti a přitom si budoval svůj osobitý zvuk. Začínal být brán jako mladý zpěvák, který dokáže zazpívat téměř cokoli.

V roce 1980, tehdy 30-ti letého Bobbyho, vzal do své kapely slavný jazzový hudebník
Jon Hendricks. Dokázal ocenit v jeho projevu rytmus, melodii i harmonii.

Také ostatní, jako třeba Yo Yo Ma – světově proslulý violoncelista, prohlašují, že jsou poslechem Bobbyho Mc Ferrina uchváceni. Přirovnávají ho k chodící kapele.
Je to pro ten způsob, jakým dokáže používat svůj hlas s rozsahem čtyř oktáv, zároveň překvapivě využívá svých rukou, nohou a hrudníku.
Uchvacuje tím, že dokáže zazpívat všechny party, basové linky s úžasným funky nádechem, všechnu harmonii a akordy, to vše, jen a jen svým hlasem.
Utvořil zbrusu nový druh vokálu, zpívá i při nádechu, mlaská jazykem a bubnuje si na hruď, aby tak podpořil celkový rytmus. Někdy zní jako několik zpěváků dohromady.

Jeho zpěvu si všiml i Bill Cosby a zařídil mu vystoupení na jazzovém festivalu
v Hollywodd Bowl.
Toto vystoupení znamenalo zásadní průlom. Natočil své první album pod názvem „Bobb Mc Ferrin“ V rámci jazzové komunity se tak Bobby prosadil nejdříve. O spolupráci ho žádali špičkoví sólisté. Přesto, už v té době se Bobby vzhlédl v sólových koncertech klavíristy Keitha Jarretta. Ne pro obsah, ale pro základní přístup jediného muzikanta, který může nikým nerušen improvizovat. V roce 1983 byl jednou z vycházejících hvězd.
Přesto nasbíral dostatek odvahy a jen sám, bez kapely či jiného doprovodu, vystoupil před publikum.

Setkal se s ohromným úspěchem.
Následovalo jeho Evropské turné.
Byl to jen on a jeho hudba, která často vznikala přímo na místě, bez hudebníků nebo jiného doprovodu.Díky jedinečnosti toho co Bobby předváděl, sklízel všude ovace. V Německu měl třináct koncertů a Němci mu začali říkat Stimme Wunder, což znamená zázračný hlas.
V tu dobu natočil své první sólové album „The Voice“.
Neexistoval nikdo, kdo by zpíval stejně a tak jeho hudba upoutala další muzikanty, kteří hledali kreativní spoluhráče.

K filmu „Round Midnight“ tak Bobby ve spolupráci s Herbie Hansockem nahráli sound track.
Oba dva za něj v roce 1986 dostali cenu Grammy.
V polovině osmdesátých let si už nikdo vystoupení Bobby Mc Ferrina nechtěl nechat ujít.
Tehdy vzniklo album „Spontaneous lurentions“. Po úspěchu této desky nahrál Bobby album jen na základě svého hlasu. Nazpíval všechny vokály i všechny nástroje a výsledkem byl zvuk celé kapely. Právě na tomto albu se objevila píseň, která doslova opanovala celý svět. „Don’t Worry, Be Happy“. Album „Simple Pleasures" bylo několikanásobně platinové, Bobby získal další dvě Grammy, včetně skladby a nahrávky roku.
Pak se uchýlil do ústraní k rodině.

Jeho zájem se nečekaně stočil jiným směrem.
To, kam se Bobby vydal, nikdo nepředpokládal.
Z místa improvizujícího sólového zpěváka si dokázal stoupnout před sto jiných hudebníků a interpretovat s nimi dvě stě let starou hudbu.
Bobbyho otec Robert Mc Ferrin st. byl barytonista a byl dokonce prvním afroamerickým sólistou v Metropolitní opeře v New Yorku. V tom byly zřejmě kořeny Bobbyho tíhnutí ke staré hudbě.
V době svých čtyřicátých narozenin dospěl tak Bobby do stádia rozhodnutí, věnovat se dirigování. Tuto možnost mu nabídli Symfonici ze San Franciska a dostal tu nejlepší školu. Studoval u Leonarda Bernsteina a Sergia Ozawy. Pro svůj debut si připravil Beethovenovu "Sedmou". Jako hosta přizval violoncellistu Yo Yo Mu, kterého během vystoupení přesvědčil k jazzové improvizaci.
Několik týdnů po tomto koncertu pozvali Bobbyho k hostování Bostonští filharmonici. Brzy se přidaly další orchestry. Bobby tak zjistil, že se může dirigování věnovat zcela vážně.
Dočkat se uznání odborníků klasické hudby však chtělo svůj čas.
Přišlo v roce 1994, kdy komorní orchestr ze St.Paul v Minesotě, nabídl Bobbymu Mc Ferrinovi místo uměleckého vedoucího. Dali mu svobodu být sám sebou, možnost ukázat, jak to sám chce.
Samotný Bobby říká: “Dirigovat je něco, jako zpívat očima, rukama, celým tělem.“
Bobby často improvizuje i během koncertu klasické hudby a vyžaduje to občas i po sólistech.
Říká: „Partitura je daná, ale vše kolem se mění, místo, čas, publikum, počasí, jejich vlastní nálada…“

Pro mnohé posluchače to může být až šokující zážitek.
Bobby bosý a se svými dredy, se svým pojetím prosazuje v prostoru klasické hudby, která byla doménou výhradně bělošských hudebníků. Poskytuje velmi příjemnou změnu.
Dnes už dirigoval většinu předních světových orchestrů a ukázal hudebníkům nové způsoby, jak o hudbě přemýšlet.
V devadesátých letech natočil řadu dalších alb, např: „Hush“, na kterém spolupracoval s YoYoMu, jazzové „Bangzzom“ s kapelou Yellow Jackets. S Chickem Coreou „The Mozart Sessions" a s komorním orchestrem St. Paul album „Paper Music“, jako debutovou nahrávkou v roli dirigenta. Navzdory této práci si ještě našel čas na své sólové koncerty.
V době, kdy padlo rozhodnutí věnovat se dirigování, založil Bobby Mc Ferrin v roce 1990 vokální soubor Voicestra. Spolupracoval v něm s dalšími zpěváky. Tento soubor během let procházel změnami a když se k němu Bobby v roce 1997 zase vrátil, svou spolutvorbou dospěli k hudbě, která vznikala přímo na místě, inspirováni původní africkou hudbou a kulturou.
Vzniklo album „Circle Songs“.
Ke konci devadesátých let se Bobby pokoušel napsat operu, tvořil ve studiu, v tom čase vznikla spoustu hudebních nápadů, ale od původní myšlenky posléze upustil.
Se spoluhráčem Chickem Coreou byly ovšem tyto hudební nápady použity pro zpracování a nahrání dalšího alba s názvem „Beyoud Words“
Přes všechno co Bobby Mc Ferrin v hudbě dokázal, ho většina lidí bere pouze jako zpěváka
“Don´t Worry, Be Happy“.
V tomto směru záleží pouze na lidech samotných, zda se dokáží otevřít jeho další hudbě.
Protože tato hudba je nádherná, životem inspirovaná, dotýká se samotné podstaty, dotýká se srdce všech lidí.



„Chtěl jsem být knězem,
ale mým kázáním se stala hudba.“
Bobby Mc Ferrin