Ahoj Kristýnko, ty jedno malé nic, doufám, že tahle básenka alespoň trochu pomohla vzájemnému naslouchání. Člověk musí začít nejprve u sebe. Prvně jsem si myslela, že píšeš o nějaké lásce a až po přečtení anotaci mi to došlo. Musím přiznat, že to básničce dodalo trošku jiný rozměr, ale i tak mě tam některé obraty trošku potrápily. Třeba jsem jediná nebo stá; je mnoho srdcí ve hrudníku...máš na víc, než opakovat, co řekli jiní tisíckrát před tebou. Na Literu jsem četla, že končíš s psaním...nevzdávej to, moc to pomáhá ...člověk se učí dívat se na život jinak...

ne ne nevzdávám.. dyť mě znáš ... nee ? :)

Možná to není příliš vychytané, ale psané upřímně a neshledávám zde nápadné chyby, včetně mého oblíbeného rajtování na rýmech. Jako otce mne to vážně zamrzí, je-li někdo, jakkoliv se - neoprávněně - označuje za "malé nic", nucen napsat takové verše ...