Dost dobře zmatené, řekl by jistě mnohý z Vás.

„Co děláš dnes večer?“
Řekla to tak – pěkně, s úsměvem prolitým do zeleně. Jako by jí na mně záleželo.
„Mám volno.“
Plný očekávání, jako na Vánoce před rozbalením dárku
„Přijď do aqua centra.“
Kde to je?
„U tebe v koupelně v sedm hodin.“
Otočila se a rychlým krokem zamířila do první odbočky. Ještě před zahnutím se jednou otočila.
„Buď přesný.“

Praštěný jednorožcem do hlavy utíkám na vlak. Vždyť další spoj už jede moc pozdě, abych to v sedm stihnul. Ale jak to stihne ona? No tak, alespoň jednou, jednou na chvíli, nebuď tak obyčejný a zamrkej okem všem, které nevidíš, na pozdrav.

„Jednu jízdenku prosím.“
„Na Hradec že?“
„Jak to víte?“
„Nikam jinam jsi ještě u mě lístek nekupoval.“
„Aha, už se nedivím.“
„Měl bys.“
„Jak to?“
„Dnes vyjíždíme dřív, abys to stihnul, utíkej.“

Ještě stojí, ještě má otevřené dveře! Rozbíhám se, skáču na peron a z peronu do vlaku zároveň se zavírajícími se dveřmi.
„Sakra!“
Dveře mě skříply za skoku. Ležím na podlaze a přes sklo dveří se dívám na vychlamané cestující. Vlak se rozjíždí a já se snažím své nohy přeražené o schůdky nasoukat dovnitř. Pálivá bolest přeražených kostí mě donutila být ubožákem a kulhavou chůzí zamířit k prvnímu místu k sezení.

Tak to je v tahu, s tímhle do sedmi domů nedojdu.


Vlak jako by jel už dvě hodiny a venku se prostřídala všechna roční období. Ne, nejsem blázen, broukám si pod svetr, kam jsem schoval obličej.

„Hej, nemáš chlast?“ otázal se mě nejspíš nějaký malý spratek.
„Ne.“
„A je už ti 18?“
„Ano.“
„Kup nám ho, prosím.“
„Proč?“
„Jedeme na školní výlet, matka mi ho objevila v báglu a nikdo jiný ze třídy nemá odvahu.“
„Ty si tele.“
„Taky si říkám, kdybych ho dal do pyžama tak by na nic nepřišla.“
„Aha.“
„Pil jsi vůbec už někdy?“
„Ne, ale každej se jednou schlastá.“
„A co si od toho slibuješ.“
„No, že budu ožralej přece, a možná sbalím nějakou buchtu.“
„Spěchám, nemám čas ti chodit někam do trafiky.“
„Já vím, kup ve vlaku, u průvodčí.“
„Jasně, krom jedněch kleští, malé tiskárny lístků a peněz, nosí po kapsách ještě flašky absintu.“
„Dneska jo, ví že to od ní koupíš, má to s sebou.“
„Já to nechápu.“
„Každý potřebuje na něčem vydělat, každý potřebuje druhého. Já potřebuju tebe, abych se opil.“

„Vaše lístky prosím,“ koukla se na kluka, který nic nepředložil a jen tiše odpověděl: „Povedlo se.“
„Tady,“ ukázal jsem tvrdý papírový obdelník.
„Tyto jízdenky už 8 let neplatí milý pane.“
„Nemůžu za to, co mi prodají na nádraží.“
„Každý si za vše může sám. Kupte si s pokutou u mě, nebo to po Vás budeme vymáhat soudní cestou.“
„A kolik je to s tou pokutou?“
„241 korun.“
„To si děláte legraci, nejdřív mi ukažte tu pokutu a jízdenku.“
Průvodčí vytáhla zpod vesty Českých drah jednu vodku.
„Ach tak. Už to chápu.“
Paní držíc lahev se usmála
Nevěřícně podávám 250 korun.
„Děkuji, jsem automat, který nevrací.“
„Tak a teď mi to doufám zaplatíš,“ otočil jsem se na kluka schovávajícího láhev do batohu.
„Proč, platil jsi pokutu, to není můj problém.“
„To si snad ze mě děláš prdel.“
„Nedělám, ale díky za ochotu, něco ti za to dám, vole.“
„To si říkej svojí matce.“
„Ta má na hodinkách čas správnej.“
Vyhrnul jsem rukáv, za deset deset. Proboha!, to není možné, přece nejedu tři hodiny.
„Vypadáš zmateně, posuň si je o tři hodiny na zpět a budeš mít správnej čas.“
Vlak zastavil v mé stanici, vystupuji deset minut před srazem s dívkou v mé koupelně s vědomím, že to stejně nestihnu.

„To je moje kolo! Hej!“ Vyběhl jsem na tu potvoru zloděje a zapomněl na mou přeraženou hnátu. Shodil jsem jej do kopřiv, seřval a vzal si své kolo.
„Ne každý, kdo jezdí na tomto kole, je zloděj,“ naposled se mi kouknul zarytě do očí, já se leknutím odklonil a rozjel se ke svému domovu.“

Odemykám dveře a utíkám do prvního patra, do koupelny.
„Kde je vana?“
„Na každém pokoji, přejete si některou z našich služeb?“
„Měl by zde být nějaký aquapark.“
„Tak to každopádně, je zdarma, dolů po schodech a první dveře doprava.“
„Ale to se akorát dostanu na chodbu svého baráku!“
„Jistě a právě jste v koupelně a ne recepci.“
Ještě víc zmaten otevírám dveře, a utíkám po dubových schodech dolů. Každým krokem dolů cítím více a více chlóru, slyším hlasitěji vřískot a smích. Světlo zesiluje, je jasnější a čistší. Asi jsem fakt magor, ale to je jedno. Jo, je mi to úplně fuk, nic mi není, jsem naprosto, úplně, totálně normální kluk.
Ale co když ne! Proboha..

Zakopl jsem a zůstal ležet na posledních schodech.

Už nebudu vstávat, nechci, chci usnout, nemuset pochopit všechno divné. Už nejsem magnet jen na úchyláky, už i na úchylné prostředí. "Kurva!"

„Ty nevíš, že se tak před slečnou nemluví? A taky, kluk by na rande měl chodit o pár minut dřív, ne jak na zavolanou.“
„Já vím, měl.. a taky, vždyť tě vůbec neznám, to musíme napravit.“
„To musíš.“
„Ty přeci taky :)“
„Já Tě znám moc dobře, jinak bych Tě nezvala, je na čase, abys poznal ty mě.“
„Verbálně či neverbálně?“
„Obojí.“
„A sakra, já na tobě asi ujíždím.“
„Jinak bych Tě nezvala.“
Zazářil jsem a zareagoval: „Ty se opakuješ.“
„Můžu říct 100x něco stejné a pokaždé to bude jinak, stejně jako prsty se nikdy nezapletou stejně.“

Naše prsty se proplétaly a ruce hladily jako břečťan prohýbá tenký plot. Konečně mi nevadilo nechápat, mohl jsem se nechat volně unášet nadřazenými instinkty. K čemu čas, k čemu majetek, na co sliby, vždyť žiju.

„Svlékni se, prosím.“
„Musím?“ zděsil jsem se.
„Všichni tady jsou svlečení.“
„Kdo všichni?“
„Nesmíš být tak zakoukaný do mě, rozhlédni se kolem.“

Kam jsem se to dostal…

„Jiná společnost, jiné mravy. Za chvíli si zvykneš, ale neboj, nebude to normální, nezevšední to. Bude to svoboda. Odvázanost na všech frontách.“

Sklonila se, já v šoku zase ležel na kachlíkové podlaze a nechal se svlékat, nechal kolovat své sliny v jejím těle nechal jsem…


     Vstupujeme do vysílání s prohlášením prezidenta republiky, který řidí vzdáleně zemi z Moskvy. Občané Československa, doposud jsme neměli nic tolik strategického, čím bychom zaujali jiné země a vládní skupiny. Doba se mění a nedostatek vody ve světě učinil z naší krajiny jednu z posledních zásobáren pitné vody. Naše hranice jsou okupovány arabskými vojsky. Vztyčme hlavu vzhůru a dokažme, že jsme schopni bránit vlastní zemi. Utvořme si vzpomínky, na které nebudeme vzpomínat s hořkostí. Braňme svou vlast.