Je vůbec důvod něco slavit?


 Jistě, nemám nic proti tomu, prožít příjemné chvíle s přáteli při jakékoliv oslavě, ať má důvod nebo ne. Ale může to být přeci kterýkoliv den v roce ...

 Už jste se nad tím vážně někdy zamysleli? Že jedinými přirozenými časovými jednotkami jsou den (i s nocí, teda od úsvitu k úsvitu) a rok, dané přírodními zákony pohybu Země. Vše ostatní je čirý lidský výmysl, a z toho pocházející naše honba za hodinami či vteřinami a život po týdnech a měsících (měsíce jsou sice také z přírody, ale dávno se od svého vzoru Měsíce odpoutaly a už se potkávají jen náhodně). A slavení jubileí po 5, 10, 100 letech? Jen proto, že si v Indii všimli, že máme na každé končetině 5 prstů - a kde se potom vzal slavný tucet, na který věřili už staří Babylóňané?

 Podobně snad jediné svátky, dané samotnou přírodou, jsou zrovna ty nejslavnější, nejmystičtější a nejvíc připravované, Vánoce a Velikonoce. Ne náhodou rámují zrovna zimu, čas nejtěžších životních zkoušek minulosti, dobu hrozící hladem, v čase zimního slunovratu a jarní rovnodennosti. Zbylé dva astronomické kontrapunkty mají mnohem menší váhu, i když v minulosti bývala svatojánská noc též velmi důležitým a magickým svátkem, zato podzimní rovnodennost - tam snad je slaboučkou ozvěnou, že údajně na sv. Michala končila služba a byla výplata nájemné čeledě na statcích, ale to nemám ověřené, jen jsem to kdesi zahlédl.

 A co jsem chtěl vlastně říci, tímto zdlouhavě obšírným astronomicko-historickým úvodem? Nic více než jen to, že oproti Vánocům, o kterých jsem se zde již rozepisoval, nechápu změnu letopočtu jako něco, co by se mělo nějak zvlášť slavit. V podstatě je to jen další důvod "vyhodit si z kopejtka". Na základě dohody jedné části lidského společenství, která početně sice ani nepřevažuje, neboť komunity s jinými názory na začátek kalendáře jsou i větší než "naše", ale podílí se největší měrou na ekonomice a tím potřebuje jednotné datování

 Tak jsem se tedy jednoho dne sám pro sebe v sobě vzbouřil. Nač se potloukat otráveně do půlnoci a mít klamnou iluzi, že tento večer prostě musí být maximální sranda, jinak je ztracený. Ano, budu třeba z nedostatku jiného nápadu čučet na televizi, ale když se mi program nebude líbit, nemohu nadávat televizním pracovníkům, ale sobě. Oni odvádějí práci - tu lepší, tu horší řemeslo (asi si řeknete, že spíš to druhé, ale to nebudeme řešit přece) a za moji blbost už nemůžou. A až mne to přestane bavit, půjdu a normálně zalezu do postele. Ať to špunty i rachejtle klidně odbouchají beze mě. Šampaňské jsem sice koupil (až natolik módním trendům podléhám), ale ono klidně počká třeba na poledne nového roku nebo až přijde návštěva ...

 To na Vánoce jsem spíše ochotný počkat si až na půlnoc, ona ta Stille Nacht má nějaké to magické kouzlo opravdu, i když víte, že se za křesťana zrovna nepovažuji, ale milá tradice je mi blízká.
 Jednou, nedlouho po smrti mojí manželky, jsem byl ještě na Slovensku (manželka byla Slovenka), daleko od ostatní rodiny a nemohl přijet ani na Vánoce domů, stala se mi v tuto noc zvláštní příhoda. V televizi se ostatní spolubydlící dívali na komerční stanice, to mne nezajímalo, nuž jde se spát. Než jsem usnul, viděl jsem že zbylí chtějí vypnout televizi, prý už tam nic není. Jak to, povídám a lezu z postele, já počkám na půlnoční. Přepnu na státní program a hle - koledy zpívají Terchováci (to je velmi rázovitá a nezaměnitelná folklórní oblast, "šak z Terchovej bol i Jánošík!"). A moje žena folklór a obzvlášť terchovský milovala. No a aby toho nebylo málo, po půlnoční mši ohlásili koncert z římského chrámu Santa Maria Maggiore. "Maggiore" - ještě dnes slyším svou ženu, jak vychutnává toto slůvko a chválí si je jako krásné pojmenování chrámu. Té dávné vánoční noci se mi tak od ní dostalo toho nejzřetelnějšího pozdravu "z druhého břehu", jaký jsem kdy zaznamenal.

 Tak mi to původně míněné silvestrovské zamyšlení nad dnem plným "státně nařízené" srandy (jistě, přeháním) někam uteklo. Nuž, stejně nakonec všem srazivším se i nesrazivším (viz interní zprávy) popřeji, ať se letošní oslavy tohoto obskurního svátku vydaří co nejlépe.