První verš: Sdělení základního myšlenkového pocitu, zcela běžným způsobem.
Druhý verš: vyvození pocitu viny poměrně absurdní pointou, kapek inkoustu, které promočí něčí rty.
Třetí verš: Výraz poklidil se používá spíše při poklízení zvířat, ale budiž.
Čtvrtý verš: negace předešlého výroku. Normální verš, bez chyb.
Pátý verš: poměrně naivní stylizace.
Šestý verš: Něco se nám zde odhaluje, nějaké tajemství, ale zatím nevíme jaké.
Sedmý verš: Naprosto vynikající básnický obrat. Zcela bez chyb. Má všechny výpovědní kvality (dovedeme si skoro představit ten zvuk!)
Osmý verš: Zatěžkanost, plnost, poměrně kvalitní, jen nevím proč zrovna černé tuhy. Ale to tajemství mi nevadí.
Devátý verš: Substantivní charakter, expoziční charakter, uvidíme kam se to bude vyvíjet.
Desátý verš: Zcela nelogický pád jediné struny...nevyrovnané.
Jedenáctý verš: zajímavý.
Dvanáctý verš: Nechápu to ve. To je archaismus, který není na místě.
Báseň užívá základních druhů metafor. Personifikace (rafiky touží), přenášení významu (plášť dne rotuje). Jinak naprosto běžné výrazivo. Kladným znakem básně je přítomnost určitého tajemství, které nedovolí jednoznačnou interpretaci.
Celková výstavba nepůsobí přesvědčivě, nelogická pádová koncovka, a nevýraznost některých veršů to trochu kazí.
Celkový dojem: I přes pár zádrhelů, velmi zajímavá báseň, stojící za pozornost.

no co na to říci, snad jen díky moc :o)

Hezké.Líbí:)

Jak už jsem ti řekla, pro mě výborná báseň. Jistě je to tím, že si dokážu představit pozadí a navíc jsem ji četla v čase vánočním s poněkud emotivnější náladou. Teď ji čtu znovu. Hned úvod je úžasný. Usínat s pocitem viny, že kaňky inkoustu promočí rty....silně si uhodil na strunu emocí, které celý ten provaz táhnou. Je z ní cítit smutek, vzpomínání - ty hračky, bílá, která chybí. Lehké naznačení okolností známých jen tobě a tvých nejbližším. Čas stojí a přece musí jít dál, příští rok už nebude jedenáctý, ale dvanáctý...Druhá sloka už je abstraktnější, trochu se z ní vytrácí ten reálný podtón, který provázel první. Taky věta "jenž udrží i černou tuhu v náručí" se mi moc nezdá (asi to bude to jenž)...Závěr je jakési vyrovnání se a přesto by se mi za něj hodil otazník...popel - vzpomínky....jdou s člověkem celý život a byť jsou bolestivé, vždy je dobré na ně vzpomínat, protože nás varují před stejnými chybami.