...veselé pokoje plné smutku.... a jiných náladovostí

Sedíme v pastelkově zelených pokojích, sledujeme a pročítáme si celé to další prázdno, které se v nás během dne stihlo drze, a přitom nenápadně odehrát. Bojíme se pomyslet na to, co stihne zítra... Bojíme se pomyslet na to, jestli to podezřelé zítra, má nějakou cenu. Ne pro nás... Pro někoho. Vymýšlíme si negativní pocity ze všeho. I z toho kaktusu na parapetu, i z té osoby, co za námi předevčírem seděla ve vlaku a podivně pokukovala po všem kolem, jako by svět byl nějak báječný... Jsou to pocity, kterých se nahromadí zrovna tak, abychom si nakonec sami připadali jako ten rozprašovač vůní z té koupelny, na které v hlavní roli odehrajeme stejně novou, jako tisíckrát hranou komedii o smutcích všedního dne. Prohlížíme si svět a ukazujeme si: ,, Vidíš, tohle udělám, když mě budeš mít rád... " Ale skončí to většinou pravým opakem. Vytryskneme ze sebe všechny ty názory... po megadávkách tísně a rozporuhodných poznatků o tom, co je a není správné - bez přemýšlení.. voní to stejně odporně, jako ta nejvanilkovo - borovicová vůně, která díky nám může existovat. A pak? Pak už jen znovu sedíme na těch postelích ve stejně kašpárkově vyzdobených pokojíčcích a všechno co předtím, se jen nevinně opakuje. (Akorát jsme zase o trochu více sami). Můžeme si však za to my. Pláčeme vlastní vinou stejně jako ti, pro které pláčeme. Umíráme žalem pro lásku, protože jsme ji k sobě doopravdy nikdy nepustili dál, než na roztoužené a zimou popraskané rty... nebo nejintimntější pohledy vzdálenosti maximálně třiceti centimetrů. Jo. Možná jsem opravdu staromódní, zastávám-li ten názor, že světem půjde vždycky každý sám, přestože jej vlastně všichni stejně vidíme, cítíme, skládáme... Zastávám-li názor, že přestože je vedoucí pozice letos stejně jako loni "in", ruce bychom si měli podávat všichni a nejen ti z "nižších sfér" . Svět není zlý. Lidé taky nejsou zlí. Zlem pouze jmenujeme to, co sami nedokážeme. Na druhou stranu však nedokážeme naplno žít sny, které nechceme prodávat ostatním, neumíme se zpovídat a vyčítáme neumění naslouchat. Přesto naše sny, stejně tak mnohokrát slastně přeřvávají naši realitu. Děláme svět slepým a nevadí nám, že takový chudák není. Budeme-li se však věčně bát.... co když se jím doopravdy stane? To chceme? Slepotu lidstva vyřešíme jen těžko, avšak slepotu sebe k druhým vyřešíme, budeme-li doopravdy věřit a doopravdy chtít... * Možná bych se měla dostat k tomu, proč píšu o blbostech. Asi proto, že nic z tohohle jako blbost neberu. Dneska už totiž vím, že nejsem jedinou puberťačkou, která sedí v tom pokoji s motýlky a fotografiemi tajných lásek, zamyká se a v sobě schovává to nejhlasitější ticho, které bolí, ty nejtěžší slzy, co nikdy nemohou ven... Ta dívka která není, když včera odpoledne řekla, že už nemůže... (A možná to píšu jen proto, že nechci přiznat, jak moc jsem sama - sobec, puberťačka.) Objednáno ALL exclusive .