Slohovka, kterou jsem psal mému bratranci. Proto je úmyslně zhoršená kvalita, ale už se mi to nechce upravovat... :o)


Paní zima rozprostřela své bílé vlasy do dáli. Hebká peřina ležící na mlčenlivé zemi dotváří kulisu krásného dne. Modré nebe prozářené zlatavými paprsky, které nehřejí na tváři, se táhne do nekonečna, stejně jako bílá planina. Pole, která byla ještě nedávno nepřívětivě hnědá a blátivá se jako mávnutím kouzelného proutku proměnila v mléčný závoj.

Nedohledné dálky volají. Jako doprovod se v dálce rýsují klanějící se stromy. Připomínají bílé vousaté kmety. Každá větvička je pokryta tenkou sněhovou vrstvou a vypadá jako zabalená v podivném sáčku. Vlastně celí velikáni jsou oděni do svých zvláštních zimních obleků, které je však nechrání před chladem.

Při pohledu zblízka to již nejsou roztomilí dědové čekající na událost, která ne a ne přijít, ale sloupové podpírající na svých bílých podpěrách průzračně modré nebe. U jejich pat jsou nemalé závěje, ale jim to nevadí. Působí dojmem dokonalosti a nezměrné síly. Vysoká oblaka plující jejich větvemi se tváří, jak kdyby je chtěla vyrvat z kořenů a mrštit jimi do bílého povlaku pod nimi. Marná snaha.

Na protějším kopci sáňkují děti. Jejich radostný smích a bujaré veselí doléhá až naproti. Prochází rozeklaným údolím zasypaným do velké výšky čerstvě napadaným sněhem, šplhá se mezi stromy do kopce, až nakonec dospívá až k vrcholu. Tam ruší z bohulibé činnosti malého tvorečka, který se pokouší schovat do svého skrovného doupátka. Za jeho tělíčkem víří bílý prášek a neúmyslně tak maskuje ústup. Povedlo se. Jen malý oříšek a několik málo stop jsou pamětníky onoho zvířátka, které nyní vystrkuje fousky zpoza nepatrného převisu kryjícího jeho domov.

Plocha, jež byla v létě loukou obsypanou bzučícím hmyzem, je nyní ukryta pod sněhovou peřinou. Skrývá se před zraky láskychtivých sběračů květin a nabízí svou náruč dobrodruhům, kteří se nebojí změřit síly s divokou a ledovou přírodou. Cestičky vyšlapané zvěří se ztrácejí v nedalekém lese. Ty lidské, probořené do velké hloubky, si razí směr k blízké lesní cestě, kde končí hady pneumatik.

Pes, který se zničehonic objevuje, sebou sráží malou lavinu. Sněhová bouře se pomalu přehání, až nakonec ustává. Jemu to zcela jistě nevadilo, protože nadále utíká někam dopředu. Packy se mu přitom boří, ale on je urputně vytahuje a žene se dál za svým neskutečným cílem. Připomínaje buldozer si rozráží cestu a boří tu přírodní dokonalost. V závěse za ním supí myslivec. Tak přece jen se někdo odvážil měřit své síly? Sněžnice na jeho nohou dokonávají to, co nestačil způsobit jeho věrný přítel vesele poskakující daleko před ním. Ještě před okamžikem překrásně působící harmonie se ztrácí kdesi v nenávratnu. Utápí se pod kroky civilizace a uvolňuje místo pokroku. Strom pod nárazem mužových zad přestává působit dojmem obrovského pilíře, ale opět se vrací ke starému dědovi. Dědovi, který ztrácí svou hřívu a sype ji za krk tomu, co jej vyrušil.

Konečně se vše vrací do původních kolejí. Rozvířený sněžný prach sedá zpět na své místo a kryje stopy zuřivého pokroku svou přírodní krásou. Bude stačit jedna noc, a mohutný strom opět získá na kráse a obleče se do svého slušivého úboru. Každá část zimní krajiny získá zpět svůj lesk. Nebe bude po noční bouři opět průzračně modré a bude se opírat špiček nejvyšších stromů, kteří jej budou jako věrní sluhové podpírat a tvořit mu oporu. Další lesní tvorečci budou cupitat rozlehlými planinami a budou hledat něco dobrého k snědku.

Slunce se pomalu sklání k západu. Obloha se stává temnější a mezi stromy vzniká strašidelné přítmí. Již tak skrovný život uvadá. Schovává se do svých tajných skrýší a upadá do spánku. Děti z protější stráně šly už dávno domů. Kdesi v dálce se rozsvěcují lampy pouličního osvětlení. Ze zasněžených střech stoupá dým, který tvoří nad údolím inverzi. Ale tady nahoře je svět průzračně čistý a krásný. Kdoví, jak dlouho tomu tak bude…