.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

ŽILETKO MÁ LÁSKO

Autor: v anotaci - Psychologie - 08. 04. 2007 - 23100 přečtení

ziletky_maly.jpgŘez, střep, břitva, ostří, jizva. Slova opakující se na webových stránkách, kde mladé dívky mluví o sebepoškozování. Jen syknou vzduchem a zanechají KRVAVÝ ŠRÁM. Přestože krev je teplá a rána horce pálí, pocit máte mrazivý. A zůstane ve vás, i když se s nimi potkáte. Zdroj: Reflex 07/2007, vydáno se souhlasem autorky - Lenka Krbcová. Fotografie David Kraus.

Do toho soukromého tajemství jsem nejdřív nahlédla z dálky.

Cosi neurčitého jsem kdysi o sebepoškozování zaslechla a zařadila si ho někam k problematické mládeži. Ale Erika?! Ta hezká holka, co se vesele zubí z fotky ze školního výletu? Co se o ni přetahují kluci ze třídy? Čtrnáctiletá studentka pražského gymnázia. Učení moc nedá, vlasy má jednou na červeno, jindy na černo. Občas se hádá s mámou. Prostě normální.

Jenže ... prý už se řeže nějaký čas. Nejdřív náhodné rudé čáry, pak jméno svého idolu – zpěváka skupiny Tokio Hotel. Po čase se ve škole svěřila několika spolužákům.

Reakce? Od naprostého odmítnutí: „Ty seš teda fakt pěknej úchyl!“ přes nepochopení: „Stejně akorát frajeří, aby byla zajímavá před klukama!“ po snahu pomoci. Abych se o Eričině krvavé vášni dozvěděla víc, našla jsem na Internetu její blog. Záplava rudé! Z černé obrazovky se lije krev a žiletky září stříbrným leskem. S úžasem čtu zpovědi doprovázené fotografiemi, na nichž defilují skalpely, žiletky, řezné rány. Hate, the end, alone – slova vyrytá do kůže. A krev, krev, krev.

 zil1.jpg

Není těžké najít další podobné blogy. „Brouzdám po takovejch hle stránkách, na kterejch se píše o sebepoškozování, sebevraždách a krvi,“ píše se na jednom z nich. „Nic jinýho mě vlastně už skoro nezajímá. … Mám tyhle fotky moc ráda.“

Je jim dvanáct, třináct, čtrnáct let. Lolitky. Dětské i dospělé. Cítí se na síti bezpečně anonymní? Nebo tímhle způsobem křičí: „Dělejte něco!“

 

MAMI, TATI

 

O Eričině problému jsem se šla poradit s odborníkem. Dětský psycholog radí jednat. Promluvit si alespoň s Erikou, když ne přímo s rodiči a snažit se ji přimět k vyhledání pomoci. Ovšem při svých toulkách webovými stránkami jsem narazila i na nepříliš úspěšné pokusy dívek o získání rady psychologa. Jedna z nich popisuje svoji zkušenost: „Měla jsem z něj docela strach. Bála jsem se hlavně toho, že ze mě udělá debila. No to se mu celkem povedlo ... Odešla jsem od něj s pocitem, že nevím, kdo jsem, a ani nevím, proč cokoliv dělám ... V dalších dnech jsem se ale dostala zase do stejnejch kolejí.“

zil2.jpg
Katka (14), poškozuje se dva roky

Proč se ty holky nesvěří rodičům?

A proč si oni ničeho nevšimnou? Ani internetové generaci se samozřejmě nevyhýbají problémy dospívání, ale častěji se svěřují blogu než rodičům. Ti Eričini by nejspíš nevěřili, že autorkou textu popisujícího začátky sebepoškozování je jejich dcera: „Zkusila jsem to poprvé, jenom malinko, venuskou do nohy. Četla jsem o tom, viděla věci na netu, zajímalo mě to a přitahovalo. A ejhle, bylo to ... hm ... fajn, ta trocha krve, líbilo se mi to, ani nevím proč.“

Můžete si být opravdu jisti, že zrovna vaše dítě neskrývá pod dlouhými rukávy stopy po jizvách? Že jeho největším pokladem není žiletka? „Super Platinum, made in UK – moje dokonalá, krásná a ostrá krvavá milenka. Dělá mi velký problém na Ni nemyslet. Je pro mě symbolem lásky a dokonalosti, obětování,“ vyznává se z „velké lásky“ Erika na svém blogu.

 

DVA ŽIVOTY, DVA SVĚTY

 

Z Internetu jsem získala dojem, že sebepoškozování se týká především dívek, mezi diskutujícími se vyskytoval jediný mladý muž. Požádala jsem o vysvětlení psycholožku Janu Kocourkovou z dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Potvrdila moji domněnku, pokud jde o převahu dívek, a poslala odborné materiály. V nich uvádí, že mezi sebepoškozujícími převažují ženy nad muži v poměru tři ku jednomu. Pacienty bývají nejčastěji starší adolescenti. Krvavá závislost se obvykle jak rudá nit vine jejich životem od velmi nízkého věku.

Na otázku proč se jednoznačná odpověď hledá těžko. Podle odborníků může být sebepoškozování jedním z příznaků hraniční poruchy osobnosti. Postižení lidé se v sobě nevyznají, mají pocity prázdnoty, deprese, okolí vnímají jako nepřátelské. Často zmiňovaným motivem je úleva v napětí a stavech úzkosti, může jím být i navození pocitu vzrušení. V souvislosti se sebepoškozováním se mluví i o určitém druhu závislosti. Dívky uvádějí nejrůznější důvody: „Nevím proč, ale prostě mě to zápěstí přitahuje. A musím říct, že mně taky nejde o pohled na krev, spíš o tu bolest. Já se řežu dost tupým nožem, kolikrát mě napadlo, že bych si ho mohla nabrousit, ale zase si říkám, že by to potom nemělo takovej účinek. … já bych to chtěla někomu říct, ale nemám komu. A to je právě ten důvod, proč to dělám ...“

Hledala jsem dívku ochotnou o sebepoškozování promluvit. Jenže Internet je říše anonymních bytostí ukrývajících se pod tajemnými jmény. Claudia, Broken, Le chat mort, Emogirl, Lilith ... Po delším hledání jsem objevila dva přímé kontakty.

 

TAK MĚ, KURVA, NESUĎTE!

 

Obě se ozvaly za dva dny, o víkendu, jen půl hodiny po sobě. První Tereza, druhá Šárka.

Šárka žije u Hradce Králové, brzy jí bude osmnáct. Sama se považuje za fl egmatickou, celkem bystrou holku, ve škole problémy nemívá. Její trápení začalo asi před rokem. Často se hádala, především s rodiči. Zažívala pocit nudy, osamělosti a ztrácela zájem o lidi kolem sebe. Vydržela se klidně celé odpoledne dívat do stropu. Pak zjistila, že jí v rozrušení pomůže, když ucítí bolest. Po jedné velké hádce, už ani neví s kým, se o něco škrábla. Začala jí téct krev a cítila uvolnění. Bylo jí fajn.

Tereza, čtrnáctiletá studentka osmiletého gymnázia v Praze, souhlasila se schůzkou. Spíš se mi chce říkat Terezka. Drobounká, štíhlá, celá v černém, téměř dětský obličej orámovaný tmavými vlasy. Nervózně splétá prsty s černě nalakovanými nehty, ale mluví ochotně a otevřeně. Začala se řezat asi před dvěma lety, ale nejdřív jenom tehdy, když se s někým pohádala nebo když se cítila vážně zle. V začátcích se řezala, nebo spíš škrábala skleněnými střepy, ale to jí postupem času přestalo stačit a začala používat žiletku. V nejtěžší době jich prý mívala pro jistotu několik, ať už schovaných doma, nebo přímo u sebe. Věcně vysvětluje, že se řezala v pokoji, který má sama pro sebe, nebo v koupelně. Rodiče ani starší bratr nic netušili.

Nakonec jsem se zeptala i na sebevraždu. Chtěla to? Ano, opravdu chtěla umřít. Řezala se hluboko, nejhlouběji, co to šlo. Udělalo se jí hrozně špatně. Pak se probrala, hlavně se snažila znovu neomdlít. Odborníci tvrdí, že sebepoškozující lidé si obvykle neusilují o život. Ale v dívčích zpovědích jsou úvahy o sebevraždě časté. Docentka Kocourková vysvětluje, že vztah sebepoškozování a sebevražedného chování není zcela jasný, u sebepoškozujících se pacientů je však jeho výskyt častější.

zil3.jpg
Zuzana (19), poškozuje se dva roky

 

JEN JSEM SE O NĚCO ŘÍZLA

 

Probrali jsme s Terezou i praktickou potíž sebepoškozování – problémy s utajením. Vzrůstají s teplým počasím, i hodně nevšímavému okolí se zdá dívka věčně nabalená v dlouhém triku a kalhotách zvláštní. A tak nosí náramky, potítka, make-upem důmyslně maskuje stopy. Nevědoucí okolí případně uvěří, že se jen omylem o něco řízla. Jedna z dívek na webu k tomu píše: „Bojím se léta, až se nebudu moct schovávat do dlouhýho oblečení a podobně. … Důležité je si jizvy často a dobře mazat mastným krémem, aby se lépe vstřebávaly a nebyly moc vidět po zahojení.“ Podobné rady připomínají rubriky z dívčího magazínu typu „Správná péče o pleť“. Spřízněné duše na Internetu si radí velmi prakticky: „Protože začíná léto, tak je lepší jizvy před sluníčkem schovávat ... byla jsem asi půl hoďky na slunci a najednou kouknu na ruku – jizva byla úplně bílá. Taky je dobré neřezat se na místě, kde už jizva je. Když se kříží, tak to je dobrý, ale já jsem se fikla úplně na stejný místo, takže jsem si ji ještě prohloubila a už ji mám skoro tři měsíce a nechce zmizet.“

 

POMILIÓNTÉ DNES NAPOSLEDY

 

„Až po pěti měsících mi to začalo docházet – jsem závislačka!“ píše na svém blogu Erika. „Nedokážu se ovládat! Potřebuju se řezat! Nechci přestávat nebo ne kvůli sobě! A možná to se mnou není tak O. K, jak jsem si myslela.“

Také Šárka brzy poznala, že začalo peklo. Jedině bolest jí pomáhala zlepšit náladu. Její potřeba se rychle stupňovala. Koupila si žiletky, a kdykoli jí bylo smutno nebo se s někým pohádala, řízla se. Po čase už jen seděla a řezala se. A nezůstalo jen u toho. Když se cítila úplně na dně, měla touhu zničit se. Chodila málo oblékaná, trápila se hladem. Jakýmkoli způsobem si působila bolest, která byla nejprve vysvobozením od psychické bolesti, potom závislostí a nakonec se stala noční můrou.

Stejně jako jiné závislosti není ani sebepoškozování moderním jevem. První zmínku o úmyslném sebezničujícím chování najdeme už v bibli. Bez ohledu na rasu či náboženské vyznání provázejí lidstvo dějinami různé formy sebepoškozování, z minulosti jsou ale známy případy spíše rituálního a náboženského charakteru. Teprve v devatenáctém století se toto chování objevilo v psychologické literatuře. Zlom nastal v minulém století, kdy se sebepoškozování na jedné straně začala věnovat větší pozornost ze strany psychologů a psychiatrů, ale na straně druhé se v určité formě, zejména díky módě tetování a piercingu, stává trendem.

Kudy ven? Chce-li se člověk zbavit závislosti na sebepoškozování, měl by se naučil neutíkat před vlastními problémy a přijmout svoji nedokonalost. Odborníci radí vyzkoušet jakoukoli formu pomoci. Svěřit se rodičům, kamarádce, vyhledat odbornou pomoc. Ovšem ani to nemusí být záruka úspěchu. Tereza mi vylíčila, jak poslala dotaz psycholožce do internetové poradny. Ta jí jednou větou doporučila, aby se obrátila na psychologa. Není nad „odbornou“ radu! Druhý pokus s internetovou linkou bezpečí byl úspěšnější. Podrobně probrali její situaci. Rodičům se Tereza nesvěřila, myslí si, že by to nepochopili, protože o sebepoškozování nic netuší. Proto je ráda stejně jako Šárka, že se o tomhle problému bude psát. Obě chtějí, aby lidé věděli, o co jde, aby pochopili, jak je sebepoškozování nebezpečné.

Právě ta nevšímavost je nejpřekvapivější. Erika si nakonec začala přát, aby se její rodiče všechno dozvěděli. Bála se sama mluvit, doufala, že si jizev všimnou. Jenže si nevšimli.

 

VZPOMÍNKY NEZMIZÍ

 

Nenápadně si Terezu prohlížím. Hlubší jizvy se sice ještě neztratily, ale ty malé jsou již těžko patrné.

Přestože stále nosí dlouhé rukávy, věří, že se sebepoškozováním už nemá a nebude mít problémy.

Uznává, že je příliš brzy tvrdit, že svoji závislost překonala. Dostávala se z ní v podstatě sama.

Mezitím mezi mou a Šárčinou mailovou schránkou poletují zprávy jak poštovní holubi. Šárka po několika neúspěšných pokusech našla oporu u svých kamarádek.

Jedna z nich zahlédla rány, sice na ni křičela, ale pomohla jí. Když mi psala naposledy, tvrdila, že se jí vrátila chuť do života a tohle všechno už je minulost. Prý to byla hrozná doba. Jako by žila a nežila. Nejhorší období jejího života.

Eričin blog dál sleduji, píše na něj pravidelně. Je to jako na houpačce – jeden večer naděje, druhý den stačí malicherná hádka a její myšlenky (a v horším případě i ruce) se vracejí k žiletce. Teď tvrdí, že jí pomohl nový vztah. Chtěla by dát žiletce vale, i když sama pochybuje, jestli dokáže skončit definitivně: „... a teď jsem od Ní odtržena. Vím, že je to tak dobře, ale stýská se mi po Ní. … Miluju tě, rudá krásko! Stýská se mi, a přesto doufám, že už se to nikdy nestane ...“

Zní to jako sbohem, nebo na shledanou?

 

STATISTIKY Někteří odborníci udávají, že 750 ze 100 000 (tj. 0,75 %) lidí se sebepoškozuje, jiní odhadují toto číslo až ke 4 % populace. Sebepoškozování postihuje 2–3 milióny Američanů, tj. cca 0,7–1 %. Podle výzkumu se téměř každý pátý student (cca 17 %) dvou elitních amerických univerzit někdy úmyslně zranil, z toho více než dvě třetiny opakovaně. K podobným závěrům dospěly i studie mezi americkými adolescenty. V Austrálii a Británii byla čísla u středoškoláků o něco nižší. Lékařskou pomoc ročně vyhledá 170 tisíc převážně mladých Britů, kteří si sami způsobí zranění. Nejčastěji se předávkují léky, pořežou či spálí část těla. Podle statistik se 13 % z patnáctia šestnáctiletých Britů mrzačí. V ČR nebyla širší studie zaměřená na sebepoškozování dosud provedena, čísla u nás lze proto těžko odhadovat. Například mezi všemi pacienty v psychiatrických odděleních nemocnic se jich pořezává kolem čtyř procent.

 

Co si o fenoménu sebepoškozování myslíte vy?


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 08.04.2007 15:01:30     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Přečetla jsem si tento rozbor situace s obrovským zájmem.Je vidět,že mu autorka věnovala velikou péči a opravdové hloubkové studium.
Nejsem psycholog ani lékař,ale jako pedagoga,sice byvšího,mne to velmi zaujalo.Samozřjemě jsem o sebepoškozování slyšela,nejednou,ale je pravda,pokud se člověk s problémem bezprostředně nestřetne,jde to jaksi mimo něj.Podobná situace je i v případě drog.Tak nějak mi obě situace "spolukorespondují".Nechci tím říct,že se lidé samopoškozují díky drogám,myslím tím,že obé škodí stejně.
Sebepoškozování je podle mne forma psychické nemoci,na které se podepisuje...nezájem okolí,potřeba lásky a porozumění a samozřejmě i nedostatek jiných zájmů.Asi jsem příliš konzervativní.Vzpomínám na rodiče,kteří byli toho názoru,že jakékoli vybočení z normálu má na svědomí nedostatek činnosti,která by člověka nastartovala jiným směrem.Tatínkovo..." kdyby ji zapřáhli do práce,neměla by čas na roupy..."je už zastaralé a často si na to vzpomenu.Člověk by neměl být sám,měl by mít někoho s kým si dovede situaci rozebrat,někoho,komu může věřit a kdo si na něj udělá čas.Tuto funkci vždycky plnila rodina....dnes ale rodiče nemají čas.Nemyslím všichni rodiče,ale dost podstatná část.Ale to bych znovu otrevírala diskuzi,která už tu proběhla.A o toto nejde.Jde o to,jak se stavím k sebepoškozování já.Jenže já vždycky hledám příčiny,pokud už k situaci došlo a pokud se k ní schyluje....snažila bych se toho dotyčného z toho "ukecat" a kdyby to nepomohlo,apelovala bych na rodiče,kamarády,všechny kolem a vysvětlovala a vysvětlovala a odrazovala.Člověk by si ubližovat neměl.Měl by se mít rád.

  
Komentář ze dne: 08.04.2007 15:52:24     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes [admin] (@)
Titulek: Re:
Možná mám k sebepoškozování sklony.. Jsem sám na sebe docela sadista, ale dělá se mi špatně z výše uveřejněných fotek. Příklad: spadnu ve firme z regálu a ve snaze dobře dopadnout dávám za sebe ruce.. podemnou jsou ale plechy z rozebraných psacích strojů a počítačů - rozřežu si celou dlaň až do kosti - místo abych hledal lékařskou pomoc, kouknu po dílně, vezmu do pusy štětec a sevřenou ránu zalakuju lakem na osazené plošné spoje. Pokračuji v práci... rána zalepená svinstvem na spoje se neotvírá a lak se po dvou dnech sloupne..

Asi nejsem typ pro rozebírání těchto stavů... A bydlet na sídlišti, věci vnímám určitě jinak .. jelikož jsem s městečka obklopeného lesy, řeším úlevu jinými prostředky.. konec

  
Komentář ze dne: 08.09.2007 18:14:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - KAYA. K (@)
Titulek: Re: Léčba sebeláskou...
Jsem z toho smutná.
Často se mluví o sebelásce ve spojení s egocentrizmem.Sobectvím. Mám pocit a jsem přesvědčená o tom, že ti z nás, kteří nemilují sebe sama takovími, jací doopravdy jsme s tím,abychom se dokázali obhájit sami před sebou ve chvílích kdy nám tzv. "věci nedopadnou" tak jak bychom chtěli,nebo jiní očekávali,pak nejsme schopni postarat se o své vlastní štěstí.
Vnímejme sebe sama jako jedinečnou bytost této planety a to se všemi údajnými chybami,které údajně máme.Přijmeme li se my, pak nás docela jistě přijmou i ti druzí...
Vždycky tu bude tisíc důvodů denně "proč TO udělat "...,ale pak jsme tu MY, naše JÁ které se probudí z polospánku a TO nám dá deset tisíc důvodů proč TO NEUDĚLAT...
Mějte se rádi.Stojíte za to. Všichni bez vyjímky.Jste jediněční.Jste vyjímeční.A každý z VÁS tu má s v é vlastní místo. BEZ VÁS TO NEJDE.

Komentář ze dne: 08.04.2007 21:29:37     Reagovat    Nový komentář
Autor: [GreenEyes] - GreenEyes (tkuncová@inbox.ru)
Titulek:
Tak nejdriv odpovim na polozenou otazku : co si myslite o sebeposkozovani vy? - Je-li clovek nespokojen sam se svym nitrem (podotykam nitrem, ne s velikosti poprsi ci tvarem nosu), touzi se zmenit. Pokud je dost inteligentni, ma vydrz a je ochoten na sobe opravdu systematicky pracovat (popr. ma-li navic podporu), pak se mu to zcela jiste povede. Nema-li v sobe dost sily, zacina tusit, ze neni zcela OK, popr. se nenavidet (mnohdy jen podvedome). Obcas tak sahne k sebevrazde. Avsak 99% sebevrazd jsou demonstracky. Jakoby "pachatel" chtel sobe ci okoli predvest, ze je ochoten zabit to "horsi ja". Ve skutecnosti ochoten neni. Jen obelhava sebe a ostatni, obcas take svymi dokola se opakujicimi suicidy okoli tresta. Nakonec ovsem se okoli stane vuci temto hratkam lhostejne. Osoby, ktere maji sklon k sebeposkozovani ve forme pouhe bolesti ci sramu, jsou ve sve podstate jeste mene uprimne. Nedokazou spachat ani tu verejnou demonstracku. Sdruzuji se na webech, vedomé si toho, ze si tam pokecaji se sobe podobnymi - temi, kteri nemaji ani odvahu si priznat, ze nejsou OK. Nehledaji pomoc, protoze vedi, ze zmenit se stejne nedokazi, nemaji na to vnitrni mravni silu. Vyhledaji-li psychologa, pak prijdou na jednu navstevu a na dalsi se jiz nedostavi. Psycholog neni kouzelnik a zadneho cloveka nezmeni. "Ja ti mohu jen ukazat dvere, ale projit jimi musis sam". Tot moje odpoved.

Za obrovskou chybu tohoto clanku povazuji pokus hazet do jednoho pytle hladovky, ktere lide odjakziva podstupovali, aby vycistili telo, mysl a ducha, s vrhnutim anorekticek ci podrezavanim zil. Asketa nebo buddhista hladovi mlcky, nikomu nic nepredvadi a na webech se o tom nesiri. To vi kazdy, kdo takovou hladovku podstoupil.

A zaverem: ty fotky opravdu nemusely byt. Sice jsem videla na katedre soudniho lekarstvi mnohem horsi veci, ale v krvavych orgiich si nelibuji.


  
Komentář ze dne: 09.04.2007 00:16:44     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo-Hary (@fofr)
Titulek: A tak ..
Ty fotky tam být musely. Jedině s nimi ten článek získává svou vypovídací hodnotu, člověk musí vidět(!), aby uvěřil, pouhá představa nestačí ...
Náhoda či osud mne zavály k tomu, že o několika takových dívkách vím ... Některé o tom psaly přímo na literárních serverech, kde jsme to mohli všichni číst, ale jmenovat nebudu ...
Dost jsem nad tím od té doby přemýšlel a něco mne napadlo. Říznutí žiletkou má dva přímé důsledky: bolest a krev. Bolest dává vědět, že jsem tady a teď, protože subjekt často ztrácí pocit reality a bolest mu ho vrací. A krev - tekoucí krev přece očišťuje - je to starodávný mýtický rituál, který je přítomen bez ohledu, zda o něm někdy subjekt četl či slyšel. A pokud ano, vnímá to tím silněji ... A očišťuje nejen tělo, ale hlavně mysl - od myšlenek "jsem špatná a proto mne nikdo nemá rád ..." - samotrest je chvilkovým vykoupením ...
A nezbývá než souhlasit, že efektivní pomoc je obtížná a pomoc psychologů často neadekvátní a neúčinná. Tím je to celé smutnější.

    
Komentář ze dne: 09.04.2007 09:32:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: [GreenEyes] - GreenEyes (tkuncová@inbox.ru)
Titulek: Re: A tak ..
Na toto musim reagovat:
a) vyznamnou vypovedni hodnotu maji obrazky pro male deti. Ty totiz v utlem veku neovladaji zadnou verbalni komunikaci, pozdeji do nejakeho veku pisemnou verbalni komunikaci. Pro dospeleho vypovedni hodnotu ma predevsim lidska rec. Co slovo, to bit informace. Pokud tedy nekdo spatruje nezbytnost techto masakrovych obrazku v clanku, pak mam důvody premyslet zda tim take neco nekompenzuje.
b) to, ze "jsem tady a ted" vetsina jedincu vi i bez krve a bolesti. Potrebuje-li nekdo tyto "fenomeny", pak se mluvi o sadomasochizmu. Verim ale, ze v pripade sebeposkozovani o sadomasochizmus vubec nejde. Jde o neschopnost jedince zmenit sebe sama. To jsem ostatne jiz napsala.
c) jsem si naprosto jista tim, ze vim, jaky ucel plnily tzv. ritualy. Vzdy mely racionalni podstatu. Chce to vic cist, aby se clovek o tom neco dozvedel.
d) ja jsem nenapsala, ze pomoc psychologů je neadekvatni (vnimam to, co je uvedeno vyse jako komentar ke svemu nazoru). Neadekvatni je nechut pomoc sam sobe a nedisciplinovanost i pri navstevach tech psychologu. Psycholog nemuze zit cizi zivoty. Muze opravdu jen ukazat cestu. JIT PO SVE CESTE MUSI KAZDY SAM. Nejde vycitat psychologum cizi bulimii, cizi anorexii, popr. cizi deprese atd.
e) ja si o sobe take myslim, ze nejsem dokonala. A kdo vlastne je? Zdokonalovani je smyslem zivota - po celou dobu jeho trvani. Kdyz tedy nejsem dokonala, jsem spatna (vse je relativni). Misto ztraceni casu nesmyslnym podrezavanim zil a vykecavani o tom na chatech, snazim se delat neco, co mě udela opravdu lepsi. Protoze mam hlavu a nepochybne mam vuli.
f) zakladatel neurolingvistickeho programovani v jednom ze svym clanku napsal:"Tvrdi se, ze katatonie je stav, z nehoz pacienta dostat nelze. Kec! Kdyz bouchnu katatonika kladivem, tak se hned ze sve ztuhlosti probere". A opravdu to funguje. Hladomor pro anorekticky by byl take nejlepsim lekem.

      
Komentář ze dne: 09.04.2007 09:50:03     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Tangerine] - Black Tangerine (malaBaruska@seznam.cz)
Titulek: Re: Re: A tak ..
Obrázky nejsou nikdy nutné, jsou to pořád jenom obrázky a příči se mi o to víc, že nějaký sebepoškozující se jedinec s tímhle chodí ven, aby nějak "ohromil" druhé. Takoví to dělají, bych řekla, jen pro to, aby byli zajímaví či aby upozornili, vyvolali u druhých lítost, zhnusení nebo cokoliv.
Všechny ty blogy, kterých je nespočet nechápu a nikdy mně nebavilo je pročítat, vlastně jsem se o to ani nepokoušela. Příjde mi naivní takové věci na Net dávat, neříkám informaivně a odborně... ale obrázky zpovědi a jiné.. nějakých puberťaček, které si na ruce vyrývaj jména svých idolů z Tokio Hotel, to je .. promiňte... až trapné.
Souhlasím s Táničkou, že každý musí po své cestě sám. A je to volba každého znás, po jaké cestě chceme jít a co jsme ochotni udělat proto, aby se něco zlepšilo apod. Jistě, někdy se stane, že spadneme kamsi hluboko... každý minimálně jednou už spadl.. jen každý padá někam jinam. A hlavně je pak hlavně na nás, jestli se vyškrábem na horu nebo zůstanem v té tmě až do konce třeba.
No.. každopádně, na toto téma jsou různé sporné názory, ... jeden to vidí tak a druhý jinak. Těžko říct, kdo má potom pravdu. A vlastně, nikdy nikdo nemá pravdu...

      
Komentář ze dne: 26.04.2007 13:19:30     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Manik (bikemanbartik@seznam.cz)
Titulek: re
Jít po své cestě musí každý sám... jistě... ale záleží i na tom, kdo s ním po ní kráčí nebo koho na ní potkává...

A dnes lidé spíš odsuzují, nebo dělají že nevídí, než aby podali pomocnou ruku... je to pohodlné...

A nevidíme to jen třeba v těchto případech ale všude... kdo dneska poskytne první pomoc? Jo při autonehodě asi většina. Ale co třeba když vidí člověka ležet na zemi. Kolik lidí si řekne, že ej to opilec a že si za to může sám? A jak můžou vědět, že to není třeba epileptik? A i kdyby to byl opilec, tak co. Není to snad člověk?

    
Komentář ze dne: 26.04.2007 13:20:59     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Manik (bikemanbartik@seznam.cz)
Titulek: Re: A tak ..
Souhlsím s Táničkou, že ty obráztky tady být nemusely... i když to dekreslují, ale nejsem si jistý, zda je to nutné.

Komentář ze dne: 10.04.2007 00:04:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Epona (@)
Titulek:
Velmi dobrý článek. Už dlouho mě tady nic tak nezaujalo.

Komentář ze dne: 08.05.2007 16:55:00     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Ditutu] - Ditutu (Ditutu@seznam.cz)
Titulek:
Když jsem viděla v nadpise už jen to slovo 'žiletka' bylo mi špatně. Následné obrázky bylyještě horší :) ale ten článek máš moc hezky napsaný, velmi mně zaujal ..

Komentář ze dne: 08.09.2007 18:21:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - KAYA.K (gardenoftulips@atlas.cz)
Titulek: Léčba sebeláskou...
Jsem z toho smutná.
Často se mluví o sebelásce ve spojení s egocentrizmem.Sobectvím. Mám pocit a jsem přesvědčená o tom, že ti z nás, kteří nemilují sebe sama takovími, jací doopravdy jsme s tím,abychom se dokázali obhájit sami před sebou ve chvílích kdy nám tzv. "věci nedopadnou" tak jak bychom chtěli,nebo jiní očekávali,pak nejsme schopni postarat se o své vlastní štěstí.
Vnímejme sebe sama jako jedinečnou bytost této planety a to se všemi údajnými chybami,které údajně máme.Přijmeme li se my, pak nás docela jistě přijmou i ti druzí...
Vždycky tu bude tisíc důvodů denně "proč TO udělat "...,ale pak jsme tu MY, naše JÁ které se probudí z polospánku a TO nám dá deset tisíc důvodů proč TO NEUDĚLAT...
Mějte se rádi.Stojíte za to. Všichni bez vyjímky.Jste jediněční.Jste vyjímeční.A každý z VÁS tu má s v é vlastní místo. BEZ VÁS TO NEJDE.

Komentář ze dne: 14.05.2008 00:08:58     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Loveless (merenwen.alcarin@centrum.cz)
Titulek:
Clanek je opravdu zajimavy. Trosku me desi fakt, ze sebeposkozovani se tyka obzvlasten mladsi (kolem 14 let) protom je to ve spouste fripadu opravdu jen frajerina (kdyz on ja taky). Sama jsem takhle zacala kourit a zbavit se toho je opravdu tezke.
Stejne je to s ziletkou. Sama ackoliv mi jeste neni ani 19 mam ruce jak prejete sekackou na travu a vymluva na dve krasne kocicky je opravdu slaba. Vetsina se s tim spokoji.
ano, pro nejhorsi pripady existuji krizova centra jako riaps tady v praze. ale z vlastni zkusenosti... kdyz vim ze chci aby byl konec tak tam nepojedu. vysledek? je to zacarovany kruh ze ktereho se nedokazu dostat. Pomoc? nesmysl. neverim ze nekdo dokaze pochopid bez predsudku.

Komentář ze dne: 20.02.2010 21:14:39     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Hell (ht.hoang@seznam.cz)
Titulek:
Je mi 17 let jsem asiatka. Trpím depresemi už od 14 řezala jsem se dva a pul roku protože jsem už nezvládala věci kolem sebe ztratila jsem zájem o všechno co mě dřív bavilo.Ze začátku to bylo jen že jsem byla dost smutná z toho že mě mezi sebe lidi neberou. pak jsem vzala prostě žiletku a začala jsem se řezat taky jsem nejdřív začala u malých ran a pak jsem se začala řezat hlouběji a ty jizvy mám do teď překonala jsem to nutkání se řezat protože jednou na to přišla moje máma a ta zabavila všechny žiletky ale pořád trpím depresemi a pořád mluvím o tom že nechci žít i když mám přítele který mě miluje, přátele kteří mě podporují. Snad tohle pomůže dalším dívkám jako jsem byla já. Řezat se nemá smysl je to možná útěk ale je to jen chvilkový útěk a pak zjistíte že utíkáte nějak často a pak utíkáte pořád ale utíkat věčně nejde......

Komentář ze dne: 29.01.2011 10:38:47     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Marpefi (smyslzivota@email.cz)
Titulek: Není to řešení!
Zdravím všechny,

sebepoškozování je jistě vážná věc...kdo tímto trpí, ví moc dobře, co to pro něj znamená a jaké problémy to přináší...

Já se však ptám, musí to tak zůstat? Není žádné cesty ven? Věřím, že je...

Odpovědí na tuto problematiku je podle mého názoru Bůh! Pokud totiž existuje, pak má jistě co říci k tomuto "fenoménu"...

Zvu Vás tedy na tento článek, který tuto problematiku rozebírá v kontextu existence někoho, kdo nechce, abyste takto trpěli...

http://zivot-nazory.blog.cz/1101/sebe poskozovani-uleva-nebo-prokleti

S pozdravem

Marpefi



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz