příjemná, sentimentální a varovná báseň, přesto jsem tu našel něco jako "lámání vzpomínek", chápu že se člověk klišé někdy nevyhne, ale vidím to tak. není to vždy stále na škodu ale snaž se tomu bránit Edo.
dobře bych hodnotil poslední dvojverší, dává to básni jemnou tečku a umožnuje jí to pokračování dle rozmyslu čtenáře.

Začátek tvé básně mi neskutečně připomněl pár ještě nevychladlých dojmů z Pohanska. Morava se čertila a ve splavech drtila kmeny stromů, zelená bledla v přívalech deště a přesto v tom byla neskutečná nádhera. Lyrika první sloky mne velmi mile objímá ... Dál už ale báseň nezaujala. Najednou se do ní vkradla úvahovost a poněkud mě to vyrušilo. Navíc bych řekla, že místy je to i zbytečně překombinované. Př. "zatuhlého kolomazí pustého sametu"

Edo,
nějak moc se mi do toho nechce. Mám dilema, podobné jako při trojnásni o Osvětimi. Poctivý záměr, užitečné téma, ale bohužel jsem ve zpracování nenašel nic, co by nebylo chronicky známo, a to jak po obsahové, tak i po výrazové stránce ( jeřabiny, splavy, mateřská hlína,zelené studánky, věčná světla - příliš mnoho na jeden text). Zaujal mne obraz - prstovité dlaně, má v sobě docela hrozivou expresi, pochválím také, že báseň rytmicky neškobrtá, a také zarámování básně opakováním obrazu z úvodu, tedy tento princip, nikoliv zvolený obraz. Dobře se mi to kritizuje, přitom já sám těmto tendencím podléhám, ale po jisté zkušenosti zveřejnění básně odkládám i o týdny, až tak dlouh mi trvá, než se dokážu vzdát těch "krásně lyrických", ale již přerostlých obrázků.

Tohle bude trochu kratší komentář: Nerýmuje - nešmakuje. Hodnotím 4.0