Mám rád život, bojím se o něj a ten strach bere mi radost z žití.

Smrt. Svou neodbytností se mi připomíná a musím na ni myslet. Je nezvratná. Nemůžu udělat nic, aby nepřišla. Nemůžu se bránit. Můžu jen čekat a uvědomovat si, že každým dnem je blíž a blíž. Chvílemi se zdá jen abstraktním pojmem, když její křik zahluším konzumem nebo prací. Ale pak se zase vrací a připomíná v celé své definitivnosti. Tam, někdy, za pár let - to nebude jiný člověk. To budu já. Budou to mé oči a budou se na svět dívat zrovna tak, jak se na něj dívají teď. Mé uši, které uslyší zrovna tak, jako teď slyší. A má mysl, stále v stejných algoritmech. To bude v jednom okamžiku. V druhém už nebude nic. Vůbec nic. Ne černota a ne bílo - jen nic, absolutní neexistence, kterou si nedovedeme představit, která je nám tajemná a ze které máme hrůzu. Můžu naplnit život věcmi, které mají smysl, dokud žiji. Ale jak k tomu mám mít chuť a sílu, když vím, že v konečném výsledku stejně vše pomine? Což není jedno, zemřu-li za pět let nebo za padesát? Což není jedno, jak budu žít? Když v okamžiku smrti se všechna má paměť, všechna má minulost, prostě a jednodušše smaže. Nejde mi o to, že přijdu o budoucnost. Jde mi o to, že ztratím vše, co jsem kdy konal. A bude to, jako bych se nikdy nenarodil - alespoň pro mě. A co stát se nesmrtelný dílem či dětmi? Ale jak? Mé dílo nikdy nebude mít mé vědomí a mé dítě, to nebudu já znovu, to bude jiný, nový člověk, z jehož vědomí já nebudu mít nic. A dílo? Možná půjde dál, ale to já už neuvidím. Je mi osmnáct let, možná třetina, možná čtvrtina, života za mnou. Co přijde? Čím budu starší, tím palčivěji to budu cítit, protože není jak vrátit čas, který odešel... ...a přitom už teď to je někdy pocit zoufalství, který se nedá unést a který mě ochromuje. A nejhorší je ta bezmoc, s jakou se svému osudu řítím do náruče.