.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Jenže mrtví nemluví...

Branwen - Mystery - 02. 08. 2007 - 2292 přečtení

... což se živým může občas velice hodit do krámu

Horko trvá už desátý den.

Vylidněné město ztěžka oddechuje jako obrovské žíznivé zvíře a osleplýma očima mžourá do šmolkové oblohy, na které není ani jediný mráček. I jeho srdce - staré víc než tisíc let - jen zvolna pulsuje v ospalém srpnovém rytmu. Jako tenkrát.
A stejně jako rtuť teploměru šplhá vzhůru i denní statistika znásilnění, vražd i sebevražd. Lidé jsou podráždění jako včelí roj. Stačí nesprávné slovo v nesprávný okamžik a stanou se věci,které se nedají vzít zpátky. Násilí je zkrátka teplomilná kytka. Ohřej jí kořínky a dočkáš se plodů, o které nikdo nestojí.

 Nad dlažbou z kočičích hlav se převaluje rozpálený vzduch a takřka láskyplně olizuje moje nahé kotníky. Ale běda, kdybych vyslyšela jeho milostné vábení a zula si sandály! Žulové kostky by otiskly svůj žhavý cejch do mých chodidel dřív,než bych stačila jednou mrknout. Našlapuji obezřetně, téměř po špičkách, ale i tak cítím ten žár i přes tlusté podrážky. Můžu jen doufat, že se mé nové botky od soudruhů z Číny horkem neroztečou jako ony čajové lžičky blahé paměti. Ano, ty od soudruhů z NDR.

Ještě chvilku a budu u cíle - na nízkém návrší, nepatrném dokonce i vzhledem k okolní rovině, v srdci města, které se každým rokem nenasytně rozpíjí do úrodné nížiny jako stále se zvětšující skvrna z asfaltu a betonu. Chodím sem každý týden a třebaže už tu znám každý kámen, ještě se mi to neomrzelo, protože na konci mé cesty čeká chladivé příšeří chrámové lodi. Ne, nejdu se modlit, ani to neumím. Jen tiše sedím, pozoruji odlesky světla, které dovnitř proniká přes barevná sklíčka oken a čekám, až se moje mysl zbaví nánosů emocí, usazených v ní za minulé dny. Stačí půlhodina, abych z kostela vyšla s pocity čerstvě narozeného děcka. Nevím jak, ale funguje to.   

Blíží se poledne a z oken okolních domů, rozzívnutých dokořán jako psí tlama, voní jídlo. Rozeznávám hovězí polévku a smažené řízky a na okamžik se mi zvedne žaludek. Také já bych měla v tuto dobu stát v kuchyni a nalévat horkou polévku do malovaných talířů po babičce. Ale není proč a není komu.

Odešli.

Obě dcery se svými manžely za prací do zahraničí a můj muž za svou novou životní láskou - čerstvě odpromovanou Medicinae Universae Doctor. Ano, začíná-li váš věk dvojkou, jste pro druhé pohlaví nepochybně mnohem přitažlivější, než když na tomtéž místě stojí čtyřka. Prostá, leč účinná magie čísel. A hormonů.

Paradoxně mě jeho odchod zbavil i břemene nesmyslných rituálů, které jsem celá léta udržovala v naději, že díky nim poběží můj život v té jediné a správně koleji. Patřil k nim i nedělní oběd - každý týden stejný, hovězí polévka a smažený řízek.

Jakže zní ta stará mnišská moudrost? Dodržuj řád a řád podrží tebe.

 Nepodržel.Někde se stala chyba, ačkoliv jsem za těch pětadvacet let řízky spálila jen dvakrát a polívku ani jednou. Jestli to nebude tím, že nejsem mnich. Teď už na tom stejně nesejde.

Jenže zvyk je víc než železná košile. Je to kulička lopuchu, uvízlá ve vaší mysli. Ať děláte, co děláte, nikdy se jí nezbavíte úplně, jenom nahradíte staré rituály novými. Místo řízků tahle procházka.

Křivolaká ulička se bez varování otevřela do miniaturního kulatého náměstí .

Tady to bylo - před tisíci lety tu stával přemyslovský palác, odtud se vládlo Moravě. Dneska z něj zbyly jen základy hluboko pod zemí a jedno krásné románské okno, ale genius loci odsud nezmizel. Gotická katedrála zasvěcená svatému Václavu, která vyrostla na místě románské baziliky, stále nutí člověka zatajit dech a podvědomě naslouchat šepotu dávno umlklých hlasů.

Poledne je pro to ideální čas.  Místní jsou -  až na pár důchodců  - ještě v práci a davy turistů, které tu takřka nepřetržitě střídají, se právě ve zdejších vyvařovnách ládují vepřo-knedlo-zelem , takže si  katedrála s přilehlým muzeem mohou  konečně vydechnout. Ale dnes nemám štěstí.

Zpoza rohu se znenadání vynořila skupinka japonských turistů.

Bez ohledu na panující teploty vypadají čile a nezmačkaně a bez přestání štěbetají jako hejno vlaštovek. V jejich čele pochoduje kyprá plavovlasá Valkýra, o hlavu větší, než nejvyšší chlap ve skupině. Zastavují před vchodem do kostela a disciplinovaně umlknou, když průvodkyně zvedne nad hlavu pestrobarevný deštník.

Zatímco jim příšernou angličtinou s nezaměnitelným slovanským přízvukem (nejspíš přeškolená ruštinářka, která si přivydělává k učitelskému platu) vysvětluje historii tohoto místa, Japonci pozorují detaily  kamenných krajek na výzdobě portálu přes hledáčky foťáků. Jakoby se neuměli dívat normálně očima. Možná už to opravdu neumějí.Zřejmě není daleko doba,kdy budou mít implantované fotočipy  přímo pod rohovkou.Vsadím krk, že už beztak na něčem takovém dávno tajně makají.

    Zaslechnu slovo „Přemyslovci" (to je fakt do angličtiny nepřeložitelné) a pochopím, že valkýra došla ve svém výkladu  k oné neblahé události z roku 1306. Leč na její svěřence to evidentně neudělalo žádný dojem, mají stále na tvářích přilepené ty svoje úsměvy. No aby ne, jejich vlastní historie je zrovinka tak krvavá. Ve středověkém Japonsku měl lidský život navlas stejnou cenu jako v tehdejších Čechách - čili žádnou. O jednoho vládce či dynastii míň... kdo by se s tím , prosím vás, počítal!

Vzdálený úder zvonu vpadne průvodkyni nezdvořile do řeči. Jedna... dva... tři... na orloji odbíjí poledne . A ještě než stačí zakokrhat plechový kohout (pozlacený hřeb programu), přidávají se  další zvony - jako první ten velký z dómu, jak se tady zdejšímu svatováclavskému chrámu říká. Ve vteřině vzduch duní jako při bouři.

Jakkoliv vycvičený, valkýřin hlas nemá šanci. Rozzlobeně mávne deštníkem a mizí i se svými svěřenci v otevřených vratech katedrály. Nezbývá mi , než počkat, až si zdokumentují i vnitřek a následně se vydají okupovat nějakou jinou pamětihodnost. Pak budu mít snad chvíli pro sebe. Doufám jen, že jim to nebude trvat dlouho. Vedro mě začíná zmáhat. Vytáhnu kapesník a otírám si zpocené čelo.

Náhle mám pocit, že se na mě někdo dívá. Je tak intenzivní, že se mi zježí drobné chloupky vzadu na krku a mozkem prolétne závan chladu, jako když otevřete  při sněhové bouři domovní dveře.  Rázem mi naskočí husí kůže. Bleskurychle přelétnu očima náměstíčko, ale to je - až na mou maličkost - prázdné, jen horký vzduch se chvěje nad dlážděním a nepatrně rozostřuje všechny obrysy.

Co blbneš, jsi tu sama jako kůl v plotě, tak nepanikař, říkám si polohlasem, ale přesvědčivě to nezní. A pak se ohlédnu....

Zaječela bych jako siréna, kdyby mi ovšem čirá hrůza neukradla hlasivky.

Chlap za mnou vypadá jako kříženec Arnolda Schwarzeneggra s potulným lapkou. Skoro dvoumetrový vazoun s rameny jako vrata od stodoly a hrudníkem, o jakém sní každý kulturista začátečník, je nasoukaný do nohavic neurčité barvy a kožených škorní. Špinavě hnědá halena vypadá jako hadr, který dali na hraní smečce divokých psů. Je v ní víc děr než látky a všemi těmi otvory prýští a  prosakuje... krev... spousta krve. Zajíknu se a kapesník mi upadne na zem.

Blbost, praví okamžitě mé racionální já. Mysli! To není krev, ale filmová barva. Chlap buď zapomněl, že masopust už dávno skončil anebo to nemá v hlavě v pořádku. V pravé poledne takhle děsit lidi. Nejspíš se teď parádně baví, když na něj vytřeštěně civíš.

Ne... že tenhle člověk se nebaví, je mi jasné ve chvíli , kdy mu pohlédnu do očí. Vlastně do jednoho oka, protože to druhé se změnilo v krvavou změť. Sečná rána muži  roztříštila očnici , amputovala lícní svaly a zlomila spodní čelist . Musela být vedena s brutální silou. Žádný maskér na světě by nedokázal vytvořit takovou hrůzu. Ne, to  není filmový trik, ale skutečnost. A přestože chlap smrdí jako prasečí chlívek, do nosu mě udeří i nezaměnitelný nasládle kovový pach krve. Cítím, že se mi začínají podlamovat kolena. Měla bych něco dělat, poskytnout mu první pomoc nebo tak... ale jsem jako ochrnutá. Takhle zmasakrovaného člověka  face to face vidím poprvé v životě. Asi omdlím - taky poprvé v životě. 

Mužovo zdravé oko na mě hledí naplněno hlubokým zoufalstvím. Jeho ústa se pohybují... asi něco říká... určitě něco říká, ale buď jsem já ohluchla nebo on je němý. Nic neslyším. Ostatně, nejsem si jistá, že něco slyšet chci.

Udělá krok ke mně, ale zavrávorá a ruce, které si dosud pevně tiskl na břicho, bezvládně klesnou. Z rány v podbřišku vytryskne mohutný rudý proud a rozstříkne se na dláždění. Jeden cákanec zasáhne i můj kapesník. Vzápětí mu ven vyklouznou smyčky střev jako klubko růžových hadů. Muž padá... a já taky. Žulové kostky mi letí vstříc nesmírnou rychlostí, ale do hlavy mě třísknou skoro něžně.

Tma...

... „Nedají si říct a nedají! Místo, aby byli ti staříci zalezlí v chládku s dvoulitrovou minerálky po ruce, producírujou se v tom největším pařáku po městě, a pak se hrozně diví, když to s nima šlehne o zem! To je dnes už desátej případ! Fakt mě to přestává bavit."

Něčí hlas se mi zarývá do mozku jako zubařská vrtačka. Staříci...? O kom to mluví? Snad o mně?  Na to, že mi lebka proměnila v dětské chřestítko, vnímám zatraceně dobře. A ten hlas poznávám. Bohužel. Jakoby nestačilo, že mám rozbitou hlavu, ale navíc se musím dostat do drápů zrovna jí - životní lásce svého bývalého muže. Kdysi jsem byla jeho životní láskou já. Aspoň to říkal. Než přišla ona.  Jenže všechno se mění.

Já například taky už neležím s nosem zarytým do spár mezi kočičími hlavami, ale na čistém lůžku v chladné místnosti. Malinko nadzdvihnu víčka (dokořán otevřít si je netroufám)  a okamžitě na mě zaútočí ostré světlo, až mi vyhrknou slzy.  Ale vidím. Stěny jsou vymalované světle zeleně a ve vzduchu je cítit dezinfekce. Špitál. Co tady k čertu ale dělám já?

„Paní kolegyně, nebuďte přece tak přísná," oponuje hluboký mužský hlas. Je v něm laskavá shovívavost a kdesi hluboko i záblesk suchého humoru. „To se může stát každému, že omdlí. I vám, nemyslete."

„Mně ne!" praví rezolutně ta mladá dáma a poněkud hlasitě za sebou zavře dveře. Doufám, že zvenčí a na hodně dlouho.

Otvírám oči a nechávám stékat slzy po tváři.  Ještě než oschnou, nakloní se nade mnou majitel onoho sympatického hlasu.

„Vítejte na palubě, madam," usměje se. „Zajisté pláčete z radosti nad tím, že můžete využít služeb našeho věhlasného ústavu... úspěch zaručen... tisíce děkovných dopisů!"

Moc vtipné. Ale stejně se mi bezděčně roztáhly koutky úst.

„Úsměv? Výborně! Teď jste už z poloviny zdravá a o tu druhou už se postaráme. Mohu se zeptat - čistě z profesionální zvědavosti - , jak se cítíte?"

„Jak by jste se cítil vy ,doktore, kdyby vám v hlavě lítalo hejno vzteklých včel?"

„Mizerně," řekl. „Ale není to nic, s čím by si neporadila trocha sedativ."

 „Samozřejmě přiměřeně," dodal, když zahlédl nesouhlas v mé tváři. Oblbováky až v krajní nouzi, pane doktore. I bez nich mám docela velké okno. Pamatuju si ty šikmooké turisty a pak nic....pusto..prázdno...bílo...jen vteřinový záblesk detailu dlažební kostky....

 „A co se mi vlastně stalo?"

„S jistotou mohu říci pouze to, že jste byla v bezvědomí, když vás našli.  EKG i cétéčko je naštěstí v pořádku, čili to nebyla ani mrtvička, infarkt nebo otok mozku. Takže tipuji na  přehřátí, dehydrataci a následnou mdlobu."

 „Vy tipujete? No nazdar, to je na tom naše zdravotnictví už tak bledě, že místo doktorů zaměstnává tipaře?"

„Vidím, že humor vás nepřešel. Takže ještě přihodím malinký otřes mozku, co vy na to? Naštěstí bez následků, jak to tak vypadá. Jestli vám ty srandičky vydrží, půjdete zítra domů. Zdraví nemocní tu nemají co pohledávat, kazili by morálku těm skutečně nemocným." 

„ Zdraví říkáte? A co je tohle?" sáhnu si na čelo. Pod prsty cítím náplast a bouli. Bolí to jak čert.

„Jenom rozseknutá kůže, krve jako z vola, ale nakonec stačily dva stehy. Zcela nepatrné, řekl bych. Ani jizvu mít nebudete. Kolega Mrázek z ambulance je na tohle odborník. V minulém životě byl totiž osobní vyšívačkou kněžny Zaháňské," usmívá se doktor, ale vzápětí zvážní. „Kost naštěstí vydržela. Máte asi hodně tvrdou lebku."

„No to mám," přikyvuji, „ ale dnes poprvé mi to k něčemu bylo."

Lebka... najednou se odkudsi vynoří zkrvavená rozbitá hlava s vyhřezlým okem. Už vím... už si to vybavuju... proboha...

„To jsem teda dopadla podstatně líp než ten chlápek," říkám s úlevou.

Lékař se rozhlédne po prázdné místnosti.

„Kterého chlápka máte na mysli? Mě, doufám, ne."

 „Toho zraněného... teda on byl  napůl mrtvý. Museli ho přivézt současně se mnou. Myslím... myslím, že ležel na zemi snad metr ode mě."

„Je mi líto, madam, ale přijela jste sólo. Nikoho dalšího jsme během poslední hodiny nepřijímali."

„Možná leží na JIPce," navrhuji. „Vypadal jako by se o něj porvali vlci. Krvácel a lezly mu ven vnitřnosti. Byl to hrozný pohled ,doktore. A možná umřel, než přijela sanitka."

Doktor vrtí hlavou.

„Kromě vás tam nebyl nikdo, kdo by potřeboval lékařskou pomoc, věřte mi. Leda snad váš zakrvácený kapesník, ale pro něj jsme bohužel nemohli nic dělat. V Persilu si ho musíte vyprat sama."

Teď vrtím pro změnu hlavou já.

 „Byl tam. Pamatuju si ho úplně přesně. Můžu vám popsat do detailu, jak vypadal. Výška tak stodevadesát, namakanej jako z posilovny , tmavé vlasy, potřeboval by ostříhat. A taky pořádně vydrbat, řepu by na něm mohli sázet."

„Tak jo, ukecala jste mě," lékař vytáhne z kapsy mobil, poodejde k oknu a vyťukává číslo. Pak druhé a třetí.

„Nevědí o něm. Dispečerka ze záchranky, ani kolega z traumatologie. A na JIPce jakbysmet. Vypadá to, že váš otřes mozku tak docela bez následků nebude. Začínáte být zmatená, takže  se na to koukneme."

Bez varování mi posvítí do oka malou baterkou. Instinktivně trhnu hlavou a odstrčím jeho ruku.

„Nechte toho, doktore. Já nejsem blázen, ani mozkově otřesená. Viděla jsem ho tak, jako vidím teď vás. Vypadal sice divně, jako by utekl odněkud z komparsu nebo ze skupiny historického šermu, soudě podle těch hadrů, co měl na sobě. Ty byly in naposled za krále Klacka. A taky děsně smrděl. Jako by se rok nekoupal. Ale byl skutečnej. Podle mého laického úsudku pomoc potřeboval a to tak, že rychle. Já bohužel omdlela dřív, než mě vůbec napadlo vytáhnout mobil.  Počkejte... teď mě něco napadlo, na tom kapesníku není moje krev , ale jeho... Schválně, ověřte si to. Určitě najdete jinou krevní skupinu než mám já."

Chrlím ze sebe slova jako vodopád, ale je mi jasné, že zbytečně. Lékařův úsměv je tentam, pozoruje mě s odstupem a profesionálním zaujetím.

„ Anebo taky stejnou. Vážená dámo, lidských krevních skupin je jen omezený počet. Ale chápu ," kývne, „ kapesník jako důkaz. Třeba by to zajímalo polici. Mně zajímá něco jiného. Jak se jmenujete?"

„Nic nechápete. Kateřina Moravcová. Proč? Máte to snad napsané v kartě nebo ne?"

 „Datum narození?"

„23. března 1959. Co to je za nesmysly?"

„Standardní postup. Kolikátého je dnes?"

„17.srpna 2006."

„Souhlasí. Sedmnáctého srpna..." odmlčí se. Vypadá jakoby se na něco rozpomínal. Samým přemýšlením nakrčí čelo stejně,  jak to dělával  můj manžel. Proč na něj k sakru zase myslím?

 „Odkud vás vlastně přivezli?"

 „Přece od dómu. Stála jsem zrovna před ním, když  se tam objevil ten chlap. Byl samá krev a pak mu vypadly ty střeva a se mnou to seklo."

 „Od dómu.." opakuje zamyšleně. „Sedmnáctému srpna. Kristepane, ona je to nakonec pravda!"

 „Jasně, že je to pravda!"

 Začínám už ztrácet trpělivost.

 „Říká vám něco rok 1306?" zeptá se náhle.

 Proboha, snad mě teď nehodlá zkoušet z dějepisu? Že by taky standardní postup? Letopočty mi nikdy moc nešly. Ovšem tenhle je čestnou výjimkou.

 „No jistě," odseknu trochu zprudka, „ těžko můžete být olomouckým rodákem a nevědět, že v tom roce ve vašem městě zavraždili posledního z rodu Přemyslovců! A co to má společného....? Vy myslíte..?"

A najednou mi to dojde.

Doktor přikývne.

  "Zjevuje se prý na stejném místě, kde tenkrát padl. Každých sto let...  v den své smrti, v pravé poledne. Vyprávěl mi o tom pradědeček. Jako malý kluk chodil pomáhat kostelníkovi do katedrály. Když se ve dvanáct rozezněly zvony, vycházel zrovna z chrámu a narazil přímo na něj nebo spíš na to, co z toho nešťastníka zbylo. Prý něco říkal, ale nic nebylo slyšet. Krvácel a  držel se za břicho. Pradědeček se tenkrát vyděsil k smrti . Na nic nečekal a vzal do zaječích. Do toho kostela ho už víckrát nedostali. Naneštěstí jeho vyprávění nikdo nevěřil. Jenom já, ale i pro mě to byla taková duchařská báchorka, dobrá tak na strašení mrňat před spaním. Jenže, jak mi ho tu popisujete...to oblečení..ta zranění...musí to být on."

„Doktore, proberte se. Říkáte, že se zjevuje ve výroční den své smrti. Ale  dnes není 4.srpna.Nebo se letopisci zmýlili?"

„Nezmýlili. Ovšem , pokud si ze školy vzpomínáte, v roce 1582 papež Řehoř XII. malinko pošteloval kalendář. Tenkrát sice jen o jedenáct dní, ale v dnešní době je posun oproti původnímu juliánskému 13 dnů. Ovšem pochybuju, že jeho  o změně někdo informoval. Pro něj je dneska čtvrtého."

„Chudák Václav! Takhle blbě skončit a navíc nemít klid ani po smrti!"

„Počkejte, kdo tady mluví o Václavu III.?"ohradil se doktor.

 „Kdo? Přece vy!"

 „Omyl, madam..tedy paní  Moravcová. Kateřino...můžu vám říkat Kateřino?"

 Pokrčím rameny... pro mě za mě...

 Napřáhne ke mně ruku.

 „Já jsem Pavel Novák. Ale zpívám falešně, proto jsem šel radši na medicínu...."

 „A co s tím má společného Václav?"

 Kdepak mně neutečeš, doktůrku, jestli něco nesnáším, je to odbíhání od tématu. Mlžit chlapi umějí, ale na mě si nepřijdou.

„Václav? Se mnou nic a s tím, co jste viděla,  taky ne. Jeho jméno tady ani jednou přece nepadlo. Nebo snad máte pocit, že před vámi stál sedmnáctiletý mladíček, nota bene v oděvu, který by na první pohled prozrazoval jeho královský majestát?"

To ne, ten „můj" přízrak měl dobře pětatřicet a jeho oblečením by nepohrdl leda nějaký žebrák. Hodně potřebný žebrák.

„Takže, kdo to byl? Jestli to teda není státní tajemství..."

„Durynk - údajný vrah krále Václava."

„Proč údajný? Chytili ho přece hned po činu,ne?"

„Chytili a hned zmasakrovali, jak jste měla možnost shlédnout na vlastní oči. Říkala jste - jakoby se o něj porvala smečka vlků. Bylo to horší - stráže, které nehlídaly, když měly a byly podezřele iniciativní, když už bylo nenávratně po všem. Dost možná je někdo podplatil, někdo, komu na Václavově smrti hodně záleželo. Durynk už nepromluvil. Nedostal šanci nic vysvětlit, ani se hájit. Stejné jako u atentátu na Kennedyho.Tam se taky nejdřív střílelo a pak vyslýchalo. Jenže mrtví nemluví. Zvláštní, jak se historie opakuje, co? Otázka tedy zní - spáchali vraždu opravdu ti, kteří z ní byli následně obviněni?"

„Na to my dva asi těžko odpovíme, Pavle. Ten přízrak... Durynk, jak mu říkáte... sice něco povídal, viděla jsem, jak otvírá ústa, ale neslyšela jediné slovo. Přes vzdálenost sedmi století se jeho obhajoba ( nebo snad přiznání?) ke mně prostě nedostala. Třeba bude mít někdo jiný za sto let větší štěstí a dějepisci budou moci opravit historii."

„Jenom jestli na tom bude ještě někomu záležet... Mimochodem, zítra mám volno. Až vás odsud pustí, nešla byste se mnou na oběd, Kateřino?"

  

   

  


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 01.08.2007 17:16:30     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
Vítej na Postřehu Branwen,
tvůj jazyk je bohatý na nápaditá a padnoucí přirovnání. Tvůj příběh je vyprávěn čtivě a stylisticky je na hodně vysoké úrovni. Dokonalý popis, zvládnutá přímá řeč.
Dílo je slabší na děj, ale i tak nepostrádá atmosféru. Zajímalo by mě jestli se tvé vyprávění zakládá na nějakém tom mýtu či svědectví o podobných zjeveních.
Hodnotím - 1.4
S pozdravem Stín

  
Komentář ze dne: 02.08.2007 09:18:32     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Branwen] - Branwen (branwen@volny.cz)
Titulek: Re:
Neznám všechny olomoucké pověsti, ale pokud vím,Durynk se v žádné z nich nevyskytuje. Takže pouhá fikce, Stíne. Prokazatelná je pouze existence svatováclavského dómu , narozdíl od totožnosti domnělého vraha ( tou si nejsou jisti ani historikové).Jinak díky za přivítání i hodnocení.

    
Komentář ze dne: 02.08.2007 10:56:28     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - MněSto (@)
Titulek: Re: Re:
Nebudeme hodnotit dílo jako celek, protože jsme ho ani nedočetli. Jazyk bohužel není vůbec bohatý a vůbec nápaditý. Autorka chvílemi opravdu použije trefné přirovnání,které je ale jazykově jaksi nevýrazné a metaforicky vyčpělé. Neustálé vložky, které čtenáře nudí, nepřidávají na jazykovém koloritu - ba právě naopak. Milá Branwen - když už autor má to nutkání vložit své myšlenky do děje povídky - musí být ty myšlenky trochu originální. Nemyslíme to zle, sami ve MněStě známe ten otravný zvyk řízků v neděli, ale dle nás to zná každý - jistě, přemilé čtenářstvo se s tím zcela jistě ztotožní a vžije se do děje s tím, že se to týká i jich, jenže - k čemu to vůbec přispěje, a k čemu přispějí boty od soudruhů z číny, a Arnold, to snad ne?! Naprosto zbytečné plýtvání místem. V tomto místě se velice hodí přirovnání ku syžetové metaforice pana Huga. Ten se uměl rozepsat o pouhé krajině na dvacet listů, ale těch dvacet listů mělo svůj účel a význam. Tady ne. Jistě, víme, že je to de facto přirovnání ad absurdum, ale přece jen. Ještě k té jazykové stránce textu - pohybuje se v rozmezí lepšího středoškolského umu ovládání jazyka a jakýmsi post-středoškolským. Fabulátorství velice slabé - taktéž na úrovni středoškolského slohového cvičení. Ve škatuli povídka bychom to zařadili do povídkového průměru - až podprůměru. Nicméně - jak říkáme, nedočetli jsme to celé a proto nemáme právo hodnotit tento text jako celek a výsledného verdiktu se zdržujeme. Jen bychom chtěli podotknout, že přínos nových autorů by měl být v tom, že doplní barevnost zdejšího establišmentu povídkářů - zatím se to daří.

S přemilým pozdravem -

MněSto.

      
Komentář ze dne: 02.08.2007 13:50:50     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Branwen] - Branwen (branwen@volny.cz)
Titulek: Re: Re: Re:
Milé MněSto, děkuji za vaši kritiku, i když mě udivuje, že jste si dali tolik práce s hodnocením něčeho, co jste ani nedočetli.Možná stačilo napsat: Nuda, nezaujalo nás.
Vzhledem k tomu, že se nepovažuju za filosofa, jehož posláním je obohatit lidstvo zcela originálními myšlenkami, stěží v mých dílech nějaké najdete. Píšu z vnitřní potřeby a zcela v mezích světa,který mě obklopuje, takže mí (případní) čtenáři tu narazí na věci jim důvěrně známé, jen některé z nich možná trochu posunuté do jiných souvislostí.Tomu také odpovídá jednoduchý a snad i srozumitelný jazyk. I když je pravda, že na bohatosti jazyka je potřeba pořád pracovat.Nedělalo by mi samozřejmě potíže navršit na sebe složité metafory (a čtenáři hrabej se v tom smetí a hledej smysl sám),ale není to můj styl.Už tak mám problémy s nadměrnou popisností.
Mrzí mě, že se vám moje povídka nelíbila, ale to je život.
Přeji pěkný den.
PS. Netušila jsem, že je mou povinností jako nové autorky být přínosem a doplnit barevnost zdejšího establišmentu povídkářů - doufám, že jsem byla aspoň dostatečným přínosem pro kategorii "podprůměrní".

        
Komentář ze dne: 02.08.2007 15:02:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - MněSto (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Milá Branwen, berete si náš komentář přespříliš osobně. Náše kritika je vždy neosobní a není mířená potupit autora a nazvat ho podprůměrným -- kdepak, to byste nás uvedla do úzkých - my jsme jen chtěli sdělit, že dílo je průměrné/až podprůměrné. Nepadla zde jediná zmínka o tom, že byste, přemilá autorko, se nutně zařadila do jakési podrůměrné škatule, to si vyprošujeme, že bychom se snad něčeho takového dopustili a tuto Vaši ironickou poznámku tedy přecházíme s čistým svědomím.

Ad nedočtení povídky - my jsme neviděli důvod, proč napsat pouze strohý komentář, který navíc nic podstatného neřekne. Co by Vám dalo to, že bychom Vám napsali, že nás to nudilo, a že nás to nezaujalo? Publikování na tomto překrásném mediu - zvaném internet - má to úskalí, že když už někdo publikuje, tak se vystavuje přímé kritice svého díla a de facto tedy nepíše pro vlastní potěchu, ale i pro ostatní. Kdokoli publikuje na internetu s výrazem "já si píšu pro radost, tak co..." je pošetilý, to se na mne nezlobte. K tomu existují dřevěné šuplíčky, nebo tzv. blogy. My jsme pouze, s tím vědomím - že publikujete na internetu pro celý postřeh, měli za povinnost sdělit náš názor na to, co jsme přečetli.

ad bohatost jazyka - každý autor má, respektive měl by, vědět, jak si na tom jeho dílo stojí a jestliže Vás Váš psaný povídkový projev uspokojuje, jsme spokojeni také s Vaším spokojením, my ale u textu spokojeni nejsme.

A ještě jednou opakujeme, že naše kritiky jsou zcela neosobní a míří pouze na dílo a chtěli bychom autorům pomoct tím, a snad i pomáháme, že přemilým autorům sdělíme naše vystudované poznatky.

Nehněvejte se na nás autorko, jsme jen pouhé MněSto s láskou ku literatuře.

Zdravíme Vás.

          
Komentář ze dne: 02.08.2007 15:18:28     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Branwen] - Branwen (branwen@volny.cz)
Titulek: Re: Re: Re: Re: Re:
Milé MněSto, omlouvám se, pokud se vám má odpověď zdála dotčená. Je mi jasné, že publikací na netu není moje práce už jen "moje", že tím nesu kůži na trh. Tím , že "píšu z vnitřní potřeby" jsem chtěla jen říct, že nemám žádné ambice vyniknout a stát se autorkou bestsellerů, ale pochopitelně se nijak nebráním kritice a názorům čtenářů, tedy i vás, milé MněSto. Je to vaše právo.Některé z nich mohu ( a budu) respektovat, jiné přejdu mávnutím ruky, což je zase moje právo
Ad bohatost jazyka- nejste-li spokojeni s mým textem,je to mrzuté, ale snad se s tím dá něco dělat. Možná příště.
V žádném případě se na vás nehněvám, je vcelku dobře, když člověka zas někdo postaví na zem, má-li pocit, že se vlastním uspokojením vznáší v oblacích.

      
Komentář ze dne: 02.08.2007 13:58:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek: Re: Re: Re:
"Jen bychom chtěli podotknout, že přínos nových autorů by měl být v tom, že doplní barevnost zdejšího establišmentu povídkářů - zatím se to daří."
Prosím o vysvětlení.

        
Komentář ze dne: 02.08.2007 14:50:43     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - MněSto (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Tím jsme chtěli sdělit, že je zbytečné nabírat miliony autorů na úkor kvalitnosti zdejšího prostředí, tj. že vždy s novým autorem potřebuje prostředí osvěžit, když už je zde selekce děl, že ano .

Komentář ze dne: 02.08.2007 23:43:29     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes [admin] (@)
Titulek:
Překážely mi lžičkx z NDR, nevyvedený konec.

Těšil jsem se totiž na schizofrenickou Kateřinu..

Začátek zdlouhavý a nudný, prostředek vyvedený..

2.6

Komentář ze dne: 03.08.2007 14:11:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: komentář
Narozdíl od ostatních komentátorů musím říct, že mi na článku nic vyloženě nevadilo. Byl příjemně civilní a osobní, přitom si však stále zachovával vysokou úroveň. Zjevení ducha pravda není úkaz zrovna originální, po celou dobu jsem čekal, že třeba hrdinka cestovala časem nebo něco v tom stylu, ale budiž. Jinak Durynk, nemýlím-li se, byl onen všivák, které zabil malého chlapce sklánějícího se nad vysekanou dírou v ledu. Hlavu přinesl králi, ten mu však za trest rozkázal, ať se sám popraví. A Durynk se oběsil na bříze. Nicméně, je pravděpodobné, že Durynk bylo normální slovanské příjmení, čili proč ne. Co říct k samotnému příběhu? Je napsán dobře, autorka se očividně ve stylistice neztrácí, rovněž dvě rámcové roviny čtenáře potěší. Až na tu originalitu, by to bylo za jedna. Takhle spíš jedna mínus a těším se na tvou další tvorbu.

Komentář ze dne: 03.08.2007 16:17:36     Reagovat    Nový komentář
Autor: [sibyla] - Dana Angels (sibyla@centrum.cz)
Titulek: :-)
Ahoj,
mě se Tvoje povídka velice líbila. Četla jsem až do konce a se zaujetím.
A tím spíše, že jsem milovnice duchů a tajemných příběhů.
...:-)
Lžičky z NDR mě osobně vůbec nevadily.

Komentář ze dne: 03.08.2007 17:22:27     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
I já Tě tu pěkně vítám Branwen, povídka se mi líbí, lžičky z NDR mi vadily,jelikož nevydržely....přeji hodně inspirace a pohody.

Komentář ze dne: 03.08.2007 23:39:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - ivo-hary (@fofr)
Titulek:
Pěkně se mi to četlo, ani naznačený happy-end s pohledným panem doktorem, jako vyrovnání situace, kdy manžel "zvolil výměnu za mladší model", příliš nevadil, zapadl do celkově odlehčeného tónu (vč. NDR). I přes toto odlehčení je zjev přízraku popsán velmi sugestivně a uvěřitelně, další plus.

Komentář ze dne: 04.08.2007 00:30:05     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: NDR
Nevím, co tady všichni řeší ty lžičky z NDR. Mě to vždycky potěší, když je do textu vložené nějaké "hádání z díla". Tohle bylo sice celkem jednoduché, ale záležitost s Durynkem mě nutila vzpomenout si až na Vlastivědu ze čtvrté třídy ZŠ.

Komentář ze dne: 04.08.2007 12:36:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - markéta (@)
Titulek:
Bez mučení přiznám, že jsem nedočetla. Otázka je, zda je to mnou, že mě dílo nedokázalo nadchnout ... ?
Hele stylisticky je to fajn, ale tak moc fajn, až to fajn není. Na PT jsem si všimla dvou typů povídek. Ty, které jsou sice právně psané vě všech směrech, ale chybí jim osobitost. A pak ty osobité. Těch je hodně málo. Tohle je sice vybroušené, ale na úkor jakéhokoliv poselství.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz