Fillius II., Citáty, reedice z roku 4235

 

Vzpomínka na syny Aerie Christianové, čtyři největší Metalské muže
Podle skutečné události – radostný příběh o věčné bolesti
Sepsáno Elisií Christianovou, které hodně pomohly výpovědi svědků

 

Věnováno památce všech udatných Dexů, kterým vděčím za chvíle pohody a hřejivého přátelství a na jejichž lid už zbyly jen vzpomínky vybavující se před památníkem, na který občas v pietním mlčení, hluboce pohroužen do svých myšlenek, položím růži. Potom se zase zvednu a jdu pryč. Dexové tady byli, ukázali nám svou duši, mnohému nás naučili a navždy zůstanou v mé mysli. Odešli, ale já chci, aby se o nich vědělo.

Věnováno mým nejlepším přátelům – skupině Heptahydrátů, kteří tady byli a jejichž odkaz bude v srdcích Metalského lidu tak dlouho, dokud bude čas plynout. Vždy se řídili slovy mého bratra a dobrého přítele, který již bohužel není mezi námi: „… vždy v sobě hledejte odvahu, protože ona tam vždycky někde je.“ Jejich duše byly veliké a jejich statečnost také. Jsem rád, že jsem mohl být mezi nimi, být jim nápomocen a chci, aby jste o nich věděli úplnou pravdu.

 

Nevidím žádnou bolest. Vidím modrý plášť a v něm nezlomného muže. Bolest je jen pro zvířata s nízkou silou ducha. Ne pro nás. Ne pro ty, kdo jsou stvořeni k vítězstvím. Vidím velkou bolest, radost, zmatek a hněv. Vidím iracionální emoce. Vidím iracionální dělání věcí, které nemají smysl. A právě toto iracionální jednání je to, co odlišuje člověka od stroje a co odlišuje Fidohalerka od řádových vojáků. Fidohalerkové nejsou vojáci ani zabijáci. Jsou to paladinové nového věku, ochránci všech jedinečných bytostí.

Teď už je příběh u konce. Já jsem svou práci udělala: přenesla jsem hodiny prodiskutované s mým otcem, s Kečetrkem, Akniluojem, Tečnovou, tetou Ni'jou a mnoha dalšími lidmi na papír. Doufám jen, že nikoho z těch, co tyto události opravdu zažili, neurazím a že nebudou mít pocit, že bych něco příliš zlehčovala či naopak příliš rozmazávala. Nyní jsem se tedy ještě zeptala na názory těch, kteří mi s knihou pomáhali a kterým bych chtěla tímto poděkovat.

Cyril Kečetrk
Můj osobní názor na knihu je skutečně kladný. Samozřejmě chápu, že Elisia nemohla dostatečně nastínit smutnou atmosféru Dexů. Jednak něco takového není možné vyslovit v textu a jednak ona to nikdy nezažila. Všechno, o čem psala, bylo jen z našich výpovědí. Určitě bych si tu atmosféru dokázal představit živěji, než jak to napsala Elisia, ale nedokázal bych to dost dobře popsat. Také bych rád upozornil na to, že mnohé pasáže jsou v podstatě domyšlené, protože chyběli svědci. Například k začátku knihy je scéna, kdy byli Texiss a Karel napadeni Rederny. Karel o těch chvílích nikdy s nikým moc nemluvil a Texiss tam zemřel. Jelikož si oba vzali tento krátký příběh do hrobu, můžeme si pouze domýšlet, stejně jako u chvíle, kdy se Link ve Starém Metalu setkává s Kirelilakem.

Metoděj Akniluoj
Jaký je můj názor na hotové dílo? Rozpačitý. Vlastně se mi zdá, že je mnoho věcí příliš zjednodušeno. Příběh byl udělán kratším a poutavějším, mnoho pravdy z něj však vypadlo. Například pasáž, kde jsme byli na dně krychle napadeni Nebuněčnými. Bitva se skutečně stala, ale ne, když jsme byli na cestě, ve skutečnosti jsme už byli ve městě. Leč, to jsou možná detaily. To je asi vše, co bych k tomu měl.

Lucian Christian
Strašně mě pobavilo, jak si mě a Karla má dcera představuje v letech dospívání. Snad bych dodal, že Karel nebyl až zas takový beránek a poet, jakého z něj udělala. Ve skutečnosti býval ještě na Akademii hodně divoký a měl oblibu v takových činnostech, jako zapalování nábytku a tak podobně. Dále jsem absolutně nepochopil, co myslela tím, že Mírně se pokrčil v kolenou a mohutně se odrazil. Vystoupal do padesátimetrové výšky a spatřil celou ves jako na dlani. Začal plachtit dopředu… Vždyť to je nesmysl. Odkdy lidé skákají do padesátimetrové výšky? Když jsem se jí na to zeptal, řekla, že to nechápu, že to je tak uděláno, aby z toho Fidohalerkové vyšli jako nadlidé. Myslel jsem, že se zblázním. Chvíli jsem měl chuť neříct ji ani slovo, protože se mi zdálo, že překrucuje pravdu. Nakonec jsem nad tím mávl rukou, i když jsem si vynutil malou poznámku do textu. Taky se mi moc nelíbilo, jak Elisia prozrazuje už na začátku, co se stane na konci. Podle mě tím příběh ztrácí na smyslu. Ona říká, že to dělá kvůli provázanosti. A ještě, Faeonovo první slovo nebylo ani Allus, ani Mesto, ani Inoitis ale obyčejné táta. Jen tak mimochodem.

Lenka Tečnová
Já v podstatě k tomuhle dílu žádné výhrady nemám, mě se při jeho čtení dobře zavzpomínalo, v pasáži, kde Karel zemřel, jsem byla smutná a to svědčí o tom, že to bylo dobře napsáno. I když fakt je, že kdo Karla neznal, tomu bude asi jedno, že zemřel. Ve mně je to stále tak živé, jak jsem spatřila Luciana, celého krvavého a zaprášeného. Medici mu dávali první pomoc a on se právě probral.
„Kde je Karel?“ zeptala jsem se.
Nikdy nezapomenu na ten pohled, jak Lucian obrátil tvář k nebesům a jak se mu v očích zrcadlila obloha. Už jsem věděla, co se stalo. Byla jsem strašně dezorientovaná, nevěděla jsem, co mám dělat, zdálo se mi tak neskutečné, že by Karel mohl zemřít. A stalo se to. Po Aloisovi Ijucarpovi první student, který nedožil konce Akademie. Hrozné vzpomínky. Druhá taková pasáž, kdy jsem byla hodně smutná, byla Ssethdseriova smrt. To jsem si pamatovala ještě živěji. Bylo to děsné. Elisia se ani nepokusila vystihnout můj skutečný smutek. Stejně by to nedokázala. Ano, to je jediné, co mě na knize trochu mrzí. Nikdy se nezaobírala tím, co já cítím, byla jsem jen bojovník, nic víc. Ale je to Elisiino dílo, tak jí do toho nebudu už teď mluvit. Jinak, jak jsem řekla, jsem spokojena.