Cyril Kečetrk už na Aerii, krásnou ženu s vlasy červenooranžovými jako mžitky bolesti před očima, když pár kroků od tebe vybouchne mina a očima zelenýma jako žhnoucí plasma, na ženu, která je prokletím pro všechny muže, neboť kdo ji spatří, už nikdy nedokáže najít nic dobrého na žádné jiné, protože ona je v porovnání s ostatními jako biooxidový ledovec z pradávných dob vedle rozšlápnuté neohousenky, nevzpomínal ve špatném, už jí nezazlíval, že ho podvedla s Dellem – jeho dobrým přítelem, už mu na ní zůstávaly jen dobré vzpomínky. Jinak to ani nešlo. Nešlo ji nenávidět, to by bylo jako nenávidět slunce za světlo, které nám zároveň vadí a zároveň ho milujeme. Vzdychl a aktivoval nahrávaní. Potom začal pomalu mluvit: „Aerie, doufám, že si to poslechneš. Vypadá to, že už nebudeme mít mnoho příležitostí se spolu setkávat a proto bych ti rád nyní sdělil vše, o čem si myslím, že bys to měla vědět. Já vím, už bych neměl nadále rozebírat, proč jsi mě opustila, neměl bych se v tom vrtat, měl bych to prostě brát jako neměnný fakt. Jenže to nejde. Z každé rány se dokážu vzpamatovat. Mnohdy mám po boji i utržené končetiny… Ale rána, kterou jsi mi zasadila ty, je příliš…“ Cyril se odmlčel, „…dobrá, už s tím končím, je zbytečné říkat tady takové věci. Stejně tím nic nezměním a proto budu už formálnější. To, že jsi byla v Dexské zemi unesena otrokáři a že jsi musela bojovat v aréně, už, prosím nikomu nevyprávěj. Já a Qersey jsme tě zachránili, teď už to je za námi a je to utajené. Od nynějška se jmenuješ Martina Šedivcová a jsi pod druhým stupněm utajení. Už se nikdy nesmíte s Qerseyem (nyní Janem Šedivcem) vracet do Starého Metalu, musíte zůstat v Metalu na místě, které je hlídáno Fidohalerky, ač o tom nevíte. To je asi vše, co jsem ti chtěl říct. A… …nevěř tomu, že když hledám Kateřinu, tak… …sakra, já ji už hledám jenom z principu, abych ji našel a ne abych… …snad to nechápeš, ale dal bych cokoliv za to, abych mohl… …ale, co, skoro rok nejsme stabilně spolu a ty už máš syna. No, asi není někomu jako jsem já souzeno žít klidně. Zřejmě musím navždy bojovat za pohodu jiných. Je to břemeno, které mi nikdo nemůže pomoct nést. Ale vybrali jsme si to tak. To ani ty, ani tvůj manžel nedokážete pochopit. To chápou jen Fidohalerkové…“

Kečetrk smetl pikofón ze stolu a zvedl se. Zezadu přicházel Metoděj.
„Metude, musím utišit řev emocí ve své hlavě.“

„Vím, čím ho můžeme utišit,“ řekl Metoděj a podal mu meč.
„Díky, jsi jediný přítel, kterému můžu na sto procent věřit. Snad jednou spolu umřeme… …dobrou smrtí válečníka.“

„To doufám. Mimochodem, co Lucian? Myslíš, že teď, když se narodili Karel a Myslivec…“
„Ano, myslím, že by kód na zlomení té nemoci měl být v jednom z nich. Snad Luciana brzy rozmrazíme. Víc mi starosti dělá to, že nám s výzkumem okolo Luciana pomáhalo spousta cizích lidí a Lucian je tedy známý. Nebude se kvůli utajení moci vrátit k rodičům.“